Od 20 dál / Je to o lidech

Zdravím vás v novém dílu podcastu aud FX. [Hudba] Fifi. Tak zaprvé, jak můžete vidět, tak celý vibe podcastu se dneska změnil. Ten, kdo nekouká, ale jenom poslouchá, tak minulej tejden jsem seděla v mikině v restauraci. Neučesaná jsem neměla, ale měla jsem takový trio v restauraci. Měla jsem v batohu. A eh, venku bylo docela hnusně. Tento týden ale sedím na pláži u moře, mám na sobě bikinky a prostě život je fajn. Ne, fakt život je fajn. Dost se toho změnilo za ten týden, o tom si popovídáme a potom se vrhneme na to, jak to celý začalo, což znamená jak to začalo od mých 20 a dál.

Jo, já jsem se dneska ráno probudila s perfektní náladou. Mimochodem, rozhodla jsem se… Já bych vám jenom chtěla říct, že já se tady opravdu probouzím pozdě. Jo, ale eh, teďka poslední dny jsem se rozhodla, že se vždycky probudím ráno a půjdu se projít, protože já jsem se tady snad neprošla ani jednou. Já tady totiž jezdím jenom na motorce a vlastně jsem nic moc neviděla. Takže dneska ráno jsem si řekla: „Budu se projít, najdu lokaci, eh, kde udělám ten svůj úžasnej podcast.“ A našla jsem tady nějaký resort, teda jenom čekám, jestli mě vyhoděj nebo ne. Abych byla upřímná, já si to dám trošičku, ať vidíte moře. Ten, kdo zas nekouká, tak sedím u takový plážičky a jsou tu palmy a restauračka nějaká. Myslím si, že od toho resortu… Vzbudila jsem se, den byl krásnej, vzbudila jsem se okolo 9 hodiny. Což je pro mě trošičku prostě brzo. Ne, kecám. No tak jako ne brzo, ale já vždycky spíš ležím v posteli jako do 11, do 12. No, ale rozhodla jsem se, že začnu trošičku chodit, protože je to super na objevování těch věcí a já jsem tady vlastně byla, dejme tomu, že prostě… Za poslední rok jsem tady byla několik měsíců. Devět měsíců a neviděla jsem nic moc. Vám řeknu takhle: pěšky v cestě jsem si vyzvedla… Tady, Machu… Je to nejhnusnější věc, kterou jsem v životě měla. To je kyselý, hořký, je to fakt jako hnus. Nevadí. No tak si to tady dopiju a u toho si tady zpovídám s vámi.

Dáme si menší rekapitulaci mého týdne. Za prvý bych vám všem chtěla poděkovat za to, že jste se na můj podcast podívali, že jste ho ohodnotili nebo nechali komentář, like. Nebudu vám lhát, pro mě to je big shit, bych řekla, protože mě baví, že prostě v tom nejsme sami, že tady je spoustu lidí a že vlastně ve výsledku, eh, 90 %, 20 lejch to má stejně a je to super. A dostala jsem… Samozřejmě jsem tak nějak pochopila, že ten podcast bude víc mířený pro slečny. Jestli seš muž, tak seš vítán samozřejmě, ale eh, takovej ten jeeping to prostě… Provádíme my, že to tak jako tušíme. Jsem vděčná za to, že tu jste a posloucháte mě, protože na na Spotify jsem hitla e 100 streamů. Což je pro mě neuvěřitelný, já jsem si myslela, že se na to podívají moji nejbližší kamarádi a tím to bude končit. Takže děkuju. Tenhle ten týden byl nádherný. Aspoň pár dní teda, posledních prostě pět dní, čtyři dny bylo krásně, takže jsem měla šanci chodit se opalovat na pláž. Měla jsem šanci plavat v moři a tak dále a to je to, proč tady jsem. A taky… Já jsem tady mívala kamarády předtím, než jsem odjela. Teď, když jsem přijela, tak to bylo takový trošičku zvláštní, eh, nevrátilo se to úplně do těch starých kolejí. Je tam jakoby spoustu faktorů, proč. Protože jeden ten kamarád… Já jsem byla vlastně furt… A kterej v mě vzal… Tak si našel holku, takže ten už nikam nechodí a to… Tak to bylo takový zvláštní ze začátku a teďka se to zlepšilo v průběhu toho týdne a začali jsme chodit víc ven. Začala jsem se víc bavit i jakoby s jinýma lidma z tý party a tak dále, takže lepší náladu mám. Chodila jsem teda docela dost na párty. Byla jsem dvakrát ty dny. Potom šílený, příšerný, hrozný párty. Tady jsou dost bláznivý, bych vám tak řekla. Jsou to drogy, alkohol, je to všechno dohromady. Já se tomu teda snažím vyvarovat, ale ještě k tomu tady jsou balónky. Balónky jsou prostě balónky, ale naplněný rajským plynem, takže šílenost. A to jako když jich dáte 10 za večer, tak máte dost, bych řekla, jako hodně dost. Jo, jsem k vám 100% upřímná, jo. Takže jsem byla dvakrát na párty, bylo to dost, ale já se to snažím trošičku uklidňovat, jo, protože jak jsem vám říkala už předešlý díl, nemůžu zůstávat moc dlouho vzhůru, protože mám deprese z toho. Takže já vždycky jsem na třetí, tak jako odcházím nebo jsem ve tři doma. Každopádně řídím samozřejmě, což je největší problém a je to jako něco, čemu se snažím vyvarovat, ale prostě jako řídit motorku v takovýmhle stádiu mi přijde naprosto šílený. A nevím, proč se teda furt dělá. Měla bych přestat a ještě k tomu tady se nenosí helmy. Takže buď to přestat, a nebo si koupit helmu. Rozumíme si? Potom jsme tu měli teda trhy, protože tady se oslavuje takový festival. Já teda moc nemám tušení, o čem to přesně je, jo, ale je to takovej festival, kde lidi pouštěj lampiony v Chang Mai, to je na severu a tady dáváme takový… Jak to popsat?… Takový malý věcičky, takový sošky z banánového listu, dáváme do vody a oni plujou zapálený jako se svíčkou a máte si vždycky něco přát. A tady na tom našem malém ostrově nemáme žádný trhy. Normálně v Thajsku všude bývají takový noční trhy a to tady to nemáme vůbec a zrovna na takovýdle festivaly a tak dále, tak nám postaví trhy na přístavu. Každopádně tolik lidí… Já jsem tu na ten festival byla i minulej rok a bylo tady o polovinu míň lidí. Tenhle ten rok to bylo narvaný. To se nedalo, říkám vám. Jestli mám z něčeho fobii, strach, tak jsou to prostě lidi, jako… SH… Hluky lidí jsou pro mě nejhůř. Já mám chuť rozdávat lokty, nesnáším spoustu lidí kolem mě, protože všichni se motají, nikdo neumí chodit. Je to prostě úplně ubíjející. Nenávidím to. No, takže jsem trošičku safr… Ale panebože, nemůžu takhle mluvit anglicky, já se nejdřív zamyslím nad tím slovem a potom až to řeknu. No nic, řeknu to jinak. Takže jsem tam trošičku umírala mezi těma lidma, ale bylo to hrozně fajn. Dala jsem si nějaký papu k jídlu. Dala jsem si, prosím vás… Měla jsem co jsem měla, jo? Moje nejoblíbenější věc tady: syrový krevety. Proboha, mohla bych to jíst furt. Myslím si, že se z toho jednou… Upřímně, ale mohla bych to jíst furt. Je to to nejlepší na světě, prostě syrový krevety s nějakou majonézou, tak to tam jako… To většinou teda pálivou, což mě moc nebere. Jedla bych to furt, opravdu, tak se to miluju, to…

Pojďme se pustit do druhý části mého podcastu dnešního a to teda mám to tu na předepsaný: jak to začalo, což znamená, že vo 20 narozenin dál. Já musím říct, že já už jsem si všimla něčeho divnýho na moje 20 narozeniny, protože mám ty nejlepší kamarády na světě, naprostý miláčci, všem posílám lásku. A na 20 narozeniny mi udělaly úžasný překvapení, kdy jsem nevěděla, že prostě všichni společně jedeme na vodu. Myslela jsem si, že jedu jenom s dvěma kamarádama a oni mě překvapili až na nádraží. A v tu chvíli musím říct, že opravdu jsem pocítila, že se něco ve mně změnilo. Já nevím, jestli… Jestli to máte stejně, ale já jsem předtím… Kamarádi… Pro mě byli kamarádi, ale nic víc. Bylo to takový: „Mám je ráda, jsou fajn, ráda s nima chodím ven.“ A nevážila jsem si… Vážila jsem si jich, ale nebylo to tak silný to pouto. A musím říct, že na 20 narozeniny, když oni mi udělali tohlecto úžasný překvapení… Já vám říkám, já jsem si uvědomila, jak strašně je miluju a že jsou pro mě vším a vlastně že jak moc si jich vážím a jakej by život byl bez nich. A je to něco, co si myslím, že patří k tomuhle… Tomu překopu… Eh… To uvědomit si, jak strašně jsou důležitý lidi kolem vás a jak strašně vás naplňují, eh, jaký by to bylo bez nich. A musím říct, že opravdu si přesně pamatuju, že na ty 20 narozeniny jsem tam stála a říkám: „Ty vole, prostě já si nemůžu přát nic lepšího než tyhlecty lidi.“ Eh, takže to byla pro mě první změna. Eh, todlecto bylo teda v létě, v srpnu. Další změna potom přišla na podzim, přesně v říjnu, kdy jsem se rozešla se svým bývalým přítelem, s kterým jsem byla teda dva roky. Od tý doby to šlo prostě jenom dolů. Já vám řeknu jednu důležitou věc a to je… To je to, že já… Eh… Mám ne úplně super vztah k jídlu, nikdy jsem neměla dobrej vztah k jídlu a ke svýmu tělu. A předtím jsem si vždycky procházela takovou slightly anorexií, bych řekla. Eh, ne, nepopsala bych to úplně tak… Restriktivní jezení, něco takovýho to jsem měla pár let. S mým bývalým přítelem jsem si prostě držela štíhlou linii ještě o třikrát víc a jakmile jsme se rozešli, tak já jsem přestala jíst úplně. Eh, z důvodu takovýho, že jsem prostě byla jako: „No tak teďka mu ukážu, teďka budu nejhubenější holka na celém světě.“ Toxický vztah, řekněme si na rovinu, možná trošičku, ale to není to, proč tedy dneska jsme. A potom přišlo samozřejmě jezení, ale jako přejídání, přibírání… „Tohle musím zkusit, tamto musím zkusit.“ Nevím, z jakého důvodu zrovna v týhle chvíli, asi protože prostě jsem se už nemusela držet a taky protože jsem byla tak hová… Protože já jsem opravdu měsíc jedla jako půlku nějaký věci denně, takže jsem přibrala. Přibrala jsem, prosím vás… Za devět měsíců snad 70… To jsem měla asi 18 kg jsem přibrala. A vzhledem k tomu, jaký… Jaký nadchází období… Tak to úplně nebylo perfektní, protože jsem z toho byla ještě čtyřikrát víc v období, který nadchází… Párty. Ve výsledku jsem nedělala nic jiného, každej tejden asi čtyřikrát do týdne jenom nějaká párty, chlastačka, todlecto, tamhle nějaký drogy tam taky proběhly. Nejsem za to ráda. Jo, jenom tak říkám… Já ani nevím, jestli to tady můžu říkat. Můžu tady říkat takový věci na těch platformách? Snad jo, nikoho tím nechci ovlivňovat. Drogy jsou hodně špatný a nemyslím si, že by to někdo měl dělat, jo? Hlavně to je ztráta dost času, bych řekla upřímně. Takže párty, párty, párty… Já jsem v tý době chodila teda i na univerzitu. Vybrala jsem si nejlepší univerzitu na světě a to byla fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Prosím vás, jestli budete chtít status studenta, běžte na tuhletu školu. Jestli se budete chtít něco někdy naučit, jako filozofii… No, nebo… No, nebo filozofii… No prostě, jestli se někdy budete chtít něco naučit, tak na tuhletu školu prostě nechoďte. Já nevím, za mě… Já jsem dokonce i prošla prvním ročníkem, eh, a nastoupila jsem do druhýho ročníku a to jenom kvůli tomu, že jsem si říkala, že přijdu ke zkouškám filozofie a vlastně jim tam řeknu úplně cokoli a oni mi řeknou: „Okáčko, kočko, tady to máte,“ protože to je taky názor, jo? Taková prostě… Za mě hrozně alternativní škola. Nevím, jakoby… Doktor nebudeš, podle mě vědec taky nebudeš, budeš takovej jako alternativní člověk, kterej něco ví o filozofii. Nebudeme se do toho pouštět víc. Každopádně na tý škole jsem očividně nebyla úplně spokojená a nic… Moje dny vypadaly… Ráno… Já jsem se ráno probudila, zašla jsem si do Arku… Kdo nezná, výborná pekárna v Praze, Arctic Bakehous, a nebo do Supernovy, taky super kavárna, eh, pekárna a prostě jsem se přežírala. Jídlo bylo celej můj život a potom jsem samozřejmě brečela. Takže jsem stála před zrcadlem, koukala jsem na sebe a brečela jsem. Já teda shazuju… Nebo shazovala jsem celej tenhle ten dvacítkovej problém na to, jenomže jsem si samozřejmě nedávno uvědomila, že to tak úplně není a že mi to spíš jenom přidalo problémy. Eh, ne, že by je úplně udělalo… Tak vypadal první rok. Já jsem hodně cestovala v tý době… Nebo hodně cestovala… Dobře, jo, ale snažila jsem se… Už jsem se jako přikláněla víc k takovýmu tomu cestovatelskému životu. Byla jsem za kamarádkou, jsem letěla sama do Porta, tam jsme spolu strávili pár dní, potom jsem sama letěla zpátky, což byly moje první lety sama. Strašně jsem si to oblíbila samozřejmě. Jako další jsem byla na Mauriciu, což je výborný příběh, protože eh… Já teda doufám, že to nebude někdo z nich poslouchat, ale jestli to posloucháte, tak já se omlouvám. Jo, ale eh… Byla jsem na Mauriciu zcela zdarma, skoro… Zaplatila jsem si 15 000 za letenku a ještě k tomu jsem byla teda s lidma, který neznám. Vůbec jsem je neznala. Byli jsme na jednom setkání, protože kamarádka mi píše: „Prostě kamarád má booking hotely v Mauriciu a nemá s kým jet, tak jako jestli někdo pojede.“ Tak já jsem se samozřejmě ozvala. Já všechno beru, každej risk já beru, takže jsem se ozvala a říkám: „No tak jako, zajedu si, viď?“ Takže jsme si dali meeting a já jsem eh… Říkala: „No tak dobrý, ale nebudeme spolu prostě nic mít, jedeme tam jako kámoši.“ Jo a on: „Jo, jo, jo, jo.“ Samozřejmě potom asi trošičku něco chtěl, ale já jsem mu to úplně nedovolila. Takže chudák, za mě zaplatil hotely a dokonce teda jsem mu napsala, že na celou letenku nemám, že mám jenom na půlku a on mi teda zaplatil i tu druhou polovinu letenky. Děláme si minutu ticha za tohle, jako za mě… To je dost, no. Takže prostě jsem byla na Mauriciu, ale long story short… Hlavně jsem z toho Mauriciu letěla domů sama, což byly taky… Jakoby… Bylo to prostě… Nebo aspoň jeden let jsem měla sama a bylo to taky… Bylo to jeden let s přestupem, eh, v Dubaji, ale bylo to prostě daleko už a já jsem si to strašně oblíbila a úplně jsem to milovala a proto podle mě sedím teď tady. Protože jsem si uvědomila, že todlecto jsou věci, který mě naplňují. Koho ne… Lítání… No hrůza… No tak spíš to cestování si myslím, že prostě jsem si říkala: „Ty fakt bych jednou chtěla zmizet, už tady nebýt a být někde jinde.“

Na 21 narozeniny jsem věděla, že už chci něco změnit. Stopro. Začala jsem si tak nějak hledat, co bych mohla, kde dělat. Samozřejmě do mysli mi přišlo au pair, ale to jsem hodně rychle zase zabila. Já nevím jak vy, ale já jakoby ve svých 20 letech nechci někde hlídat děti, který já stejně potom budu mít a budu hlídat. Já rozumím, že se podíváte někam jinam, ale stejně tolik času tam… To pro sebe mít nebudete. A mě hlavně Amerika mě nebere, Anglie mě taky jako nebere. Chtěla jsem Paradise trošičku, jo, trošičku ty Island Vibes, Paradise a tak dále. J takže to jsem hodně rychle zavrhla. Au pair to mě úplně nebavilo. Work and holiday jsem přemýšlela, ale co si tak nějak pamatuju… Já si to úplně nepamatuju přesně, ale co si pamatuju, tak to stálo nějaký prachy a nebylo to úplně málo. Plus podle mě jste tam museli dokládat hrozně moc věcí a museli jste být nějaký strašně dobrý… Já mám právě blbý to, že já jsem nikdy nic nevyhrála, nemám žádný certifikace, něco takovýho. Takže jsem Work and holiday pro mě skončilo hodně rychle. A jako poslední jsem přišla s potápěním. Ok, jo, už jsem měla základní certifikaci, což je certifikace do 18 m. Jmenuje se to Open Water. Tak jsem si říkala: „Proč ne? Mám ráda… Proč ne?“ Víš jak… Začala jsem si tak nějak hledat, kde nejlépe… Thajsko jsem prostě věděla, že je levný. Jo, za jídlo tady dáte 60 Kč, tohlecto, tamhle… Thajsko levný. Odlétala jsem ke konci září… Ke konci září jsem odlétala do Thajska sama. Už jenom ty první dva lety pro mě byly naprosto úžasný, prostě to nejlepší v životě, co se mi stalo. Hrozně svoboda, independent woman, rozumíme si? Takový ty žvásty trošku… První byl Bangkok. Já vám jenom chci říct, že Bangkok je jakoby město, obrovský asijský město a pokud se něco nedoporučuje lidem, kteří třeba poprvé cestujou sami, tak je to jezdit jako první do Bangkoku. Já jsem… Mně se to líbilo, ale pamatuju si jednu zásadní věc a to bylo to, že jsem vyšla ven na ulici hned ten první den. Měla jsem takovej krásnej hotel. Já se tam teďka vracím, je to jako moje oblíbený místo, jmenuje se to Miami hotel, kdybyste někdo jel do Bangkoku. Nádherný hotel, bez snídaně, ale nádherný hotel. Vyšla jsem ven na tu ulici a říkám: „Do… A co teďka jako mám dělat? Co jako teď mám se sebou dělat?“ Protože jsem se tak jako podívala kolem sebe a říkám: „Ok, bordel… Teďka tu kulturu neznáte, je to všechno nový. Eh… Cítíte se trošičku se bojíte, jo? Jakoby… Je to… Je to bláznovství, je to Asie, je to trošičku špína ve výsledku. A já teda už to takhle necítím, ale na první pohled je to trochu špína. Na první pohled je to trochu magorství, prostě… Prostě chaos. A já jsem se podívala ven, já říkám: „Do… Co já teďka budu dělat?“ No, na pátrala jsem eh… Do prvního obchodního centra, kde jsem strávila další asi hodinu a půl s vymýšlením, co teďka jako mám dělat tady. Eh… Nakonec všechno proběhlo naprosto v pořádku. Vyšla jsem ven, podívala jsem se na nějaký ty paláce, na nějaký ty chrámy a tak dále. No a večer jsem zamířila na rooftop bar, eh, kde jsem si dala drink, ale už v tu chvíli mi došlo, jak smutný to bude. Já jsem se celej ten den cítila fakt jako fajn, jako… Víš jako… Cítíte takovou tu sílu, jako: „Hm, tak to zvládnu.“ Ale večer jsem se zamířila na tenhle ten rooftop. Podívala jsem se a viděla jsem to nejhezčí, co jsem v životě viděla, ale neměla jsem s kým to sdílet a bylo to prostě smutný. Já vám nebudu lhát, je to smutný. Já… Já tady moc… Ty… Tady všichni cestujou sami na tomhle tom ostrově a já tomu moc nerozumím, protože pro mě je to strašně smutnej život. Jsou tu lidi, který se domů nepodívali třeba dva, tři roky a vůbec jim to nevadí. Pro mě je to nepředstavitelný a já prostě potřebuju kolem sebe ty lidi. Takže… Podívala jsem se… Já si myslím, že i kdybych tady měla prostě jenom kámošku v Bangkoku, kterou jsem zrovna ten den poznala, tak by to asi bylo lepší. Ale viděla jsem něco tak nádhernýho a nemohla jsem to někomu ukázat. Zavolala jsem teda mámě, jí jsem to ukázala na FaceTime a tím to skončilo. A nejvíc… Ne… Na rooftop baru jsem stála, nějak jsem popila ten svůj drink a přišel frajer a říká, jakože byli s kamarádem a říká, jako: „Čau.“ Tak jsem se s ním začala bavit. Já jsem tenhle ten mindset měla poprvé, když jsem tady byla, takový to, že se bavíte se všema a snažíte se být co nejvíc kamarádský, protože jinak nepřežijete. Eh, teď už to moc nemám, protože už todlecto pro mě není nový. Nejsem v takovým tom eh… V takovým tom vibu toho, že bych hrozně chtěla poznávat nový lidi a že jsem sama a todlecto, tamhle… Coo… Možná to je ten problém, proč eh… Jsem furt nešťastná. Jsem sama, ale prostě už to není takový a předtím jsem byla. Takže jsem se s nima začala bavit. Říkám: „Dobrý, to… To… Tamhleto.“ Vyměnili jsme si nějak kontakt a další den jsem přemýšlela večer, co budu dělat, protože e v tom Bangkoku tam… Pokud nejdete večer kalit, tak já nevím, můžete jít na trhy s jídlem. Eh… Každopádně já prostě nemám ráda jíst jako v 9:00 večer, takže tam prostě nic moc není, co dělat. Tak říkám: „Heleďte, tak jako…“ Jsem se jim ozvala, říkám: „Tak pojďme, to… No.“ A eh… Šli jsme kalit. Takže prostě jsme se sešli na Road To… Je ta nejznámější ulice tady v Bangkoku a na kalení… Nakonec to skončilo tak, že jsme se připojili ke skupině Francouzů, s nima jsme šli do klubu. Já jsem si tam našla i eh… Takovou jako hodně krátkou lásku. Ne… Eh… Líbala jsem se tam s frajerem, ještě k tomu všemu a bylo to fajn, protože… Víš co? To sebevědomí bylo na… Na nule v tu dobu, jo? Takže pro mě to bylo jako: „Jo, tak jo, dobře.“ Potom jsem vjela sem a tady jsem zažila nejlepší tři měsíce mého života. A kdyby ještě byl někdo úplně novej a opravdu nevěděl, co tady dělám, tak já jsem si tady vytvořila profesionální certifikaci na potápění. Já jsem Dive Master, jo? To znamená, že neučím lidi potápět, ale s těma certifikovaným lidma já chodím do vody a jsem jako takovej průvodce, SL… Záchranář, eh, občas to tak i končí. Mimochodem, eh, ty tři měsíce tady ty jsem platila tak, že jsem použila peníze, eh, od mých rodičů, co mi našetřili. Aby jste si nemysleli, že jsem nějaká extrémně bohatá, za mě… To byl dobrej krok. Já jsem ráda, že jsem použila ty peníze zrovna na todlecto, protože koupit si za to auto je prostě pro mě materialistická věc a… A takhle já jsem zažila takový věci, který bych bez toho nezažila. Pláž, potápění, nový kamarádi… Prostě hned druhej den jsem tady poznala nový kamarády, s kterýma já se bavím doteďka a mám tu thajskou kamarádku. Poznala jsem německou kamarádku, s kterou jsem dokonce začala žít. Ona mě teda potom začala pěkně… Ale byla to… Jednu dobu to byla moje spolubydlící a měla jsem tu opravdu tři měsíce furt někoho, furt co dělat. Potápěla jsem se, znamená, že jsem byla extrémně šťastná a tím se mi to sebevědomí tak zvýšilo, to úplně vystřelilo do oblak. Já jsem byla tak sebevědomá v tu dobu a přitom já jsem furt měla těch svých 78 kg… Těch 18 kg jsem měla prostě nahoru, ale byla jsem šíleně sebevědomá. Chodila jsem si tady, jak kdyby mi to tady patřilo. Ne, to samozřejmě kecám. To hlavně nedělejte v Thajsku, jo? Prosím vás, 100% to jde v ruku v ruce, prostě když jste šťastný, tak z vás to sebevědomí srší, protože máte vůbec energii na to všechno. To je propojený. Máte energii na to se ráno hezky oblíct sebevědomě, máte energii na to si doma uklidit. To je tak strašně důležitá věc. Pokud nemáte doma uklizeno, máte bordel i v hlavě. Já jsem nejhorší člověk na úklid, nesnáším uklízení. Jestli bych něco zrušila, tak je to uklízení. Já jsem vždycky byla bordelářka, teď už jsem teda míň, trošičku taky… Další věc, kterou jsem o sobě zjistila v těch 20… Já zase až takovej boháč asi nebudu a začalo mi vadit hodně věcí, když je něco upatlaný, tohlecto, tamhle… To mám úplně pocit, že jako se z toho pobliju za chvilku, ale vím, že pokud nemám doma uklizeno, tak mám bordel v hlavě a je to tak, prostě je to tak. Takže tři měsíce jsem tu strávila naprosto nádherný, bylo to to úplně super. Potom jsem na měsíc odjela zpátky do Česka, tam byla zima, přibrala jsem zase šíleně. Nějakým způsobem jsem přibrala ještě snad víc, než jsem měla předtím. Já totiž hlavně jsem opustila Česko i kvůli tomu mýmu přibírání, jezení, jo? Já jsem se už tam necítila dobře, protože lidi mě znali hubenou a já jsem si neuměla do hlavy dát, že jako by mě někdo vzal tak jako… Takovou jako já jsem… A to mám furt… Já to mám furt… Já si tady… Hlavně nechci… Prosím vás… Stěžovat nebo něco takového… Jenom lidi, který to třeba… Já znám… Vím, že spoustu holek má poruchu příjmu potravy v týhle tý době a nejste v tom sami. Já jsem naprosto nevyléčený člověk a procházím si tím furt a nebudu o tom mluvit jako: „Dobrý, špatný, bla bla bla,“ ale tohlecto je ta realita, která z toho je a já jsem se snažila vyléčit, ale prostě mi to nevyšlo. Vrátila jsem se zpátky a s tou frustrací jsem zase prostě přibrala a nějakých 5 kg, eh, a byla jsem tam vlastně nešťastná. Vletěla jsem zpátky do Thajska. Začala jsem pracovat jako Dive Master, ale zjistila jsem, že si za prvý nevydělám tolik peněz a že za druhý, že tady vlastně jsem měla německou kamarádku, která odjela a už tady nikoho moc nemám, až na jednu thajskou kamarádku, která má spoustu svý… Svý práce a svých věcí, co dělat. No a začala jsem být sama a bylo to to nejhorší období mýho života. Dive mastering nevydělává moc peněz, mimochodem, nevydělává ani tak moc peněz na to, abyste se uživili tady… Ráno jsem měla ovocnej salát za 50 bahtů a potom jsem si mohla dát ještě jedno jídlo… 50 bahtů je prosím vás… Co… 30 Kč na jídlo… Ne… A další jídlo jsem si dala něco za 50 Kč, 60, abych opravdu šetřila, jo? Takže… Taková je realita toho být Dive Master tady na nějakým z těch ostrovů. No nic, každopádně eh… Nemůžu žít, takže nemám najíst dvě jídla denně, prostě mně to nejde, já to neumím a hraničilo to trošičku opravdu s chudobou. Takže jsem si našla novou práci. Našla jsem si práci online přes Instagram, jenom jsem postla storíčko a ozvala se mi jedna slečna, kterou znám. No a od tý doby pracuju online, eh, ve výsledku jsem začala pracovat… Takhle vydělávám si docela dobrý peníze. Pracuju s ní až doteď, to je to, proč tady ještě můžu být a hlavně můžu pracovat na dálku. Takže ve výsledku mám opravdu eh… Všechno, co by si jeden mohl přát… Furt nejsem šťastná. Výborně jsem si našla nový kamarády, což jsou kamarádi eh… S kterýma jsem pracovala v tom potápěčským centru. Jedna slečna to vlastní, jeden kluk vlastní hotel, kterej… Hostel, kterej patří k tomu… No a s nima jsme začali chodit ven a tak a zase se to převrátilo prostě o 180 stupňů a já jsem začala být strašně šťastná tady, ale potom jsem se samozřejmě začala těšit už domů, protože už to bylo trošičku dlouhý pro mě a sbalila jsem si saky paky a jela jsem navštívit mojí kamarádku do… Do Jižní Korey, kde jsme spolu strávili… Já jsem si tam s ní byla snad měsíc, z toho týden jsme odletěli do Japonska. Já jsem se celou dobu těšila domů. Šíleně jsem se těšila domů, takže jsem si vlastně ani plnými doušky to Japonsko a tu Jižní Koreu neužila a hrozně mě to doteďka mrzí. Je to blbý. Furt jsem myslela na budoucnost, furt jsem se těšila domů a todlecto, tamhle… To blbost. Žijte prosím vás v přítomnosti, jo, určitě. Každopádně jsem potom přijela domů a zjistila jsem, že to je stejně na úplně k ničemu. Jsem vlastně… Jsem doma byla úplně nešťastná. Nebylo to nic moc, nebylo to ono a chtěla jsem zase zpátky sem hned. No takže samozřejmě jsem šla, koupila jsem si letenku. Přijela jsem v říjnu zpátky sem, cink cink cink cink… Co… Tady jsem byla jsem tady extrémně nešťastná. Tenhle ten díl byl trošičku vo mě. Já jsem to teda na konci chtěla switchnout trošičku do takovýho obecnějšího prostoru, ale už na to není čas, takže jsem vám spíš řekla tak nějak, jak jsem to měla já, jak to od mých 20 vypadalo a kde jsem skončila teďka. Long story short… Pojďme si říct jednu důležitou věc, kterou si odneseme z týhle tý epizody a to je: je jedno, kde jste, ale když jste sami, tak je to prostě… Na… Kdekoli jsem si našla kamarády, s kterýma můžu ten čas strávit, tak je to naprosto life changing, o 180 stupňů jiná věc, než když jste někde sami a kopete se do celej den. Pokud jste ale trošičku jako já a nový kamarády si neumíte dělat nebo na to… Já třeba na to nemám energii. Já nemám energii si prostě s někým povídat o nových věcech, furt o tom stejném: „Odkud jsi