Transcription
Já vás srdečně zdravím. Srdečně vás zdravíme tady s Martinem Kačerem, s Bobouškem u dalšího dílu Kajra a Kačer. Kajra a Kačer je podcast Kajra a Kačer, náš váš podcast. Je to o tom se tady v tom světě nezbláznit. E, já si tak, Boboušku říkám, eh, jak je vlastně taky ne jednoduchý, ale přesto určitě jednodušší žít si svůj život, eh, když vlastně nemáš rodinu, když ta rodina je obrovsky důležitá, ale eh ač největší dar je dítě, tak e někdy to nemusí být úplně jednoduchý, viď?
Hele, je to tak, je to tak. My dneska tady máme pro mě obrovsky zajímavýho hosta. Andrea Javůrková a já bych jí rád uved tak, že kontakt jsem na ní dostal od naší společný kamarádky Terezky Herc Pokorný a vlastně říká: "Hele, je to žena obrovsky výkonná a schopná, která umí jako nadělat velký peníze a pak jí do života eh přišlo autistický dítě a vlastně se jí ten život otočil vo 180°. přehodnotila ty svoje priority, začala se o to dítě starat, začala hledat možnosti, jak mu pomoct a dělá s ním opravdu zázraky. A já jsem si říkal fajn, takovýho hosta prostě tady chci chci o tom slyšet a chci vědět, co se děje, jak se to děje, jak se dá pomáhat a vlastně kudy vede ta cesta, protože to dítě autistický je za mě obrovskej učitel nejenom pro tu svojí matku a pro toho svýho otce, ale i pro nás jako společnost. začíná nám ukazovat nějaký nový možnosti, nový cesty, jak pracovat se sebou, ať už co se týká autistických lidí a nebo i nás zdravejch lidí.
E, já tě tady zdravím, Andreo. Ahoj.
Ahoj.
Ahoj.
Já jsem chtěla moc poděkovat, že mě dáváte prostor, abych e povyprávěla tu naši cestu, kterou jsme s Andrejem ušli, když mu byly tři roky, když jsme se dozvěděli, že nás vlastně autismus navštívil. Nechci říct, že nám přišel do života tak, jako že bysme si stýskali, ale po těch zkušenostech víme, že jsme eh lidé, kteří otevřeli oči, že jsme odhodili to, co jsme s manželem za tu dobu vybudovali a pochopili jsme, že to, co jsme dělali, jsme dělali trošičku možná kvůli sobě a kvůli nějaký svý prestiži, ale Andrej nám ukázal, že ta hodnota je v tý rodině v těch okamžicích, žít ten každý den a těšit se z něho, protože nikdo nevíme, jak dlouhej je a eh co bychom vlastně si vzájemně měli dát. Možná covidová doba ukázala, že když jsme se hodně zblížili a najednou nám eh ten svět vzal takový ty hejblátka, takový ty věci, který nás od tý rodiny odháněly, tak ten autismus nám taky dává tu výzvu. Zůstaňme spolu. Často jsem u Andreje cítila, že říká: "Zůstaň se mnou, buď se mnou, jsem s tebou." A to ty rodiče možná jsou dneska zmatení, že by dítěti chtěli pomoct, ale nemají ty prostředky, tu infrastrukturu. Nechci říct teďka finance, ale nemají tu vnitřní infrastrukturu, jak to udělat. Ten život běží moc rychle.
Kolik je teďko Andrejovi roků?
Andrej má 10 let. eh vyrostl z něho hrdý, nechci říct úplně samostatný eh člověk, ale je to dneska dítě, který má vlastní představy. Když se na něho dívám, když se dívám do jeho očí, tak vím, že je se mnou. A to je velká změna oproti tomu, když byl ve třech letech, kdy vlastně žil se mnou každou minutu, ale byl vedle mě. A to je velký znak v rámci autismu, že lidé neumí vlastně chápat tu společnost, neumí se do ní začlenit, e, nevnímají e to okolí.
Mhm. Eh, asi ta největší změna eh byla potřeba, aby proběhla v tobě a ve vás jako v rodičích. E, asi v tom přístupu k tomu k tomu autistickýmu dítě, k vašemu k vašemu synovi.
Já říkám k tomu jako chci k Andrejovi. Tak co se tam událo vlastně jako za změnu? Co bylo právě to zásadní víc pozornosti tomu dítěti? Určitě ta zásadní změna je, že to dítě je až bych řekla ta sekundární věc, kterou si člověk musí uvědomit, protože žije. Člověk prožil už nějakej život, než se to dítě narodilo. A teď je potřeba, aby si ten člověk řekl, jakou cestou půjde, protože to dítě je ten slablý článek i v rodině, i v té společnosti a člověk si první musí rozmyslet, jak ten život bude pojímat. Pokud to dítě bude zasazovat do toho života jenom jako skříň nebo jako věc, která vlastně žije e vedle něho, tak eh nedokáže se s tím dítětem propojit. musí odhodit úplně všechny takový ty společenský záležitosti, které ho formovali, které ho nastavili do tý společnosti, jak v ní fungovat. To je samozřejmě strašně těžký se vzdát věcí, na kterých člověk dlouhá léta pracoval, ale je to bezpodmíječně nutný. Já jsem si to vlastně na tom počátku vlastně představila, že musíme s Andrejem začít úplně znovu, že se nám nenarodilo dítě, které jsme si postavili jako do toho do toho obýváku nebo do tý postýlky, ale že přišla bytost, která vlastně volá o tom, pojďme to udělat spolu znovu. Pojďme ty pravidla si říct, pojďme je nastavit a pojďme fungovat. A pokud chceme fungovat, tak je musíme eh vytvářet. Protože to malinké dítě vlastně začíná tvořit ty podty, ty myšlenky, ty pocity v nás, protože do té doby jsme je vlastně vůbec neznali. A to je jeden z prvních vůbec disciplín, kterej ten rodič musí pochopit, aby v tomhletom mohl bejt úspěšnej.
Mě se přizpůsobit tomu dítěti. Je to tak?
Eh i dítěti, ale tý situaci, protože pokud třeba by se chtěl přizpůsobovat jenom kvůli dítěti, tak to nebude fungovat, protože je to krátkodobý. Ta cesta musí být, že i ten rodič to tak chce, protože pokud si řekne, budeme držet dietu, budeme něco dělat, budeme, budeme, tak je to špatný, protože se dostává do situace, že vlastně jenom krátkodobě je schopen něco uchopit. Ale pokud si řekne, že já to tak chci, já jako osobnost, jako rodič chci žít tenhleten život, chci to s tím dítětem takhle dělat, tak přijímá tu energii sám v sobě, že začíná měnit sebe a začíná dávat prostor a potenciál pro to dítě, který to dítě, tu energii je schopno vnímat, chytit a jít na té vlně společně. Ale pokud to bude jenom otázka toho, že si řekneme, že rodič říká:"Musím to tak udělat, nedá se nic dělat, to jsou ty špatný slova." A já jsem je taky dlouho vlastně používala, až jsem si zvykla na to ve společnosti, když se mě někdo zeptal:„Máte to těžký?" Tak říkám:„Nemáme to těžký. Chceme jít touhletou cestou." A Andrej je ten učitel, který mi otevírá ty dveře, ty podněty, ty akce, reakce a žijeme prostě ten život spolu.
Já se zeptám vlastně pro mě jako pro lajka, nic o tom nevím, tak autistickej člověk je člověk, kterj má svůj vlastní svět.
Ano.
S tím, že eh teď mám, jak jsem říkal ještě před vysíláním, tak nějakej kontakt s tím mám díky filmu Rayman. Ano, geniální, že nějakou silnou stránku nebo to takí takt. Mě je to člověk, kterj má vlastní svět a je někde geniální
a vlastně nerozumí tomu fungování, nerozumí jako našim emocím, nastavení a vlastně jako vyjít s ním, je potřeba hledat nějakej ten jeho jako svět, ale ten svět podobnej Alence v říši divů. Dá se říct, že to vlastně i to to dítě, ty děti, tak to vnímám já a zase třeba ze zkušenosti, že vlastně tyle lidi jsou víc intuitivní, jsou právě víc v tom vnitřním jako světě a tenhleten eh svět, že tady aby byli stáli nohama na zemi, tak to je to jako těžší od toho vlastně ta technická složka je ten rodič nebo ten průvodce.
Určitě. Eh, Rayman byl v podstatě film, který chtěl zprostředkovat takovou formou toho porozumění, co vůbec autismus jako porucha může být. Samozřejmě, že tam vyzdvihl tu geniálnost, aby tam v tom filmu byla ta protiváha tomu, že jedna stránka je eh ten deficit v chápání toho světa a v druhé stránce ta genialita. Ale v mnoha případech, já bych řekla, že tohle je svým způsobem jako ojedinělý, ale v mnoha případech dochází k tomu, že u autismu se můžou přidávat i různé jiné genetické poruchy, které samozřejmě ten autismus stěžují. Ale pokud eh připustíme, že autismus je porucha eh spektra, což by znamenalo, že je to porucha, že to dítě má sníženou schopnost vnímat poděty toho okolí a ten jeho rozvoj tím pádem stojí, protože ty podněty ho nerozvíjí, on je nevidí. Je to jako tunel, v kterém to dítě vlastně jde a všechno to, co není v tom spektru rovně, tak neexistuje.
Mhm. Takže pro něho vlastně eh zaznamenání slova mnoho dětí a většinou se to objevuje u kluků, eh nezachytí mozek, neumí rozpoznat mluvené slovo, neumí ho přetransformovat vlastně do tý vizuální podoby a s tou fungovat. Takže když máma řekne letadlo, tak pro něho letadlo vlastně nic neznamená. Úplně si to představme, jako kdyby v čínštině někdo nám řekl letadlo nám, Čechům a my vlastně vůbec nevíme, co to vlastně je, co chceme, co si pod tím chceme představit. Takže ta obrazotvornost, e, ten to slovo, ta transformace slova do do tý představy vůbec je narušená a vlastně nemůže fungovat, tudíž to dítě, když vyrůstá ve roce, ve dvou, kdy se vlastně ten řečovod vlastně učí, tak vlastně neexistuje. Takže to dítě vlastně žije ploše jenom v tom vlastním tunelu, e, v těch nějakých receptorech, eh, který zaznamená a je to taková, jak já říkám, mlha. kterou vlastně ten rodič musí svojí nějakou nějakým jako průvodcovstvím vlastně rozehnat. Tu mlhu musí tou svojí energií a s tím dítětem vlastně dát pryč a najednou se ten svět objeví, ale s časovým zpožděním. A tudíž to dítě v těch vývojových fázích potřebuje pomoc nejenom tý rodiny, ale potom pomoc i toho okolí. A největší úloha pro rodiče je postavit láskyplnou infrastrukturu v tom dnešním světě, aby lidé, s kterýma se takové dítě bude setkávat, aby vlastně procházelo mezi lidma, kde ta pozitivní energie pluje a kde ty lidé ne, že musí pomáhat nebo musí se chovat k tomu dítěti adekvátním způsobem, ale chtějí. A v tom je velkej rozdíl, protože lidi, když něco musí, tak to nedělají tak, jak by měli. Ale když to lidé dělají, protože to chtějí dělat, tak dělají víc.
Začala jsi být taky asi víc vnímavá, viď? Ty sama skrz vlastně vaše dítě, tak se ti otevřel úplně jinej pohled. Vlastně pohled jako do sebe. Začala jsi být víc vnímavá i za to dítě právě pro to své okolí. Jak bych řekla, že ti, že to dalo člověku nebo dává dar tadyhle toho dítěte. eh dává vlastně takovou pestrost. Určitě ano. V moém životě samozřejmě tím, že jsem daňový poradce, tak čísla a různá schémata, analýzy tak jako kdyby pohltily ten život, že člověk se ponořil do toho, aby nechci říct byl nejlepší, ale aby byl platný v tom svém oboru. Ale samozřejmě eh jsem díky Andrejovi zjistila, že jsem přestala vnímat, že že je vítr, že jsou vůně, že zpívají ptáci, že ta příroda eh je kolem nás. A samozřejmě příčinou je to velké zahlcení eh tím, co chceme vlastně my někdy egoisticky dosáhnout, že zapomeneme, že kolem nás ta příroda deje. A je to jedno, jestli žijeme na vesnici nebo ve městě. pořád ta příroda nás obklopuje, ale v momentě, kdy se příliš ponoříme k dosahování nějakých eh cílů, které nás úplně pohltí, tak přestáváme vnímat ty jemné niance toho života. Ale ty jemné niance jsou, že vlastně ráno vstaneme, že nás něco bolí. Eh, často, kdy jsme taženi do toho úkolu, do toho výkonu, tak přestáváme tyhlety niance jakoby slyšet. Oni tam jsou. Oni tam pořád ty vibrace nám říkají, že nejdeme správně, ale tím, jak jsme příliš eh eh nadopovaní takovým tím dopaminem toho výkonu, tak todleto vlastně přestaneme slyšet, až se staneme úplně z roku na rok hluchými a už vlastně to okolí nevnímáme. Vnímáme jenom ten prostor toho výkonu. A Andrej přesně zbořil eh tuhletu hranici a řekl:„Pojďme se na to podívat vlastně z jiné strany." A ono to bylo vlastně terapeuticky to nejdůležitější, aby rodič vlastně se stal tím terapeutem, protože terapeut, pokud dítě vidí půl hodiny i hodinu, tak má strašně omezený prostor vlastně navnímat energeticky navnímat ty niance toho, v čem je vlastně ta podstata toho problému. Ale ten rodič s tím dítětem je velkou část toho dne. A to je klíčový o autismu, abysme se vrátili vlastně k tý nule, abysme s tím dítětem vlastně byli k sobě jak na zí a vlastně jsme spolu ten život začali vytvářet, cítili eh ty vibrace, cítili tu energii, která nás obklopuje a když jsme venku a něco se nám vlastně nelíbí, abysme to vzájemně vlastně se mohli dívat a každej to vnímat a říkat si o tom. Samozřejmě v autismus ta řeč je velice komplikovaná. U našeho Andreje je přesně ten problém v sdělování, v tý komunikaci, ale dneska už je na úrovni, že ta řeč se vlastně začíná dostávat do popředí, protože samozřejmě i roste a ta řeč i když vlastně si některé věci nesdělujeme, tak to vytváří vlastně tím zpěvem, tím, že je sportovně jsme se dostali na úroveň, že má velice dobré základy sportovní gymnastiky. jako vrchlová sportovkyně zase ten výkon už od čtyřech let. Takže eh přišlo to asi správně, že Andrej je dítě, který mně osobně přišlo říct, že tím, jak jsem si ten život procházela, tak ta cesta toho poznání byla nějaká, nechci říct, že byla špatně, ale Andrej nastolil jiné pravidlo a řekl:„Mámo, dejme si vlastně společně v těch dalších eh rocích šanci být spolu. Proto jsem přišel na svět a pojďme si ho užívat. nežijme vedle sebe, nedávejme si vlastně bariéry v tom, že dítě budeme dávat chůvě, že dítě budeme dávat na nějaké kroužky, ale dělejme to spolu. A to je možná to, co bych té společnosti chtěla dneska po tý zkušenosti říci, že to je eh ta hodnota, kterou já dneska cítím, že můžeme s Andrejem budovat vzájemně.
Hele, mně tohle přijde, tohle by se mělo cítit u každýho dítěte, ať je různě vnímavý, ať je vlastně autistický nebo není. Akorát tady to je v tak větší míře uvědomění si, že jiná cesta není, že tohleto předat vlastně i jako běžným rodičům, e, tak je docela dost zásadní.
Myslím si, že určitě, protože je to odhodění takový tý společenský masky a vlastně vyjádření, že to dítě je pro mě podstatný. že je pro mě podstatný a teď nechci říct, že bysme měli všichni přestat pracovat a jenom se věnovat tý výchově, ne? Je to o tom najít ten kompromis mezi tím, že někdy ten výdělek, někdy to přílišné snažení dosahování výkonu nám nic nepřináší a žene nás do tý propasti, kam spadneme a spadne s námi bohužel i ta rodina, protože děti jsou slabý článek v tomhletom rozhodování, v tom, co bysme vlastně měli dělat. Takže eh já bych řekla, že autismus nás vede. Je to jedno z těch puclí, který potřebujeme zasadit. E rozhodnout si, udělat si plán, co vlastně chceme dělat s tím dítětem, jak ten život chceme žít a jakým způsobem vlastně bysme chtěli komunikovat. Pro mě, mně to přijde, jak tě poslouchám, úžasný v tom, že vlastně my si do tohodle pořadu zveme různý zástupce spirituálních cest, nějakejch praktik, kdy ten člověk vlastně objevuje sám sebe a učí se v uvozovkách jako znova žít, cejtit ten vítr, nebejt v tom rychlíku prostě, že musím nadělat jenom prachy a musím vyšplhat po nějakým žebříčku a musím todle todle a vlastně nevidím nic jinýho. Je vtipný vlastně, že ty seš tady zástupce spirituální cesty, že vlastně tě to jak kdyby ses rozhodla meditovat, cvičit, jo, kodela došrámu, že vlastně todlento, že to opravdu obrovskej učitel, kterj ti přišel do života a řekl:„Pjď, jdeme žít, jdeme opravdu žít." Že ty jako jsi sama říkala od malička, sport výkonářka, prostě čísla, peníze, statusy, když jíž, jíš, kabelky, prostě první třídy
a najednou přijde někdo a říká:"Hele, to je fajn. Ale jako to není život. Já si vzpomínám, kdy jsem s Andrejem vlastně šla v parku a bylo 11 hodin a úplně jsem propadla panice, že vlastně v 11:00 dopoledne vidím lidi, docela hodně lidí, že je v parku a pro mě znamenalo v 11:00 být v kanceláři, v zasedačce, být na telefonu s mezinárodníma firmama a vlastně a pořád člověk jel, přišel domů a vlastně z toho dne si pamatoval velice vlastně úzký spektrum činnosti, který vlastně udělal sám pro sebe.
Hm. To jsem si u Andreje uvědomila, že když jsme začali spolu skutečně, ale úplně od nuly začínat probouzet a odhánět tu mlhu, bystřovat eh ty věci, tak najednou jsme zjistili, že ten oční kontakt přišel, ale byl třeba na dě t sekundy, že to dítě, to moje dítě mě zaregistrovalo, přišlo ručičkou, mě pohladilo, jako kdyby mě do tý doby vůbec nikdy nevidělo. Vidělo jenom ty obrysy, ale šlo do toho s tak obrovskou důvěrou, že vlastně si řeklo, ano, vlastně tudletu cestu chci i já, protože ona taky jedna věc je, že se rodič může pro tu cestu rozhodnout, ale ještě je důležitý, jak vzbudit v tom dítěti vlastně ten jeho potenciál, kterej je někde jako za tou mlhou. Je to takový jako když prostě koukáme přes tu mlhu. Rodič ví, že to dítě tam je, ale to dítě pořád ještě jako si říká jako potřebuju být blíž. jako když to miminko má jenom opravdu, když se narodí ty voy. A to je zajímavý, že a to je ta druhá disciplína, kdy vlastně se člověk musí i z hlediska zdravotního podívat, co se třeba v tom dítěti odehrává, jaká ta stránka vlastně toho potenciálu zdravotního je a tam začít pracovat. A ta strava nám vlastně dává odpověď z prvních 50 %, že je potřeba se na tu stravu podívat. Protože to tělo, pokud neustále bude řešit takzvaný odpad z toho, že každodenně se přejídáme, jíme zpracované věci, tak samozřejmě to samousdravování i na tý energetický úrovni je slabý. je takový, že že chceme chceme se těma ručičkama dotknout, ale pořád jako ještě to tam jako nemáme, abysme se chytli.
Ty jsi teď právě zmínila jídlo a stravu, tak to je možná jeden takovej první záchytnej jako bod v tom, že eh v čem v čem začít nebo jeden z takových jako cílů jako vést to tím dobrým směrem, tak je jídlo. Opravdu eh čím se stravujeme a o to víc vy jste to poznali vlastně u vašeho u vašeho dítěte. který je, které je autistické, když tak řeknu.
Určitě ano, protože u autismu samozřejmě často bývají střevní problémy, protože takový eh povídálci, který v tom tý střevní mikroflóře jsou. Nechtěla bych teďka používat ty odborný názvy, protože nejsem lékař, tak nechci jako to zavádět tady odborníci vůbec úplně normálně.
Takže chtěla bych to dát do takový jako takový přijatelný všechny.
Ano, ano, že ty povídálci, který teď je tam mám já, já jsem autista trošku,
který tady jsou, tak oni by vlastně měli s tím mozkem být propojený a vlastně si povídat a všechno to, co se vlastně v tom mikrobiomu e odehrává, to by měla být taková ta vzrostlá savana, která je zelená, která je plná tý energie. Jsou tam i ty špatný bakterie, i ty zdravý, ale ty zdravý pořád převyšujou, takže oni si tam furt tak jakoby spolu povídaj, ale ty dobrý pořád jsou v tý síle. A většinou u toho autismu je to, že se tam něco pokazilo, že tam v podstatě ta rovnováha není. A samozřejmě ta psychika je jedna z věcí, která pro tělo je až ta nejposlednější, kterou to tělo by mělo zajišťovat. To tělo v podstatě, když si představíme toho horolezce, který je někde v mrazu, tak taky ty končetiny vlastně jsou pro něho, aby tam tu krev vypumpoval, když je v tý nouzi, tak je takový jako nepotřebný, tak to tělo se vlastně uzavře jenom do nějakýho takovýho omezenýho kruhu a začne fungovat, i když špatně, ale začne fungovat tak, aby ty orgány eh zajistil, aby vlastně to tělo přežilo. Takže my můžeme říct u autismu, že ty děti vlastně v rámci zdraví jsou na pokraji takovýho jako přežívání, i když někteří třeba řeknou, ale to dítě zas tak moc nemocný není, ale to je jenom ta vizuální stránka toho, jak se díváme na to tělo. Ale v momentě, kdy půjdeme do toho, že si začneme vním všímat běžnejch věcí, eh jakou má dítě stolici, jakou má moč, jestli e v rámci, eh, kašlu v podstatě má eh bronchity, jestli se odhleňuje. že tam potom samozřejmě, když zpomalíme ten život a připustíme, že chceme jít v tom módu tý vzájemnosti a že si začneme vnímat tédle těch každodenních běžných úplně triviálních věcí, tak začneme zjišťovat, že to úplně tak v pořádku není, že mnohdy ani nevíme, jaká ta stolice by měla být, jaká ta moč, eh co by vlastně jsme ráno, eh měli vlastně eh se napít nebo jíst
to my přece nevíme ani u sebe často.
Ano, ano, ano. Přicházíme celej život,
protože jak ten život je rychlej, tak vlastně vyskočíme z toho domu, e, běžíme do tý kanceláře, tam si nebo cestou si vlastně dneska je ten ta doba, že si pořád na tý cestě vlastně chceme dávat nějakej nějaký to jídlo, nějaký to pití a vlastně za chůze, kdy myslíme úplně na jiný věci, e, chceme vlastně tělu dodávat něco, co by mělo mít ten pohon. A to je ta první zásada myšlenková, že vlastně jídlo není proto, abysme ho tam dávali vlastně jenom, aby žilo a že my nežijeme pro to jídlo, ale že to jídlo je vlastně zdravotní věc, která by mě nás měla vyživit a my bysme vlastně měli jít a tu energii a ty schopnosti, dovednosti, tu komunikaci bysme měli dál předávat jeden druhému. A dneska se to děje navopak, že vlastně máme pocit, že tam teda něco, protože nějaký signály v mozku nám říkají prostě najez se. A vlastně potom využíváme ten svůj potenciál jenom k tomu dosažení toho vlastního cíle, toho vlastního potenciálu a ten potenciál tý rodiny zůstává někde úplně vlastně jako v zapomnění.
Já eh musím říct, že vlastně mně to přijde, že ve spoustě věcech jsme na začátku, ale i v tom objevování, jak významná je pro nás strava. Je to vtipný, že ty tady mluvíš o tom, že vlastně autistickýho člověka léčíš primárně stravou, že je to alfa, omega, pak přicházejí až ty další věci. Pro nás furt, jak jsme jako v tom nastavení tý hlavy, tak ok, játra, tak to už chápem, že asi jako když změním něco ve stravě, můžu tomu pomoct. Ale jak obrovskej význam má to, co do těla přijímáme prostě každej den na to, jak jak jsme výkonný psychicky, naše psychický nastavení. fyzicky jasný. To vnímáme a cejtíme, jak ty jsi na to přišla, jak se ti to dostalo do života. To vlastně to, co vy praktikujete, to, co vidíte, tak se nazývá pood diéta.
Ano. Ano. Aketomo.
Aketo. Okoji. E, jakou formou jsi na to přišla? To bylo nějaká forma jako poznávání toho nebo to se k tobě dostalo ze zahraničí nebo
byla to byl to zajímavej okamžik. Eh, pamatuju si to dodnes, eh, protože manžel lítal v té době pro leteckou společnost Katarve a my jsme vlastně za ním docházeli tak, aby Andrej alespoň vlastně nějaký části toho roka mohl s ním vůbec eh žít a vnímat se navzájem. A seděla jsem vlastně v Kataru. Věděla jsem u Andreje, že se něco stalo, že prostě je tam něco, co vlastně nevykazuje tu normálnost, tu běžnost toho dítěte. A vlastně e začli jsme s manželem úplně horlivě vlastně googlit e, co se vlastně děje, co co ty projevy vlastně znamenají. No a
to bylo v jakým v jakým roce?
A bylo to vlastně, když Andreovi byly tři roky, takže před sedmi lety.
A tam jsme úplně vlastně propadli tý panice, že vlastně to pravděpodobně je eh porucha autistickýho spektra. Samozřejmě jsme hned hnedka jsme si vygooglili eh děti úplňku, což nás dostalo do strašný jakoby depresivní situace, co se co vlastně jak to bude pokračovat, co může být dál. Ale na tý cestě taky eh jsem já zabrousila do jednoho článku, kde vlastně eh byla informace, že když je porucha autistickýho spektra, tak by se vlastně velká část měla začít eh odehrávat v mikrobiomu, ve střevech, protože tam může být propusnost střeva. A ta mi to dalo odpověď, protože Andrej měl neustály průjmy, ale průjmy, který byly jako nepřetržitý pořád, až to dítě úplně vysílený a už vlastně energeticky nemá vlastně kde k tomu životu eh brát tu energii. Takže tam byl takovej jemnej náznak toho, že vlastně ten mikrobiom bude asi to první, na čem bysme se vlastně měli eh dát tu svojí eh sílu a zjistit, co to vlastně znamená. Ale samozřejmě vzhledem k tomu, že já moje profese je daňový poradce, zasedačky, fastfoodová rychlá strava, eh doma jsem trávila strašně málo času, nikdy jsem nevařila, eh manžel, letecká strava v letadle, takže všechno vlastně tohleto pro nás bylo tak strašně jako nový a nepoznaný, že jsme si řekli, že to zkusíme, že vlastně zkusíme zjistit, co to vlastně znamená. eh, že bysme měli jít cestou paleo nebo keto režimem. Eh, bylo zajímavý, že vlastně když jsem oslovila eh jednoho člověka, který se tímhletím zabývá, tak okolností před nějakýma deví lety v tom Kataru taky byl, takže to byla taková úžasná jako nějaká symbióza toho, že vlastně jsem si přivolala díky tomuhle vlastně člověka, kterej na stejném místě vlastně eh praktikoval tohleto poradenství. No a manželovi jsem vlastně řekla, že vzhledem k tomu, že potřebujeme čerstvost, nezpracovanou stravu, tak se musíme zpátky vrátit do Evropy do Prahy, že Katar je místem, který je to přeci jenom je tam velký horko, sucho, beton, eh přesně to, co vlastně my potřebujeme změnit. Nechci říct, e, že je to špatně. To bych nechtěla takhle veřejně, ale pro nás to bylo absolutně nevhodný, protože my jsme potřebovali jít do lesa, absorbovat, načerpávat energii pozitivní. Potřebovali jsme mít nezpracované potraviny, potřebovali jsme mít ty trhy, kde je ta různorodost, kde je ta zelená. Vrátit se úplně na ten začátek. Takže tam jsme pochopili. Vím, že vlastně jsem seděla u toho počítače, manžel někam letěl do Zanzibaru a já jsem mu říkala, že potřebujeme jet do tý Evropy zpátky a on mi říkal:„Jo, jo, jo, večer si o tom promluvíme." A já mu říkám: „No, já už jako vlastně jsem rozhodnutá, my si prostě sbalíme ty dva kufry a pojedeme." A vlastně jsme jeli, ta cesta domů byla hrozně hrozně komplikovaná, protože samozřejmě těch 6 hodin eh s dítětem, který je psychicky deprivovaný, má průjmy, byla byla strašná, ale já jsem věděla, že se vracím jakoby domů do tý cesty k tý nule a tam jsme vlastně s tím Andrejem začali bohužel bez manžela, takže bylo to jako náročný. Byly to chvíle, kdy jsme, já jsem prostě si říkala, že to třeba nezvládnu, že ten Andrej byl zvyklý třeba na pečivo, na tu bílou mouku a teďka samozřejmě, když jdete ven, tak všude to kolem vás samozřejmě ty věci jsou.
Co dítě chce taky rohlík, háčíte?
Ano. Jo. Takže to byly situace, že jsme šli kolem pekárny na Jiřáku a já samozřejmě jsem se rosila. toho Andreje jsem vlastně vedla od toho obchodu a byly to prostě věci, který byly jako byly strašný, ale já jsem v tu cestu věřila. Říkala jsem si, že vlastně to zkusíme spolu, že prostě až vyzkouším úplně všechno, tak těm lékařům potom můžu říct, už jsem vyzkoušela úplně všechno a k té lékové podpoře jsem teda vždycky můžu jako
Jasně. H,
ale že prostě jako máma jsem se rozhodla, že zkusím všechno na světě. s manželem jsme oblítávali celej svět, tak jsem říkala, tak pojďme, pojďme to zkusit a až prostě zjistíme, že jsme udělali všechno, tak eh ta léková podpora možná bude ta jediná cesta, která teda bude. No, ale na tý cestě jsme zjistili, když i když byla strastiplná, takže strava je skutečně 50 % úspěchu. A nechci říct, že jenom v autismu, ale když dneska prostě vidím i děti, kteří mají i jiné poruchy, tak strava je číslo jedna.
Ty jsi jenom řekla, že vlastně v rámci toho, co řešíte, tak že kořen je v mikrobiomu. Já mám pocit, že ve všem. Všechno, co člověk řeší, tak kořeny je jako v mikrobiomu. Jakýkoliv jako problém, cokoliv psychický, nějaký traumata, fyzická věc, všechno začíná jako vlastně tam, že jo, ty střeva. Tomu se říká ten mozek opravdu to
my prostě máme a dneska už po tý zkušenosti vím, že skutečně ta oáza, to prostředí, v kceme, aby benefitovalo a proto tělo bylo tím benefitem, tak musí být v těch střevech, protože tam vlastně dochází ke zpracování tý potravy a všechny ty orgány si přes to střevo vlastně vezmou ty živiny. Samozřejmě, že dneska už máme i různé doplňky, které to střevo samozřejmě uměj obcházet, což jsou ty liposomální formy, ale to nemluvíme vo tý stravě, mluvíme právě vo tý sekundární věci dál, protože když řekneme, že 50 % je mikrobiom a ta schopnost vlastně ho mít e v té pozitivní bázi, tak samozřejmě potom nastupují už ty minerální doplňky, kde ty děti potřebujou ten vývoj otočit o 360, pokud se nevyvíjel vlastně správně a některý ty vývojový fáze jsou promeškaný. A tam já často říkám, když konzultuju s rodičema, že eh za ty peníze, který vyděláme, když jsme úspěšný, si můžeme dneska koupit velice drahé výživové doplňky. Ale pokud to tělo nepřipravíme na dobrou absorpci, pokud to tělo nebude mít vytvořenou dobrou vnitřní infrastrukturu fungování, tu vzájemnost orgánovou, tak tam můžeme dávat, můžeme tam dávat tu brilantu.
Draví ty, ty doplňky jsou strašně drahý. Je to na tom jako tolik hrozně moc, víš. I tohleto, když říkáš připravit to tělo na to, aby mohlo tohle vstřebávat a brát. Eh, jak ho připravit? To teďko neříkáme třeba jen pro rodiče, e, který mají autistické děcko, ale vlastně jako pro nás, kysala mě, mě, nám, jestli navzájem, to si myslím, že zajímá každýho, kdo se chce starat o sebe a být co nejzdravější.
Je to právě ta forma, že eh tělo eh je fantastický stroj a ty samoléčící účinky má. To je prokázaný i na tý vědecký úrovni, ale samozřejmě tím životem jdeme, jsme v nějakým prostředí, který nás formuje. Formuje nás taky nabídka, poptávka v rámci potravin, v rámci cenotvorby a všechno se to vlastně dneska dalo do takovýho jak kdyby amarantu, že vlastně my očekáváme, že si v obchodě koupíme vlastně tu výživnou věc, kterou spotřebujeme v mysli. budeme myslet na ty výkony, na ten byznys, na to vlastně, jak zaplatit hypotéky, jak zaplatit ty drahé energie, který eh z čista jasna přijdou, jak zaplatit bydlení a najednou zapomínáme, že vlastně to tělo eh žije tady s námi a my jako v mysli jsme vlastně jakoby někde pryč s těma problémama a to tělo tady je a vláčíme ho někde za sebou a vlastně dodáváme mu ty prefabrikovaný věci. o kterých si jako myslíme, že když jsme něco pozřeli, když jsme něco jako hmotou snědli, takže to už je to dostatečný. A zapomněli jsme, že vlastně méně jíst je více, ale samozřejmě to výživný, ale dneska, když třeba já s rodičema mluvím a zepte a řeknu jim eh a třeba se zapomenu, eh zařadíme sladkou zeleninu, tak vidím ty rodiče, že najednou mají takovej ten skleněnej pohled a chtějí se mě zeptat, a co to je ta sladká zelenina. zeptala, co je sladká brambora nějaká. E, sladká zelenina je vlastně hrášek, jsou fazolové lusky, je květák, je pórek, jsou všechno vlastně jako sladký zeleniny. Ale samozřejmě, když tam máme dítě, který už od dvou let nebo od dvou a půl, od třech let si zvykne na velice agresivní chutě, což je cukr, což jsou právě ty modifikovaný potraviny, tak když mu teďka nabídneme z přírody tu sladkost, tak samozřejmě to prostě není to, co by to dítě nebo ten mozek, ono to dítě jako to tělo za to nemůže, ale ten mozek říká: "Ne, ne, ne, já chci tu agres agresivní chuť, protože ta je pro mě ta dopaminová, kterou vlastně já jsem si zvykl fajn, protože když tam vlastně proti tomu cukru, proti těm e
Potravinám a ten cukr už dneska jakoby všude. Dáme tu přírodní látku, tak samozřejmě prohrává ten boj, protože ten mozek, ta psychika, samozřejmě jsme ji nějak zformovali, nastavili a určili jsme trend.
Ale vlastně určitě máš zkušenost tím, že jsme velmi jako převychovatelný, že zase stačí nějaká doba jako jezení týhle zeleniny a vlastně ten mozek si navykne na to, že jak já říkám, někdo, kdo je zvyklej jako na nějakou prefabrikovanou stravu, hodně masa, tučný věci, tak je vlastně naučenej, když do něj dám něco zdravýho, tak na to zareaguje tak, že prostě se podělá. Stejně tak jako na druhou stranu, ale vlastně jde ten organismus, ten stroj vlastně převychovat i vlastně u něj vzbudit tu chuť jako na tu zeleninu, že člověk potom má opravdu rád jako zdravý věci a užije si je a chuť najmu.
Máš tu zkušenost, že teda jsi převychovala sebe.
Určitě, určitě a přivychovala jsem i sebe, ale musím říct, že ta cesta tý změny, eh, byla darem od toho Andreje, že jsme měli tu svízel.
Často se mě lidé ptají, jak vlastně přeskočit to, aby to období toho detoxu, toho zapomnění těch chutí té společnosti, tý konvence vlastně jako odešli a abysme vlastně mohli jít cestou toho zdraví. A tam samozřejmě je ta výdrž. A pro mě vlastně změnit tu stravu jako kdyby skoro ze dne na den bylo asi samozřejmostí, protože jsme byli v tom velkým průšvihu, v tom, kdy jsme potřebovali s tím Andrejem vlastně přeskočit sami sebe.
A já jsem byla ten motor, který řekl: „Dobře, skočíme." A to dítě vás samozřejmě jako matku táhne neskutečným způsobem, protože ta máma prostě položí život za to dítě. Ale teď si vemte, že sedíte v tý pohodlný kanceláři doma v tom pohodlným křesle a teď vám jenom někdo říká, změň to. Jo. A vy vlastně si řeknete dobře. A to je vždycky, teď jsme těsně před Vánocema, tak jsou takový ten leden, jsou takový ty předsevzetí, že si řekneme, já budu zdravě žít. Jo. A teď jdete a teď si koupíte tu zdravou výživu nebo si ještě koupíte ty zdravé produkty, že si z nich doma něco uděláte. Teď se vám to nepodaří. Teď druhej třeba doma řekne, hele, to jako úplně není dobrý nebo tak není to špatný, ale jíst to každej den. A teď vás začnou ovlivňovat strašně moc faktorů, protože vy když se pro tu zdravou stravu rozhodnete nebo pro tu vlastně pro tu životadárnou stravu, tak vlastně začnete ovlivňovat ten život i kolem těm lidem, jo? Není to jenom, že vy, protože to byla taky jedna z věcí, že když jsme se doma rozhodli, že takhle budeme jíst, tak to nemůže být, že dítě takhle bude jíst. Prostě měníte to vlastně ten tu rodinu v celistvě. Tudíž pro mě byla velká výzva, jak vlastně zařadit tu zdravou stravu tak, abysme tomu neříkali dieta, abysme neříkali, že musíme, ale abysme si řekli.
Životní styl jste zmínil.
My jsme, my jsme, my jsme udělali změnu a my to tak chceme.
Nám to takhle vyhovuje. To, že my dneska s Andrejem nestojíme u nějakých stánků, když jsme i ve společnosti, ale že máme tu svoji termosku a máme tam svojí polévku, tak je pro nás vlastně jako samozřejmost. Nechci říct, že Andrej by dneska nevnímal ten život, kterej je kolem něho. Samozřejmě, že vnímá ty stánky s tím langošem, vnímá ten párek v rohlíku. Ale já se snažím vlastně si říct, že tím, že jsme začali s tou zdravou stravou v těch jeho třech letech, tak ty jeho chuťové receptory se nějak nastavily do těch šesti, sedmi let. A i když dneska ty věci okusí, i když vlastně je samozřejmě zkusí, na to já už nebudu mít samozřejmě žádnou, žádnou vládu, tak ten tak to jeho tělo se vrátí, se logicky vrátí k tomu, co bylo dobré a co bylo v podstatě dáno do toho vínku, do toho těla, kdy vlastně procházel tím procesem jako dítě. Tak to tělo se bude vracet.
Co mu dělalo dobře. Vlastně jídlo je láska. To je stejně jako jako my jako živočiši tady tak vnímáme, odkud jde ta láska, co je ta pupeční šňůra, maminka a táta, tak vlastně i tahleta dobrá naučená strava. Tak to je ono. Láska prochází žaludkem.
Pro mě je to vlastně jako návyk, jakože velkej návyk. Mluvila jsi o nějakejch určitěch zvířátkách jako ve střevech a ty jsou vlastně naučený, my je můžem převychovat, ale je tam ta obrovská síla, že vlastně my bysme chtěli, ale oni nechtěj.
Nechtěj.
No. A potom musí přijít buď nějakej velkej strach nebo velkej životní jako zásek, kdy já třeba říkal lidem, říkám: "OK, ty chceš přestat kouřit a vlastně na to nemáš sílu, ale kdyby ti plicas řekl, jestli nepřestanete kouřit, tak umřete za měsíc." No tak najednou a jako ta energie tam vlastně je, ale my máme ty zvířata v sobě vypěstovaný na ten návyk a předělat ten návyk je prostě jako náročná záležitost, která trvá týdny až měsíce podle tý intenzity, jak moc. Já říkám, je tam ta dálnice v tý hlavě.
Jíst ten cukr a vlastně je pro nás nepředstavitelný a my se tím vlastně jako uklidňujem. Někde vnitřně nám to přináší nějakou rozkoš, radost. Takže bez toho, bez vlastně těch věcí, na kterejch my jsme jako vytrénovaný, tak vlastně necejtíme jako uvolnění.
A potom jako překonat teda ten detox.
Ten je prostě, no jasný. Je to, je to vo t vo tý výdrži, vo tom možná i se ztišení, protože já jsem často vnímala, jak jsem žila a lítali jsme s manželem letadlem sem, tam člověk je takovej dynamickej, takovej jako rychlej. Tak jsem zjistila, že i když začne měnit vlastně ty stravovací návyky, tak je potřeba, aby se ztišil, aby se jako dal do takovýho módu, že vlastně začne jakoby slyšet sám sebe a začne vnímat, že i když ten cukr teďka chce a teď sám se sebou má ten dialog, protože to špatný já mu říká: „Dej si ten cukr, tak co se stane? No, co se stane, že si dáš rohlík?" Ale že on vytrvá v tý cestě, protože se ztiší. A v momentě, kdy jdete na ten výkon, tak samozřejmě ten cukr je logický, co potřebujete dodat, protože vy jinak vlastně ten výkon nepodáte. A to ztišení samozřejmě znamená, že, a nechci říct, že slevíte z toho výkonu, který jste si nastavil, ale přebudujete ten výkon do jiný jakoby pro vás, eh, fungujícího stylu, protože na mém případě, kdybyž pořád jsem šla tím daňovým poradenství klienti jeden za druhým, tak by k tomu ztišení nedošlo. A samozřejmě bych pořád jela v tom stejným módu, jako to bylo. A ten detox by nebyl možný, protože vlastně proto, aby člověk tu změnu mohl udělat, tak nemůže jít v tý stejný brázdě, nemůže jít v tý stejný cestě. A to lidi mnohdy nestěj slyšet. Tak já se jich vždycky ptám, když konzultuju, jestli vlastně jsou připraveni na tu změnu a nebo do toho života k tý cestě, kterou mají. Chtějí jenom něco vlastně změnit, zlepšit, přidat. A často samozřejmě dostávám odpověď: "No, ale to my nejsme schopni takhle udělat. My nejsme schopni vlastně cestovat a vozit si s sebou jídlo." Nejsou jako schopni tý transformace. A to je potom ta odpověď, že vlastně některý věci nefungujou nebo lidé říknou, strava nefunguje, protože ji samozřejmě neumíme vzít za vlastní a přetransformovat ji v sobě do tý cesty tý změny.
Takže my, když jsme s manželem vlastně všude lítali a aobjížděli jsme ten svět, tak dneska my vlastně do toho letadla vlastně už nechodíme a jezdíme karavanem, protože to je logická změna tý cesty, že chceme mít vlastní jídlo, chceme mít vlastní prostor, chceme se probudit být v tý přírodě, eh, chceme slyšet, když prší, že prší, prostě i stát jako nohama na zemi, ale jako doslov být s tou jako zemí vlastně propojený, abysme jí vlastně cítili. Aby když prší a my zmoknem, tak abysme neříkali ježišmarja, to je strašný, ale říkali siježíš, to je fajn.
Nakonec pilota danňový poradkyně některý lítají první třídou. Jste dva hipí záci.
Jo, jo, jo. Ano, ano, ano. Hele, já když vlastně celou dobu takhle povídáš, mně přijdeš nádhernou ukázkou toho, jak vlastně přijímat s pokorou svůj život a to, co je nám daný za dary, že opravdu, eh, je to o tom stěžovat si, že to je těžký nebo z jakýho důvodu, proč není třeba někdo úplně zdravej, kdo je vlastně jako vedle mě, nebo co znamená zdravej. Že to je přijmout, že to je tak jako, že to je tak, jak to je, že všechno je tak, jak být má, že to je, eh, jít tomu jako čelit tomu, čelit tomu, že to není jako jednoduchý. Tak tohleto z toho vlastně jako vnímám, že jinak si někdo stěžuje, no jo, on se má jako dobře i u tebe, když by někdo říkal, nož oni mají peníze, on si to můžou dovolit, ne? Je to opravdu o tom jako přístupu a stejně ty si tu cestu musíš vlastně jako vydobít a ujít vlastně jako sama. A není to jednoduchý, ale je to krásný, když to takhle přenášíš.
Určitě ano. Možná, že stojí za zmínku vlastně jedna událost, která se nám nepříjemná stala s Andrejovým stavem a úzce to souvisí vlastně s tím nějakým dostatkem nebo s tou finanční stránkou, že v podstatě člověk, když ty finance má, tak, e, a chce tomu dítěti pomoct, tak se mu mnohdy stane, že ty peníze ho dovedou na tu špatnou cestu, protože je má. A myslí si, že tady existuje na světě někdo, kdo bude mít tu zázračnou pilulku nebo ten zázračný proutek a kterej ten autismus změní a najednou to dítě se vyléčí. To byla ta cesta úplně na tom počátku. A samozřejmě i v našem případě se stalo, že jsme vlastně dali peníze 2,5 milionu člověku, který byl vlastně nebyl to lékař, ale kterej v podstatě se profiloval, že rozumí autismu a že vlastně zná tu cestu, jak e autismu pomoct. A tam vlastně člověk přijde na tu slepou cestu, kterou jsme si asi měli projít, že ty peníze člověk měl, vydal je a nakonec nám ten život řekl: "To není o tom, že ty peníze máš a myslíš si, že když je dáš, tak adekvátně dostaneš to, co by dostat měl, ale musíš vlastně o tom přemýšlet jinak, že ta pomoc je v tobě, je v tom rodiči." A to dneska společnost mám pocit jako nechce slyšet. Máme pořád pocit, že za ty peníze si jako něco koupíme a když si to koupíme, tak přeci mám právo, aby vlastně ta věc byla vyřešena. A tady bych chtěla říct, že vlastně je to ten špatný směr, kterým se vlastně ubíráme a ty peníze, ten dostatek peněz nás žene do tý slepý cesty, že si myslíme, že oni to za nás vyřeší, že oni to budou prostě když si něco koupím, tak že se to spraví, si to zaplatím. A to a to je to, co si myslím, že je úplně na tom počátku strašně důležité si říct, že pokud vlastně nezměním to nastavení sám v sobě, pokud s tím dítětem si neřeknu, jakou tu cestu vlastně se chci vydat, jak to budeme spolu dělat, nezažehneme tu blízkost, to co vlastně nás spojuje, že chceme spolu trávit čas, že chceme vlastně v tom autismu vlastně překonávat ty bariéry, odhánět tu mlhu, vlastně vykukovat z tý pozaz záclony, tak vlastně ty peníze jsou škodlivý, protože nás odháněj od toho. No dítě si ukáže, tak mu to koupím, koupím mu to, ale proto, abych mu to koupil, tak musím v práci být o ty 4 hodiny vlastně déle nebo musím dělat jinou práci. Ale odhání mě to od toho primárního cíle být s tím dítětem a pochopit, že vlastně stavíme autismus do situace, že ty pucle, který jsou rozházený a nevíme, jak je složit, tak vlastně každým dnem to jedno pucle posunujeme k sobě, až vlastně zjistíme, že jsme spolu vytvořili ten život, to fungování. A to je podle mě to cenný, co peníze vlastně nemůžou konkurovat.
E, v tom, jak vlastně přistupovat sám k sobě, k vlastním dětem, k vlastní rodině a především taky lidem kolem sebe, protože autismus mě naučil, eh, lidi vnímat a nevnímat ji jenom jako čísla, nevnímat ji jenom z určitých pozit, ale vnímat je jako infrastrukturu, kterou kolem sebe buduju a která mě vlastně vytváří to, že se s těma lidma chci vídat, že dobré je obohacov Oni obohacujou mě, dávat jim tu důvěru. A to je strašně důležitý, protože dneska si myslím, že hodně ten svět do stavěn do těch póz, že vlastně se sice setkáváme, ale vlastně si nic nepředáváme. Máme furt jenom nějaký očekávání, nějaký ekonomický očekávání, že někdo něco musí, že stavíme ten život do tý role, že přici vy jste učitel, tak musíte. A ono to tak vůbec není. A Andrej v lidech vlastně probouzí to, že učit i učitel ve škole může svojí práci dělat jenom do výše, jak se říká, platu a nebo potom dělá věci, které ho vlastně formují i do jiné stránky věci a dělá věci, který by ani nemusel, ale intuitivně je dělá, protože ví, že je dělá správně.
Andrejku, řekni ty za sebe, dokázali jste si při týdletý péči o vaše dítě, o Andreje, udržet i tak svůj životní standard, to, že nějakým způsobem opravdu, eh, jste hodně pracovali, eh, vydělávali vlastně nějaký jako peníze, byli jste zvyklí na na e věnovat hodně čas vlastně i sobě, sobě samým. Tak jestli to lze udržet vlastně i v s tou péčí vlastně o dítě, které potřebuje více času.
Já si myslím, že určitě si člověk ten standard udrží a teď nechci říct, že je to jenom ten finanční standard, ale, eh, ten standard pro mě dneska znamená, že lidi, které jsem já předtím v tom svém životě míjela, tak Andrej mi je otevřel, že jsem je najednou uviděla. Já je najednou teďka vidím, mám je zhmotněný, setkávám se s nima a vlastně dostávám tu zpětnou vazbu, že mě ta společnost vnímá. Předtím jsem byl takovej jako stroj, kterej běhal ze stanoviště na stanoviště, vydělával peníze, na kontě byly nějaký finance. Eh, mysleli jsme si, že když jsme byli v zahraničí na dovolený v New Yorku, koupili jsme si hezký věci, značkový, takže jako jsme se do tý společnosti zařadili a takhle nás ta společnost vnímá. Ale dneska je to o tom, že potkáváme na tý svojí cestě vlastně velice zajímavý lidi, který nám vlastně vnitřně k tý naší infrastruktuře dodávají něco, co nás vlastně obohacuje vo to přemýšlení, vo ty nápady, co v životě můžeme dělat, kam můžeme vlastně společně jet, o čem se třeba dneska bavíme, jakej rozměr ty věci vlastně by měly být. A to je ta změna, to je ta velká změna, že už nechodíme ze stanoviště na stanoviště, ale že třeba v rámci stravy, když za mnou někdo přijde a řekne: „Ježíš, nám třeba ve vašem bystru chutnala strašně mrkvová polévka s kuřetem. Jaký ingredience jste tam dali?" Když vidím, že dítě třeba moc nechce jíst, ale tu polívku s maminkou pěkně sní, tak to mě obohacuje. To je vlastně něco, co já jsem v tý svý práci nepoznala, protože to, že někdo daňově dobře někomu poradí, je otázka toho, že druhá strana to očekává, protože si za to zaplatila. Můj život nyní je takový, že vlastně ten rozměr toho, že si také někdo tu polívku koupí, ale ten rozměr pokračuje dál, protože já vlastně zkvalitňuju život tomu člověku, těm dvoum lidem, které vidím, který jsou vizuálně prostě živé bytosti a vím, že to, že vlastně snědli polévku, že dítě třeba poprvé snědlo mrkvovou polévku.
Prostě, prostě ten náš.
Ano. Ano, ano, ano. A že se vrátí, že přijdou a dají mi tu zpětnou vazbu, že je to vlastně obohatilo nebo maminka řekne, tak já bych si ji taky doma uvařila. Je tam prostě ten rozměr toho, že to nechodí po těch lidech jako po obvodu, ale že to chodí jakoby skrz jako toho člověka.
Zeptám se, eh, procentuellně, kolik dětí s autismem se vlastně rodí? Máš určitě představu vo o vo tom, kolik mezi náma takových lidí je.
Když pitů řeší vo autismu, tak samozřejmě dneska, e, jsou ty formy lehčí, těžší, jsou tam i v podstatě nějakým způsobem i ty genetický vady. Ale dneska v podstatě, když půjdeme do školky a zeptáme se učitelů, kolik dětí v podstatě má dneska jakousi poruchu autistickýho spektra, že není schopno fungovat samostatně v kolektivu, tak je to každé vlastně 15. dítě. Každé 15. dítě, který a rodiče vlastně něco řeší. Ale samozřejmě dneska ta diagnostika je složitá, není čas, nejsou vlastně ty podpůrný opatření. Takže ten svět je dneska takovej zahlcen, že bysme potřebovali ty děti, který nám nevykazují ten standard, jako někam jako z tý společnosti dát pryč. Jo. A mým cílem a po tý zkušenosti, co mě Andrej vlastně dal, tak je zařazovat tyto děti do společnosti. Já rozumím, že inkluze je složitá, protože ten svět na není připravenej. Proto si myslím, eh, připustit, že vlastně každý rodič je ten nejlepší terapeut a nejlíp vlastně dokáže se o to svoje dítě postarat tak, aby tu infrastrukturu našel ty anděly v tom životě. Je to nejsprávnější.
Já se zeptám, jakou formou je nějaká kniha, pořád dáš nějaký kurzy? Jakou formou se vlastně snažíš? Já ještě jenom řeknu jednu věc, kterou mám v hlavě od začátku. E, my máme kamarádku, která je to přibližně dva měsíce pochovala 20iletýho autistickýho syna, kterj si vzal život. Takže nějakou jako formou se to takhle hezky spojuje, že teď ty jsi tady a seš tady s tím, že máš chuť opravdu těm rodičům jako poradit a předat jim ty věci, že s těma lidma jde jako pracovat a nemusí to dojít prostě do nějaký.
Nemusí se bát.
Jo, jo. Nemusí se bát, protože společnost se dneska těch dětí bojí. Úplně mají pocit, že když řeknete autismus, tak je to stigma, od kterýho je to jako nějaká hranice a radši pryč a vlastně vůbec, eh, se toho jakoby nedotýkat.
Ty ty formy, já vím, že máš na Žiškově svoje bystro s výborným jídlem, skvělou svíčkovou, kterou jsem si tam dával. A tedy prosím tě, vyprezentuj si tady to svoje bystro a vyprezentuj ještě ty toky, jakýma formama jako můžeš těm rodičům pomoct. Jestli pořádáš ty kurzy, máš nějakou knihu, je nějakej blog, nebo jim dáš svoje telefonní číslo, můžou ti zavolat. Tak je to teď tvoje. Prosím.
Ano. Eh, Bioid, projekt Bioaid vznikl vlastně na základě, eh, tíživých okolností, který jsme s s Andrejem prožili. Já jsem věděla, že ta strava pro nás bude klíčová, což jsem se vlastně dozvěděla i od lékařky, kterou máme v Německu, protože Německo je přeci jenom takový přívětivější k tý celostní medicíně a i dneska určité formy, e, té celostní medicíny jsou hrazeny z veřejnýho zdravotního pojištění. Takže proto, abysme ty svízele přečkali, tak jsme si našli lékařku právě v Německu, tak abysme vlastně edukačně začali dostávat ty správný informace. A ta mě řekla na začátku, že pokud nebudeme vlastně dodržovat stravu, tak všechno to léčení nebo to podpůrný je zbytečný a utratíme spousty peněz, který vlastně nic nedokážou a že pro ní je zásadní to, aby vydělá ty úspěchy, protože strava je ten stavební kámen.
Takže my jsme se vlastně rozhodli, že tohleto bude ta cesta, ale samozřejmě změnit tu stravu do tý formy, aby to jídlo bylo chutný, aby vlastně jsme neříkali, no my jsme v nějakým dietním programu. K logickým vyústěním bylo a jak já jsem taková jako podnikavá, tak jsem si řekla, tak vlastně postavíme obchod a bystro, aby jsme vlastně lidem ukázali, že ty suroviny, ty prvosuroviny a ten výsledný produkt, protože lidi jsou dneska cílený na ten na to na to finále, chtějí nechtěj tu cestu, ale chtěj už, že ví, že je to dobrý. Tak jsem si řekla, uděláme to jako takový showroom, že ta strava není, že musím jenom přežívat, ale že je chutná a že vlastně z těch prvo sururovin se skutečně chutně dá uvařit. Takže to byl ten vlastně nějakej vůbec, eh, nějaká ta cesta, eh, toho obchodu, kdy jsme po dvou letech potom postavili bystro a dneska pořád v těch potřebách, jak Andrej roste a kdy jsem si říkala, tak teď už bysme vlastně mohli zařadit ten rohlíček, tak jsme vymysleli fermentovanou pohanku, kdy vlastně v tý fermentovaný pohance to, co pro to pro ten střevní mikrobiom je trošičku zatěžující, tak tom fermentu, kdy namočíme, tak se tam všechno vyplaví. Je to nesprávný a my už ten produkt máme čistej a můžeme vlastně z toho upíct chleba, rohlik. Takže jsou to takový věci, který kde mě ten Andrej dává tu inspiraci, kde on chodí a ty jeho životní potřeby vlastně se přesně zasazují do toho, když máme mykovou polívku, tak dáme tam, e, to kuřátko, protože nemusíme jíst už další chod. Ale v tom polívce máme vlastně všechno to, co bysme pro ten den, e, potřebovali.
Jste obchůdek v Ondříčkově ulici.
Jo. A jak se jmenujete?
Bioid.
Jo, bio aid. Znám. Samozřejmě ano. Ano. Je to vlastně naproti žižkovské věže. Je to malé bystro. Eh, naše polívečky. Máme 25 polévek v našem sortimentu. V nabídce máme kuře na paprice. Teď jsme udělali pro děti rajskou s masíčkem, s krůtím. Eh, máme, eh, svíčkovou s jáhlovým knedlíkem. U těch já bych se chtěla, e, jenom krátce pozastavit, protože jáhly jsou takový sluncem, eh, pro ten náš mikrobiom. Ono už i to, že má tu žlutou barvu. A kdysi v minulosti se vlastně jáhly používaly pro velice jako nemocný, slabý lidi, že oni jako dodávají do toho mikrobiomu přesně to, co, eh, my potřebujeme. Takže když je teďka zima, tak ty jáhly jsou skutečně takový povznášející, že pohladí tu naši střevní mikroflóu. A my jsme si vlastně z jáhel udělali takový signature, že Bioaid je spojený, že vlastně nedáváme žádné přílohy, e, k našim omáčkám, ale máme vlastně jáhlový knedlík, který je smíchaný s mandlovou moukou a vajíčkem. No a zkusili jsme i chlapy, kteří k nám chodí, tak přesvědčit, že houskový knedlík nebo těstoviny, že můžeme odložit a že můžeme vlastně ten jáhlový knedlík, e, k té omáčce vlastně zařadit.
Máš hlad, viď? Máš chuť na tý svíčkový. Já to vím. Vždyť to samozřejmě všechno jako známe.
I rohlíčky jsem je to. Já tam chodím okukovat. Prosím tě, teda ta forma, kterou ty to chceš předávat a dělat tu osvětu, je strava, nebo máš i, eh, nějaký kurzy, kde vlastně jako vysvětluješ těm rodičům a radíš, kudy jít, nebo chystáš něco jako podobnýho, nějakou publikaci?
My my v podstatě s Andrejem jsme ušli vlastně tu šestiletou, eh, cestu, kde vlastně jsme se naučili vlastně zpracovávat ty prvosuroviny, což v bioidu krásně v podstatě je dneska udělaná ta prezentace a lidé vlastně ty naše polévečky oceňují. Eh, zařadili jsme vlastně ty výživový doplňky, který Andrejovi taky vlastně ho dokázali v tý cestě podpořit, že to toho, čeho tam bylo málo, jako vitamín D, eh, vitamín C, aby nenemocnil, tak to všechno jsme tam krásně zařadili. No a logickou třetí skupinou, kterou jsem čekala, až to tělíčko bude silný, až Andrej bude dobře senzoricky vlastně vnímat v tý společnosti ty věci, tak nastoupilo to, kde já jsem ve čtyřech letech začínala, což byla sportovní gymnastika, kde jsem samozřejmě šla na ten výkon, kde jsem se potom dostala do vrcholového sportu. No a když jsem Andreje viděla, tak jsem si říkala, že ten sport asi úplně nebude pro něho. Ale nicméně tím, že Andrej je hudebně nadanej, tak když bylo mu bylo čtyři roky a dělali jsme vlastně nějaký takový jemný pohybový věci, což většinou v autismu děti mají hodně zkrácené šlachy a ty věci se tam jako zkomplikovaly, takže ne úplně ten pohyb je pro ně vlastní, tak jsem s Andrejem vlastně začala tak jemně zpívat, hejbat se a začali jsme protahovat, ale nemůžeme vůbec říct o tom, že by to byl nějakej jako forma sportu. Ale jakmile jsme překonali vlastně tyhlety těžkosti s tím zdravím, tak jsme vlastně v šesti letech, eh, začali chodit, eh, do SK Hračany do sportovní haly, gymnastický, velký haly, kde jsem ho dala do družstva a říkala jsem si, tak a půjdeme půjdeme tu gymnastiku zkusit. Ale záhy jsem pochopila, že ten prostor je moc velkej. Je to velká hala, je tam hlučno, je tam hodně dětí, neudrží pozornost v družstvu, pokyny trenéra prostě nejsou pro něho přeložitelný, tak jsme se s trenérem dohodli, že ho vlastně povedu sama, eh, po roce. Takže jsem s Andrejem vlastně od sedmi let ho začala jako já, bývalá sportovní gymnastka, eh, trénovat. No a stalo se prostě něco úžasného, co dneska lidé i v té sportovní gymnastice, kde jsou ty profesionální trenéři, protože oni s námi dvakrát v týdnu vlastně nás viděli jako live život, kde ten Andrej samozřejmě, eh, když běhal, tak měl takový ten pohyb, kterej prostě úplně není takovej ten běhací, kde v podstatě jako, motýl ty křídla, kdy já jsem si říkala, tak asi na ten přeskok prostě to ani tam nedoběhneme, jo, když jsme v podstatě chtěli za centr abysme se udrželi, že jo, na těch prostných. Tak jsem si říkala, tak to je to asi jako nepůjde. Ale nicméně jsem si říkala, tak už jsme dokázali hodně, už jsme prostě tu stravu zvládli. Andrej vlastně i v tý škole začal chápat, začal se začleňovat, tak jsme ten sport zařadili jako vlastně třetí takovou nohu, ten pilíř k tomu, že vlastně to zkusíme, jak se ten sport vlastně projeví, eh, v tý trati, v tom v tom životě, kterej vlastně jdeme. A stalo se vlastně něco nevídanýho, že Andrej je dneska na úrovni prostě takový ty základy gymnastiky, dělá přemety na přeskoku, kotouly, hvězdy, to už je dneska samozřejmost, krásně skáče, eh, na trampolíně a vlastně stalo se něco, co mě zase teďka lidi, když to vidí, tak řeknou, tak on to nebyl autismus. To asi jsme špatně diagnostikovali, to jako není možný. Takže já jsem se rozhodla, že od nového roku vlastně 2026 po tom úspěchu s Andrejem, kdy vlastně jsme tři roky pracovali na tý na těch základech tý a teď nechci říct sportovní gymnastiky, to je prostě moje rodinná gymnastika s ním, tak jsem si uvědomila, že todle je něco, co bych ráda předala a začala vlastně, eh, v té společnosti, e, nabídnout rodinnou gymnastiku, kde kde vlastně rodiče budou společně s dětma chodit cvičit. Často se mě teďka i lidi ptají, a proč by ten rodič jako na tu gymnastiku, e, měl chodit, proč teda nestačí, že to dítě pod jako trenérem jako bude, ale on v ten vtip je v tom, že to, co my si dneska myslíme, že jako instruktor můžeme předat tomu dítěti, tak je mnohdy nesrozumitelný. My ve sportovní gymnastice nebo tak, jak já jsem žila až do svých 14 let v tom vrcholovým sportu, tak pracujeme s dětma, který jsou VIP, který v podstatě si vybereme a vlastně oni jdou tou cestou toho vrcholovýho sportu. Ale ty děti, který v podstatě ten sport by taky k němu měly přístup, tak najednou ty pokyny těch trenérů nemusí ani transformovat dobře, nemusí pochopit, e, co by měli dělat. A samozřejmě ten trenér, pokud mluví napřímo k malému dítěti mezi tři a let, tak samozřejmě to může být až útočná forma. Nemusí to být zrovna forma, která je pro něho srozumitelná. A samozřejmě ten rodič tam hraje důležitou roli, protože spojit se do toho trojúhelníku mezi instruktorem, rodičem a dítětem je nejpřirozenější, protože instruktor vede rodiče a rodič následně předává informaci dítěti. Takže dojde tam možná k něčemu, co já jsem viděla u toho Andreje, že vlastně to přeskočení sám sebe, to co by ten trenér nedokázal, tak ten rodič dokáže. Ten rodič dokáže vlastně to dítě přemostit, udělat mu ten most, po kterým on s důvěrou vlastně kráčí a dojde k tomu výsledku úplně v jiný formě, ale dojde tam. A my dneska nehovoříme, že chceme dosahovat gymnastické výkony. My chceme, aby děti se hýbali, aby cvičili, aby pochopili, že pohyb je jejich přirozenost a že když půjdou do první třídy, e, do základní školy, tak pro ně tělocvik vlastně bude disciplína, na kterou se budou těšit. Nebudou znímit strach, nebude obtíž, když vlastně učitelka řekne, tak dneska budeme dělat kotouly. Tak to dítě řekne: „Ježíš, to je super." a předvede kotou, protože to je jedna z věcí, která dneska je, že rodiče radši napíšou omluvenku nebo raději, aby nekazil tělocvik průměr v těch známkách, tak raději to dítě omluvěj a mnohdy si i vymyslí věci, aby ten tělocvik v podstatě to dítě nemuselo dělat a to dítě se vlastně ochromuje od toho, co je jeho přirozenost. A my bysme to chtěli navrátit. My bysme chtěli to vrátit na ten na ten počátek. Proto náš projekt se jmenuje Zdravě od školky a je to zdravě i v tom jídle, ale i v tom tělocviku, protože to k sobě prostě patří. Já použiju citát Hippokrata, což je vlastně pán, na kterýho přísahají doktoři. Tak ten říkal, že pohyb a strava nahradí jakýkoliv lék, ale žádný lék nenahradí pohyb a stravu. A vlastně já jsem si dal takovou trojnožku, že pohyb, strava a pak ještě myšlenky, jako to, jak člověk má nastavenou hlavu. Takže toudlenou trojnožkou se dá řešit cokoliv, jakejkoliv problém, kterej prostě člověka potká, ať už na psychický nebo fyzický úrovni.
Hezký ty tady vyprávíš Ostravě a pohybu, že těmadle dvěma jako nohama vlastně řešíš autismus svýho syna. A já tak trošku cejtím a přeju ti obrovsky, že vlastně tomu i věřím, že tomu světu dokážeš, že v průběhu dalších let z toho, eh, svýho senátora uděláš samotnýho soběstačního chlapa, kterej bude schopnej prostě fungovat sám o samotě, že tomu jako věřím.
Jo, to je možná, protože se mě třeba i ve škole ptaj, co co byste jako jakou máte představu, že by to dítě se mělo profilovat. A já jim říkám: „Podívejte, já to nechávám otevřený. To, co my s Andrejem potřebujeme zvládnout, je ten prostý život."
To, že vlastně jsme, to, že se ráno probudíme, máme nějakou myšlenku, že něco chceme, že máme nějakou zálibu, že jsme spolu rádi, že se nechceme separovat, eliminovat, že se chceme potkávat, že si chceme dát dobrý jídlo a že vlastně se chceme smát.
Že se chceme smát. Já jsem u Andreje ze začátku ten jeho smích byl takovej ten tupej smích. A dneska, když se Andrej směje, tak vlastně lidem předává tu radost, předává tu nezištnost takovou tu, protože hodně v autismu je, že ty děti nemají žádnej prvoplán. Oni ne necílej, oni tu společnost vlastně nemají prohlídnutou. Oni jdou do tý společnosti tak jako na zí, tak jako přímo a proto jsou hodně zranitelný.
Mně Andrejko, přijde, že vůbec, když tě poslouchám fakt od začátku až do teď, tak že vlastně je to tak jak vtip řečeno, ale vlastně všichni jsme autisti, že jenom tady je to, že se nedá nic dělat a opravdu tuhletu cestu musíme jít, že tohle, o čem ty jsi povídala, je návod na na zdravej, šťastnej, e, normální vlastně život. Eh, to, co i ty jako pojmenováváš dál, jenom taky říkáš, že tam je říkal i jako mysl a pohyb a.
No, tak je to jenom dobře, ale jako ty seš teďko toho jako úkazem, že opravdu, e, jako neuhybáte z té cesty právě pro to své dítě a zároveň tu cestu jdete i vy sami. Takže ať je to návodem pro nás, pro všechny, eh, ať jsme více či méně autističtí.
Ano, ano, ano. Já říkám i Andrejovi, když se nám třeba někdy něco nepodaří, tak nebo třeba na trénink jdeme a vlastně si říkáme, ježíš, dneska se nám nechce. A já vždycky Andrejovi říkám, ne, jdeme, jdeme a bude to. Uděláme lehčí trénink, ale jdeme, protože jsme, protože chodíme i když je nám dobře, i když nám je špatně a učíme se i v tom, když nám je špatně, že to, co jsme si vlastně přece vzali, tak v tom setrváme. Je to taková ta neochvějná víra v nás samý. Ne, že nám to někdo říká, ale že to sami chceme dělat.
Andrej, my ti mockrát děkujeme, že jsi přišla jako moc skvělý povídání a ať se ti a celý rodině daří.
Děkuju moc.
Přijmeme na Svíčkovou.
No přijďte, určitě. Tak jasný, děkujeme.
Tak to byla dnes Andrea Javorová.
A jsme na konci. Co by si posluchači měli odnést z vašeho podcastu?
Otevřené srdce, klid v duši a radost v úsměvu.
To, že se to, že se těšej vlastně na nějakej na další díl.
Prostě jednoduše, že si potom řeknou: „Tyle, ta holka má fakt šťávu a ten kluk je úžasnej." Yeah.