Introduction

Zdravím vás u mého podcastu, což je neuvěřitelný, že to říkám. Jestli by mě něco nenapadlo? Tak je to to, že já někdy budu dělat podcast. Vzhledem k tomu, že jsem si vždycky myslela, že lidi, co dělají podcasty, jsou fakt divný, se to nám dalo trošičku. Ne, ne že jsou divný. Každopádně jsem si myslela, že jak někoho může v týhle době napadnout dělat podcast? Podcast má každej druhej debil, všichni mluví úplně o tom stejným a je to docela nudný. Jo, a proto jsem tady já, abych se zapojila do tý skupiny lidí a byla nudná s nimi. Asi nedá se. No nic, welcome, welcome, welcome. Vítejte u mého nového podcastu se jménem "Out of F with Fifi", a jméno mi netrvalo dlouho vybrat. Podle mě je to přesný, dává to najevo, jak se cítím. Dnešní díl: introduction, okko kočko, introduction se bude týkat toho… no tak.

Zaprvý bych ráda chtěla říct, kde jsem. Já nejsem v Česku, sedím v takový kavárně/SL baru v Thajsku, na nejmenším ostrově na světě. Není to nejmenší ostrov na světě. Ok, a popíjím kafíčko. Mám tady nádherný panoramata, to vám můžu říct. Dávám sem video. Každopádně, kdo jenom poslouchá, tak si můžete představit moře a takovou horu a lodě. To bude stačit. A jestli slyšíte teda nějakou hudbu, tak se opravdu omlouvám. Zaprvý jsem nová v tom světě podcastu a zadruhý nemám s tím moc co dělat, protože prostě jsem v kavárně a tady hraje hudba úplně všude. Tenhle ostrov je především party ostrov, takže bez hudby se tady moc neobejdete. Jo, o čem bych se v tomto prvním díle chtěla bavit, to je důležitý zmínit. Eh, první díl se teda jmenuje "Introduction". Takže si tak nějak řekneme, co já od toho očekávám, co od toho očekáváte vy. A nejdřív bychom si mohli přiblížit, kdo vůbec jsem. Bylo by fajn, abych to teda věděla první já, kdo jsem. Eh, což je obtížnější, ale budu se vám snažit mně vám nějak přiblížit. A o čem ten podcast bude? Jakou formu bych tomu chtěla dát?

Já vám řeknu teď pro začátek jenom jednu velice důležitou věc, a to je: já nemám nic moc vymyšleného. Nemám nic moc vymyšleného. Nevím moc, o čem budu mluvit. Je to všechno takový na poslední chvíli. Každopádně vím, že než bych něco vymyslela, tak bych se už k tomu v životě nedostala. A já nejdřív jednám a potom až myslím, bohužel. Takže nechám ať mě vy, nebo já sama sebe po vydání toho prvního dílu, ať se někam nechám na vítr a tam budu pokračovat. Prostě uvidíme, co z toho bude. Uvidíme, jak já se budu cítit. Se omlouvám, teďka jsem zjistila, že mám rozbitej obal. Eh, nejdřív vám řeknu, eh, kdo jsem, s kým máte tu čest, o koho se tady za tím mikrofonem růžový? J If you Podcast another pod [Hudba] Přišel mě sem vyrušit kamarád trochu a každopádně teďka si potřebuju dát cigáro. Tak já si dám cigaretu a vrátím se zpátky. Já tady nechci nikoho totiž navádět na špatné věci.

Takže moje jméno není Fifi, jak by si někdo mohl říct. To je jen přezdívka. Moje jméno je Sofi a jsem teda z Česka, jsem z Prahy. To byste tak nějak mohli poznat. A každopádně jsem se odstěhovala před rokem do Thajska. Teďka je to podle mě moje poslední návštěva a pak budu měnit lokaci. Za měsíc se vracím domů, takže chviličku určitě zůstanu doma, lyžování a tak dále, to všechno proběhne, že, a potom se uvidí, co dál. Je mi teda 22 a už dva roky přemýšlím, co se životem. Upřímně, je to začalo, to asi bych řekla, maturitou. Po maturitě jsem měla nejkrásnější prázdniny svýho života a od tý doby já už nevím, co mám dělat. Myslím si, že si svoje příznivce najdu, protože těch lidí podle mě je více, který to mají stejně a já bych si rozebrala různý příklady v epizodách. Určitě si se chci věnovat jak tomu cestování, který já teda… jsem za poslední rok prováděla, eh, tak i nějakým vztahovým věcem. Já teda nemám moc co povídat o nějakých romantických vztazích, nenavázala jsem žádný romantický vztah za poslední dva roky, ale můžu, můžeme si něco říct o rodině, o kamarádech a tak dále. Další je práce, tomu bych se taky určitě chtěla věnovat. Jak si najít to, co vás baví a potom hlavně to, jak tohle všechno přežít.

Protože já jsem se rozhodla tenhle podcast udělat hlavně kvůli tomu, že jsem přijela zpátky sem do Thajska. Je to tak tři týdny, měsíc, nevěděla jsem co se sebou. Vždycky jsem se snažila měnit lokace kvůli tomu, že jsem si myslela, že na tom místě nejsem šťastná a vždycky jsem zjistila, že to rozhodně není místem. Já jsem si myslela, že se mám ráda. Myslela jsem si, že za ty dva roky… já jsem před dvěma rokama se rozešla s přítelem a věděla jsem, že potřebuju být chvilku sama. Za ty dva roky jsem si myslela, že jsem se naučila sama sebe mít ráda. Naučila jsem se mít nějakou, nějaký sebevědomí a tak dále. Každopádně jsem se velice mýlila a jestli něco, tak jsem všechno svoje sebevědomí ztratila a jednoho krásnýho dne jsem ležela v posteli a zjistila jsem, že se přímo nesnáším. A to mě dovedlo k tomu, udělat tenhle podcast.

Pojďme si zkusit vytyčit nějaký cíle, eh, který mám pod tento podcast. A to je zaprvý, najít nějaký klid. Jo, já nevím, jak vy se cítíte ve svých 20kách. Každopádně já jsem klidu moc nezažila za poslední dva roky. Eh, mám pocit, že mám tlaky ze všech stran, všechno na mě tlačí, všechno musím stihnout, všechno musím udělat, všude musím být. Nedělala jsem tohle, tamto, přitom bych měla zase sedět doma, protože bych chtěla být se svojí rodinou a se svýma kamarádama. Prostě je toho moc a já se chci naučit vnitřně se uklidnit a nechat ten čas běžet. Každopádně zase si každou tu chvíli užívat. Dává to smysl? Dává to smysl. Je to asi tak, prostě to, o čem ty 20 jsou. Jo, je to prostě stresový. Pro mě je to stresový období a já nechápu. Mám kolem sebe spoustu kamarádů, spoustu lidí a oni to zvládaj jak nic. Potom mám teda… každopádně kamarády a lidi, kteří ne. Ale je to neuvěřitelný a já bych chtěla, abyste i vy věděli, že v tom nejste sami, pokud si tímhle obdobím procházíte. Proto další cíl je pomoct i vám, jo, být v tom s váma, vědět, že nejste jediný, že to takhle má prostě spoustu lidí. A že i když já tady koukám na nádherný panorama, mám všechno, co jsem vlastně kdy chtěla, tak stejně i tak nejsem šťastná a nebyla jsem šťastná za poslední dva roky. Prostě se nic nezměnilo a zkouším všechno, co můžu. Upřímně, tady třeba na… zrovna teď tady na ostrově, jo, já jsem se přijela v monzunové sezóně, což znamená, že prší od rána do večera skoro v 90 %. A co bych mohla, je ležet doma od rána do večera a koukat na seriály. Ale já si každý ráno provodím a jdu ven a to je, je pro mě tak důležitá věc a jedna z věcí, na kterou jsem tak hrdá, že stále ještě můžu dělat, nebo stále ještě dělám. Protože vím sama uvnitř, že kdybych zůstala doma a od rána do večera koukala na seriály, tak bych si tím nijak nepomohla, naopak bych se ještě uškodila. Jo, takže další cíl je pomoct vám, pomoct mě, nějak najít, nějak najít skulinky v tom životě, který nám pomůžou najít nějaký, eh, zvyky, který nám pomůžou se přes tohle všechno dostat, aktivity a tak dále. Dalším cílem je pro mě MCT, se na to podívat zpětně, podívat se, jak jsem na tom byla před třemi měsíci, podívat se, jak jsem na tom byla minulej tejden. Já si myslím, že vám hodně budu vyprávět o tom, co jsem se naučila v tom předešlém týdnu. Protože epizody budou vycházet každý týden a taky, co se mi stalo, co se mi nestalo, jak jsem se cítila. Bude to vždycky zaměřený na jedno téma, jo, ale určitě to bude spíš takovej jeeping, spíš si tak jako budu povídat sama pro sebe.

No tak to bychom měli vytečený nějaký ty cíle. Já bych vám jenom chtěla říct, že dělat podcasty je opravdu fuška. Zpětně se teďka omlouvám všem lidem, o kterých já jsem nikdy jako podcaster… sám o sobě jako nepomlouvám nebo tak. Jo, mě vadí jenom jaký množství lidí to dělá. Jo, třeba moje oblíbený, můj oblíbený českej podcast, protože já miluju zločiny, takový ty sériový vrahy a tak dále. Takže samozřejmě jsou to opravdové zločiny, ale eh, to mi prostě přijde fajn. To má hlavu a patu. Ale mně vadí takový ty duelový podcasty, kde se jako baví o influencerkách a takhle. To je pro mě úplně nejneoblíbenější věc a nemám to ráda. Dnešní díl je trošičku nepřirozený. Budu k vám velice upřímná, je velice nepřirozený. Pro mě je tu spoustu lidí v tomhle tý kavárně/baru. Já si najdu něco jinýho. Myslím si, že půjdu na nějakou pláž nebo něco. Jsou tu kamarádi, co znám a tak dále. Takže to je takový, člověk se necítí úplně komfortně. Řekněme si na rovinu. Myslím si, že teďka mám kokos, jo? A myslím si jako celej… cítím se trošičku jako trochu Island vibe. Já vám to ukážu pro ty, co eh, co jenom poslouchají. Tak teďka beru kokos do ruky, jo? Tak teďka mám tady kokos. No tak, jestli je něco víc Island vibe než todlecto, tak jako no… takže příště si trošičku… myslím si, že si dám kokos na pláži a budu jíst tam, protože tady to je takový opravdu nepřirozený, trošku moc lidí a je tady prostě narváno a tak dále.

Mimochodem, mi to celý zabralo asi tak dvě hodiny, tohlecto natočit. Je to snad 15 minutové video, tak. A taky jsem si teda myslela, že udělám víc minut než 15. Myslela jsem si, že to bude mít tak 30, ale tak uvidíme do těch dalších epizod. Bylo by to jako fajn, zase si myslím, že lidi neradi pozorujou nebo poslouchají úplně jako dlouhý podcasty. Že ty 15 minutový jsou takový jako do příjemna, bych řekla. Ještě když člověk nemá o čem moc mluvit. Jako proč vůbec dělá podcast? Nikdo nechápe. Měla bych dělat ASMR, to by mi šlo. Myslím si, že jako stopro. Já vám vždycky hodím jednou nějaký ASMR. Já totiž vždycky u toho takhle budu něco popíjet nebo tak a dám vám tam jak něco papkám. Mimochodem, dneska co jsem dělala, jak tady… tak jako vypadá můj den, jo? Dneska jsem se vzbudila… vzbudila jsem se ve 12:00. Já mám, prosím vás, zánět ucha, jo, což znamená, že mě todlecto celý ucho mi normálně vibruje v hlavě, tak strašně to bolí. Já si sundám sluchátka, když se toho takhle dotknu, tak to prostě nedávám. Takže tak nějak přežívám na painkillerech, takzvaně a není to nic moc. Ale já jsem blbka, toho ucha, proto mám potom zánět ucha. Já jsem, jsem tady tři týdny a za ty tři týdny jsem měla už dvoje antibiotika. Minule, když jsem tady byla, tak jsem tady byla šest měsíců. Měla jsem sedmery antibiotika, jo, takže myslím si, že to není úplně zdravý pro to tělo, ale tak nedá se nic dělat. Tady totiž neléčí jinak než antibiotikama cokoli, no. A vzbudila jsem se s naprosto bolavým uchem. Řekla jsem si: "Tak to je opravdu den zase k…!" Ale vzbudila jsem se ve 12:00 odpoledne. To už je odpoledne. 12:00 odpoledne se vzbudila a eh… řekla jsem si: "No, dneska je ten den, dneska točím ten úžasnej podcast!" Sbalila jsem si věci. Já si vždycky beru takovej obrovskej batoh, vypadám jako magor. Tady na tom malém ostrově, že jezdím s tímhle tím, protože tady jste opravdu reálně všude jako do 15 minut maximálně. Já jsem odsud doma za 7 minut a to bydlím jako skoro na druhý straně ostrova a jezdím tady s tímhle s tím, protože to mám počítač. Jo, chci se koukat na seriály přes den nebo něco, knížku, vodu, tohle, tamto, no, ale vypadám trošku jako magor. Takže jsem si sbalila ten svůj obrovskej batoh, nastoupila jsem… samozřejmě jezdím na motorce. Měla jsem… když jsem tady byla naposled, tak jsem měla docela ošklivou auto-motorko nehodu, ale jezdím na motorce. Takže jsem naskočila, jsem na motorku, dojela jsem na snídani. Dávala jsem si, prosím, overnight oats, chia puding, jo? Takže strčíte ovesný vločky do lednice, hodíte tam chia puding a potom to ozdobíte nějakou takovou ovocnou sračku a bylo to moc dobrý. Já tady žiju takovej jako zdravej lifestyle. Já teda moc nemůžu nic moc vyprávět vo… vo jídle, protože já mám problém se žrádlem. Ale tady se snažím žít zdravej lifestyle a… a to jsem zblajzla. Přijela jsem sem, dala jsem si jedno kafe, teďka tady mám kokos a už je skoro konec dne. Nevím ani, kolik je, ale podle mě už je tak kolem 17:00, takže mi skoro končí den. Teďka si tady… myslím si, že si tady dáme ještě skleničku vína, u toho budu todleten úžasnej podcast editovat a jakmile to dopiju, tak si zajdu na nějakou dobrou večeři a půjdu spát. Jj, takhle tady vypadají moje dny a čas, vožeru do sraček.

No, takže tak. Nějakej další den už… proto tady nesnáším… já nesnáším se tady eh… ožírat, protože další den já jako mám takový deprese. Já nemůžu vstát z postele, protože tady ten alkohol je trošičku jinej než v Evropě. Jo, tady ten alkohol je tak silnej, mi přijde, no, prostě asi je jinej a já na to nejsem zvyklá a já jako mám takový kocoviny tady, ale takový… a já mě kocoviny dělají depresi a ještě úplně nejlepší, když jdu spát jako hodně pozdě, ale to už se mi ani nestává, protože já se do takový situace nemůžu ani dostat. To jako… to já jsem tak dlouho nebyla jako do rána na párty, což myslím jako do třeba 6:00, do 7:00 do rána, protože já to nemůžu dělat. Já z toho mám reálný deprese, mě z toho jako není vůbec dobře. Jakmile vidím slunce, já začnu brečet. No, hraniční to trošičku s nějakou mentální poruchou, že? No, takže tak. Takže to byl první díl. Jsem na to hrdá, na to, že jsem tohlecto zvládla, protože opravdu jsem to dělala tři hodiny a myslím si, ale že to byl jen ten první díl, že teďka tenhle ten jeeping už mi jde jako líp. Že jsem musela nějak se jako urovnat v hlavě, co přesně vám chci říct eh… o tom podcastu a teďka už to bude lepší. Už se nějak v tom budu vyznávat, už tam něco budu dělat, už něco budu říkat, jo? Tak… you… jsem z toho nadšená. Dejte mi vědět. Nějakou zpětnou vazbu bych docela ocenila, něco jako: "Mluvíš moc rychle," nebo "Není ti rozumět," nebo "Mluvíš strašně…", protože já… to je přesně ono. Já třeba vím, že já nejsem… řečník a vím, že v 90 % to, co říkám, tak nedává smysl, nebo je to takový… no, prostě mi moc není rozumět. Jo, a to já vím. A taky proč bych teda sakra dělala podcast? No, já vím, no, největší blbost, ale prostě je to taková moje… já tomu říkám taková moje terapie, dělání podcastu, moje terapie. Já si vlastně povídám sama se sebou a sama se léčím. Takhle to beru já. No tak jo, tak eh… budu ráda za zpětnou vazbu, budu ráda, když mi taky řeknete, že v tom nejsem sama, že nás tady je víc, co se tímhle obdobím procházíme a že to je normální. Protože to já mám taky… říkám: "Nejste sami, jsem tu i já." Žiju opravdu moc hezkej život, který se snažím všemy doušky užívat, ale prostě to nejde a je to normální. Prostě je nám 20 něco a je to smutný období pro mě, no. A uvidíme se asi u dalšího dílu. Já teda… takhle… já bych vám chtěla na rovinu říct: já nepřestanu, ani když jako mě nikdo nebude pozorovat a nepřestanu, ani když mi všichni řeknou, že to je hrozný, protože já tohle potřebuju, tohle sedět, čumět tady jako… všude kolem a prostě takhle… takhle furt, prostě to potřebuju. J Takže mějte se, pusinky moje, moc hezky a uvidíme se zase příště, za týden asi, jo? Teď vám pošlu pusinky. Tak jo, tak bye bye.