Transcription
Vědci objevily první galaxii, ve které nesvítí ani jedna hvězda. Nová nejbližší potenciálně obyvatelná planeta je zmrzlé dvojče Země. Blue Origin odhalil hotový modul, který brzy poletí na Měsíc a Jupiter je nižší a užší, než se myslelo.
Zdravím vás. Vítejte u dnešního tipu týdenního informačního přehledu. Jedná se o pozitivní zprávy, ve kterých si projdeme ty nejzajímavější události ze světa. Ať už jde o medicínu, robotiku, vesmír nebo třeba o přírodu. Jdeme na to.
Když se řekne vesmír, tak si ho vybavíte jako plný zářících galaxií. Astronomové však nyní potvrdili existenci něčeho, co by se dalo nazvat nepovedenou galaxií. Objekt s přezdívkou Cloud 9 je prvním potvrzeným úkazem svého druhu. Je to mračno plynu a temné hmoty, ve kterém se nezrodila ani jedna jediná hvězda. Vědci o jeho existenci věděli díky radioteleskopům, ale až Hublův vesmírný dalekohled definitivně potvrdil, že je uvnitř prázdno. Zatímco u většiny objevů astronomové pátrají po světle, tady byla klíčem k úspěchu právě absolutní tma. Hubble totiž prokázal, že v Mračnu nejsou schované žádné slabé hvězdy, které by pozemské přístroje kvůli nízké citlivosti přehlédly. Odborně se tomuto objektu říká relhik, něco jako mračno neutrálního vodíku s omezenou reionizací a v podstatě jde o fosilie z raného vesmíru. Je to takový základní stavební kámen galaxie, který ale nikdy nezačal stavět. Cloud Knight má v jádru neutrální vodík o hmotnosti milionů sluncí, ale to hlavní je neviditelné. Temná hmota v tomto mračnu váží odhadem neuvěřitelných 5 miliard sluncí. Je to v podstatě opuštěná protogalaxie, která zůstala zamrzlá v čase. Tento objev publikovaný v časopise The Astrophysical Journey Letters nám dává unikátní okno do temného vesmíru. Cloud 9 se nachází asi 14 milionů světelných let od Země a dokazuje, že dívat se jen na hvězdy k pochopení vesmíru nestačí. Vědci se teď učí z neúspěchu této galaxie, aby lépe pochopili, jak vznikaly ty ostatní. Ukazuje se, že podobných duchů být v našem sousedství mnohem více, jen jsme doposud neměli dostatečně citlivé oči, abychom jejich prázdnotu potvrdili.
Necelých 150 světelných let od nás byla pomocí archivních dat z teleskopu Kepler objevená exoplaneta označená jako HD137010B. Pro astronomy se stala nesmírně zajímavou tím, že by mohla poskytovat podmínky vhodné pro život. Exoplaneta vzdálená 146 světelných let od Země se může zdát jako nepředstavitelně daleko a z pohledu vyslání jakékoliv sondy k ní je to pravda. Avšak v kosmickém měřítku v rámci pozorování našimi satelity je to v podstatě soused za rohem. Planeta je o 6 % větší než Země a svou hvězdu, oranžového trpaslíka typu K, oběhne za 355 dní. Na první pohled se tak zdá, že má tato exoplaneta srovnatelné podmínky jako ta naše. Problém však nastává u její hvězdy. Ta je totiž o něco chladnější, menší a méně hmotná nežli Slunce. To bohužel znamená, že na exoplanetu dopadá asi o 2/3 méně energie, než je tomu u Země. Odhaduje se, že teploty na povrchu mohou padat až k -70°C. Podobá se tedy spíše Marsu. Na druhou stranu nižší hmotnost dává hvězdě vyšší životnost až 40 miliard let. Ze studie vyplývá, že existuje necelá 50% pravděpodobnost, že se nachází zcela mimo obyvatelnou zónu. Na druhou stranu existuje o něco vyšší šance, cirka 51 %, že by se mohla nacházet v širší takzvané optimistické obyvatelné zóně a 40% šance na výskyt v konzervativní obyvatelné zóně. Samotná velikost hvězdy a vzdálenost od ní však nemusí znamenat konec života. Teploty na povrchu by mohly být vyšší, pokud by atmosféra planety byla například bohatší na oxid uhličitý, ten by vyvolával silný skleníkový efekt, který by zvedl teplotu nad bod mrazu. Zda-li tedy život na tomto světě existuje, říci možné není. Co však jisté je, je to, že se exoplaneta v blízké budoucnosti jistě stane předmětem dalšího zkoumání astrofyziků. Se zlepšující se technologií pak budeme znát detailnější informace nejen o tomto nedalekém světě.
Firma Blue Origin, která oproti SpaceX pracuje na svých projektech v tichosti, nyní odhalila nové informace o svém projektu lunárního landeru Blue Moon Mark 1. Tento osmimetrový kolos, který aktuálně prochází finálními testy, má ambice stát se největším landerem, který kdy přistál na povrchu Měsíce. První demonstrační mise s názvem Pathfinder má proběhnout v nejbližších měsících. Jejím hlavním úkolem bude otestování technologií, ze kterých bude vycházet následující verze Mark 2. Lander musí prokázat, že jeho motory BE7 na kapalný vodík a kyslík fungují bezchybně a že dokáže dosednout na lunární povrch s přesností na 100 m. Ačkoliv jde o test, nepoletí úplně prázdný. Ponese vědecké přístroje NASA, jakož jsou stereokamery Scalps pro studium měsíčního prachu. Zajímavý je rozdíl v přístupu oproti konkurenčnímu SpaceX. Zatímco Starship je univerzální kolos vyžadující složité doplňování paliva na orbitě, Mark 1 je navržen tak, aby ho k Měsíci dopravil jediný start rakety New Glenn. To z něj dělá velmi efektivní nákladní nástroj, který v budoucnu dopraví až tři tuny vybavení kamkoliv na povrchu Měsíce, včetně vědeckého vozítka Viper. Navíc se šušká, že by Mark 1 mohl být upraven na nouzovou pilotovanou verzi, pokud by se vývoj lunárního Starship pro misi Artemis 3 i nadále zpožďoval. Nicméně stejně jako u Starship i u budoucí verze Mark 2 bude potřeba po vynesení na oběžnou dráhu doplnit do modulu palivo, což se zatím ještě nikomu nepodařilo. Pro fanoušky vesmíru je však určitě zajímavé sledovat, jak se plány návratu na Měsíc pomalu přesouvají z projektů na papíře k reálným strojům. No a datum startu modulu Blue Moon není závisí na raketě New Glenn, která musí před letem projít podrobnou kontrolou.
Venuše, planeta přezdívaná jako pekelné dvojče Země, odhalila nové tajemství na svém povrchu, respektive blízko pod ním. Pod povrchem, který dosahuje teplot skoro 500 stupňů, se vědcům z University of Trento podařilo identifikovat strukturu, kterou známe jen z Marsu, Měsíce a Země: obří prázdný lávový tunel. Tento fascinující objev v oblasti Nyxmons se podařil díky nové analýze radarových dat ze sondy Magellan, která planetu mapovala už v 90. letech. Protože je Venuše zahalena do neprostupné vrstvy mraků, radar je jediný způsob, jak nahlédnout pod pokličku. Vědci objevili místo, kde se propadl strop podzemní chodby a odhalil tak vstup do hlubin. Odhadovaný průměr je přibližně 1 km, přičemž strop tvoří 150 m silná vrstva horniny. Samotná jeskyně je hluboká minimálně 375 m a teoreticky se může táhnout v délce až 45 km. Že se takto gigantická prázdná struktura nezhroutí, vědcům naznačuje, že horniny na Venuši musí být extrémně pevné. Vznik takových útvarů pravděpodobně podpořila i hustá atmosféra planety, která po výlevu lávy rychle vytvořila izolační krustu. Pro potvrzení starých dat a detailnější rozbor této lokality však bude potřeba nové generace radarů s vyšším rozlišením. To je úkol pro připravované mise jako Envision od ESA a Veritas od NASA. Zejména sonda Envision bude vybavena unikátním georadarem schopným nahlédnout stovky metrů pod povrch. To v budoucnu umožní detekovat i ty tunely, které nemají žádný viditelný vstup a definitivně tak přejít od teoretických modelů k potvrzeným a reálným strukturám v podzemí Venuše.
A máme tu poslední zprávu. Nečekanou odtučňovací kůrou si prošel Jupiter, největší planeta naší soustavy. Ne tedy, že by se fyzicky zmenšil. Nicméně údaje v učebnicích se budou muset přepsat z důvodu přesnějšího měření díky sondě Juno. Nová data publikovaná v únoru 2026 v časopise Nature Astronomy ukazují, že Jupiter je ve skutečnosti o něco užší a plošší. Podle výzkumu měří rovníkový poloměr Jupitera 71 488 km, což je o 4 km méně, než se dosud uvádělo. U pólu je rozdíl ještě markantnější. Planeta je zde o 12 km plošší, než jsme si mysleli. Předchozí odhady ze 70. let vycházely z pouhých šesti měření sond Voyager a Pioneer. Sonda Juno však v roce 2021 přešla na novou orbitu, která vědcům umožnila provádět pravidelná rádiová měření skrz atmosféru a poprvé se do výpočtu podařilo zahrnout i vliv extrémně silných větrů. V běžném životě tato aktualizace dat nebude pro lidi, jako jsem já nebo vy, nějak revoluční. Nicméně ve vědeckých modelech jde o zásadní změnu. Upravený poloměr totiž umožňuje mnohem lépe sladit gravitační data s atmosférickým měřením. Výsledky naznačují, že atmosféra Jupitera je pravděpodobně chladnější a bohatší na kovy, než se předpokládalo, což konečně řeší dlouholeté rozpory v datech z mise Galileo. Studium planet včetně těch obřích vědcům pomáhá lépe pochopit to, jak vznikly a jak se formovala nejen naše sluneční soustava. V rámci studia takzvaných horkých Jupiterů, plynných obrů nacházejících se mnohem blíže svým hvězdám, pak vědci využívají jako měřítko právě náš Jupiter. Jakákoliv změna v jeho parametrech se tak následně projeví i u všech těchto studovaných objektů.