Transcription
Tak, tak dobré ráno nebo dopoledne. Všechny vás srdečně vítám na naší přednášce z teorie práva v letním semestru.
První otázka, kterou musím ověřit, je, že mě všichni slyšíte. Tak slyšíte mě? Dobře? Super. [smích] Děkuju moc.
Chtěl bych především poděkovat za zpětnou vazbu, kterou jste nám poskytli k přednáškám i k seminářům. S tím souvisí dotaz, který jsem učinil, protože chápu, že sedět na přednášce a neslyšet svého přednášejícího může být velmi náročné. Já sám si pamatuju a tady vám řeknu humorný příběh, příběh ze svých vlastních studentských let. Tady na téhle katedře přednášel pan docent Čapek, což byl velký specialista na právní interpretaci a i jaksi systémy práva. No, my jsme seděli tak, jak sedíte vy, a já jsem měl pocit, že pan docent Čapek mluví mongolsky. Celou tu dobu mě prostě překvapilo, že mluví skutečně jiným jazykem, než jsem byl schopen rozpoznat. No a pan docent pak řekl, že se nám všem omlouvá, že si zapomněl zuby a musí mluvit, jak mluví. Někdy se hold stanou i takové věci.
Chtěl bych eh, nyní s vámi probrat určitý jiný eh, styl, který e od tohoto semestru zavedeme, a sice styl, který souvisí e s výsledky naší vzájemné práce. Já mám za úkol vás něco naučit a přednést vám například dneska subjekty práva. To ale není úplně totéž jako to, co máte dělat vy. To znamená, že já si řeknu: „Po téhle přednášce, hezky jsem jim to všechno řekl, mám dobrý pocit.“ Ale vy možná budete mít dobrý pocit, že jste se zabavili, že vás to jaksi rozveselilo, ale je otázka, jestli z toho bude ten výsledek, který má být. A z toho důvodu se budeme od začátku orientovat na to, že když už tady sedíte, a já si moc vážím, že tady jste, že jako mě nesledujete při žehlení, vaření nebo něčem jiném online, tak bych chtěl, aby to mělo nějaký výsledek. A ten výsledek vidíte před sebou.
Eh, v moodlu, eh, který e už všichni používáte, máte jednak eh, máte jednak seznam přednášek a přednášejících. Neměli byste tedy být překvapeni, nebo měli byste vědět, co vás vždycky čeká. Ten Moodl je vám přístupný a víte, že já budu mít teď první čtyři přednášky a až 9. března po mně bude následovat pan docent eh Trizna. Když se pak podíváte do toho moodlu, tak tady vidíte ne to, co já vám budu vyprávět, ale to, co vy byste si měli odnést. A v minulém semestru jsem vám sem do toho moodlu dával zkouškové otázky. Dneska, jenom abychom byli konkrétní, tak ty zkouškové otázky jsou vlastně čtyři. Je to pojem právní subjektivity, právnické osoby, fyzické osoby a druhy právní způsobilosti. Ty si najdete a já jsem vám je sem ty otázky zcela úmyslně nedal. Nedal jsem vám je sem proto, abyste vy si přečetli právě to, co by mělo být výsledkem toho, že tady sedíte.
Když se pak podíváte po té přednášce na ty výsledky učení, tak byste měli být schopni objasnit vztah mezi subjektem práva a objektem práva. Měli byste být schopni rozpoznat eh, jaksi proč eh, eh, subjekt v jeho biologické podstatě je něco odlišného od toho, co je stanoveno normativně. A proto tady máte tak trochu jako násilně, ale ono to jinak nejde, slovesa, která znamenají, že vy objasníte, odlišíte, rozlišíte, popíšete, zdůvodňujete, aplikujete a tak dál. Proč to tady je? Není to tady proto, že bychom nebyli schopni vám napsat, že jaksi si ujasníte nebo pochopíte a tak dál, ale váš vnitřní mentální proces je bohužel z hlediska nějakých výsledků neměřitelný. To znamená, to, že vy něco pochopíte, je sice hezké, ale jak se to prokáže navenek? A upřímně řečeno, když se učíte na zkoušku, tak je velká otázka, nebo je je velký rozdíl v tom, když máte pocit, že něco chápete a když si to řeknete nahlas a zkusíte to vyjádřit. A tyhlety otázky bych chtěl, aby vás provázely a abyste až dneska absolvujete tu přednášku, se na ni podívali a řekli si: „Tak co jsem se dneska naučil, nebo jsem se jenom pobavil, eventuálně znudil.“ Eh, prosím, používejte je.
A v téhle souvislosti, tak já se podívám, jestli už funguje přenos, abych se sám na sebe podíval. Tak nefunguje. Ale měli byste tady mít časem přednášku, jo, tak jako jsme to ten záznam. Doufejme, že ten záznam běží. A tady vidíte, že pro vás mám připraveny i připravenou prezentaci. Tentokrát jsem byl relativně štědrý. Těch slajdů jsem vám tam dal hodně, ale můj styl je založen na tom, že bych teď chtěl, abyste vnímali mě a to, co vám říkám, a ne, abyste intenzivně zírali do notebooku a eventuálně prostě porovnávali, jestli to odpovídá. Věřte mi, že tam budete mít to podstatné a zkuste se soustředit teď na mě. Eh, perspektivně tam bude i test, který by měl ověřit právě to, jestli jste se něco naučili, ty výsledky toho učení. A pokud byste chtěli jít dál, tak jsem vám tady nabídl tři články, které jsem napsal a které se týkají subjektů práva. Je to doporučená literatura.
Eh, tak z organizačních věcí je to snad všechno. Je nějaká otázka? Je něco nejasného? Zdá se, že není. Tak se můžeme vrhnout na eh, to, co nás dnes čeká a nemine, a sice na osobu v právu a druhy právní způsobilosti. Nejprve si vymezím moji práci. Všimněte si a teď to můžete srovnat, že mým úkolem je vám vysvětlit následující otázky. Váš úkol je ale něco jiného. Jo, všimněte si, jo. Teach a learn jsou dvě věci.
Eh, dnes se budeme tedy zabývat otázkou, eh, kdo nebo co je osoba, kdo nebo co je to osobnost. Tady bych měl doplnit: právní osobnost. Co je to svéprávnost? Co je to deliktní způsobilost? Procesní způsobilost? A na to pak naváže odpověď: Co je to právnická osoba? Jak lze klasifikovat právnické osoby a k čemu potřebujeme teorie právnických osob.
Než začnu povídat, tak bych chtěl, abyste si uvědomili návaznost na další předměty. O právnických osobách, o subjektech práva a o právní způsobilosti se budete učit i v dalších předmětech, typicky v občanském právu. A říkáte si: „Proč nás tady Beran bude krmit svými výplody o právnických osobách, když se to naučíme eh v občanském právu?“ Ten důvod je, že teorie slouží k tomu, aby vám vysvětlila, proč ty věci jsou jak jsou, aby vám objasnila ty struktury. Teoretický občanský právo je tady od toho, aby vám vysvětlil v návaznosti na platnou právní úpravu, jak se ty struktury projevují v platném právu a jakým způsobem nebo kde jsou problémy s tím související, judikatura a tak dále. Dochází tady k nutnému překryvu. Pokud nechci mluvit zcela abstraktně o právnických osobách, pak musím například, pak musím používat určité pojmy platného práva. Bez toho to prostě nejde. A domnívám se, že je výhodné, když vám rovnou navážu ty pojmy, s kterými budu pracovat, teoretické na ustanovení platného práva. Teprve potom mohu začít s nějakým s nějakým vysvětlením. Těžko můžete popisovat notebook, aniž byste ho ukázali a popsali, co to je. Chápete?
Tak se do toho dáme. Začneme prakticky a začneme začneme právním sporem. The battle to make the chimp the chimp a person. To je skutečný. Eh, to je skutečný spor, který proběhl. Vidíte toho sympaťáka v New Yorku, to znamená v rámci nikoliv federální jurisdikce, ale v rámci té e těch těch jednotlivých států v roce 2014, respektive tam začal. A když se bavíme o subjektech, tak si uvědomte, že ty subjekty vždycky vlastně hrají roli už na samém začátku v okamžiku, kdy identifikujeme nějakou kauzu. Ten subjekt na první straně, a teď to tady vidíte, jsou The People of the State of New York ex relation the Nonhuman Rights Project. A tady už vidíte, že jsou to lidé, kteří jsou reprezentováni korporací. Incorporated Nonhuman Rights Project, to je korporace. On behalf of Tommy, appellant, to znamená ten, kdo podal odvolání. Versus Patrick C. Lavery, individually and as an officer of Circle L Trail a tak dále. To znamená, tady se jde proti nějakému funkcionáři korporace, eh, tedy jako odpů eh, obce, odpůrce respondent.
Eh, všimněte si, že tady máme subjekt, nebo to je zase další, bych řekl, eh, jako úskalí překladů do angličtiny, protože my máme termín subjekt jako jako termín, který označuje toho, kdo je skutečně subjektem, kdo je osobou. V angličtině pro mě je to nepochopitelné, ale subject může znamenat předmět ve smyslu předmětu, který se vyučuje, a nebo předmět sporu. Uvědomte si to. Jo, ten ten subject jakoby znamená něco jiného. A tady máme subject of this litigation, tedy předmětem sporu je šimpanz Tommy, který je eh držen, a pravděpodobně stále držen, tedy v Gowersville ve Fulton County, někde v tom neworském okrsku.
Eh, co žádala tahleta? Jinak bych chtěl, eh, říci, že jsem v návaznosti na to hodnocení zvolnil tempo. Pokud vám připadá, že jsem nyní příliš zvolnil, tak si mě budete muset pak zrychlit, jo, až až eh, tak eh, jdeme na jdeme na to, že vidíte eh, že žaloval na základě eh toho zákona Habeas Corpus. To znamená jakési vlastnění vlastní osoby. A tady vidíte, že soud, kterému je podán návrh, vydá bez prodlení v kterýkoli den příkaz jako ten writ, eh, jaksi k propuštění zadržené osoby, ale tady máte, pokud navrhovatel nepožaduje předvedení zadržené osoby, nebo je zřejmé, že neexistuje sporná skutková otázka, vyzve odpůrce, aby odůvodnil, proč by zadržená osoba neměla být propuštěna. A teď si uvědomte, teď si na tom uvědomte vlastně tu zásadní zajímavou otázku. Tady se, a tady to vidíte: „There is no disputable issue of fact order that respondent to show why the person detained should not be released.“ Person detained, to znamená zadržovaná osoba nemá být propuštěna. Tohleto se vztahuje, a není to legrace, na opičáka Tommyho. To tedy tu otázku, kterou eh, vám tady chci tímhle případem nastolit, je: Kdo je to osoba? Může být teoreticky i opice osobou? Může někdo žalovat, jo, na to, že pes, kterého máte doma v kleci, jo, je vězněm a je třeba ho propustit, protože má nějaká práva? E, přeháním to, dělám si trošku legraci, ale chtěl bych, abyste si to uvědomili. To znamená, není to zcela absurdní úvaha.
A tady vidíme, že „the third department“, to znamená nějaký třetí senát, „concluded unhuman beings chimpanzees cannot any legal social responsibilities“, to znamená, aby se jim dále přičítat zákona práva. „For their actions“, za jejich jednání. „in our view incapability“, to znamená nejsou způsobilí nést odpovědnost a z toho důvodu je nežádoucí jim přiznávat zákona práva. Jo. A teď si uvědomte, že tenhleten spor se dostal až k Nejvyššímu soudu státu New York, přičemž se k tomu vyjadřovaly právní autority. S tím se setkáte i u nás hned příště, kdy si budeme zabývat trochu nemajetkovou újmou právnických osob. A v téhle souvislosti i naše právnická fakulta vydávala to, čemu se říká amicus curiae, tedy dopisy, kterými se obrací na nejvyšší soudní instance, nebo ta soudní instance si vyžádá od znalců práva své stanovisko a ti si pak vyjadřují k tomu, například, jestli opice má mít práva.
A tady vidíte, že profesor Lawrence Tribe z Harvardu: „It is suggested that it is possible to impose legal duties on nonhuman animals, noting the long history mainly from the medieval and early modern periods of animals being tried for offenses such as attacking human beings and eating crops. None of these cases society took place in modern times or in New York.“ To znamená, ten Tribe říkal: „Ano, bylo to možné. Za středověku to skutečně bylo možné.“ Pokud se budete učit s panem docentem Šoušem, eh, je možné se na to takhle dívat, jo. Ale máme tady eh, další amicus brief profesora Richarda Kappa, který říká, že „nonhumans lack sufficiently sufficient responsibility.“ A to je důležitá věc. Když už se tedy zabýváme rozborem tohohle toho casu, tak legal standing znamená jaksi obrazně vyjádření, že někdo je způsobilý stát v rámci procesu. Jo, ten Tommy, ten šimpanz nemůže být jako v soudní síni a jako říkat říkat soudci: „Prosím vás, já jako už nechci být v té kleci a tak dál.“ Jo, na rozdíl od osoby. To znamená, legal standing je v podstatě procesní způsobilost. Za chvíli si to navážeme.
A teď si položte otázku: Jakým způsobem by byl tenhleten případ rozhodnut v České republice? Jaké ustanovení platného práva by v tomto případě bylo relevantní? A srovnejte si to vlastně s tím, co konstatoval ten soud, eh, že šimpanz není způsobilý nést odpovědnost nebo nést povinnosti a z toho důvodu mu nemůžeme přiznávat eh zákona práva.
Když se podíváte do Českého občanského zákonníku, tak tím základním ustanovením, které se tím zabývá, je paragraf 17, který stanoví: „Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě a jen vůči ní lze plnění povinností vymáhat.“ To znamená, co je tím základním pro platné právo? Základní otázkou je, zda je někdo osobou, protože pouze osoba může být nositelem práva. Pokud by uložil někdo povinnost tomu, co osobou není, přičte se právo osobě, které podle povahy právního případu náleží. Znám. Tady to i vidíte. Odpovědnost za zvíře je odpovědnost jeho vlastníka. Jo. Eh, zvíře v České republice by jaksi tady bychom neměli tenhleten spor, protože bychom si jednoduše položili otázku: Jestliže se bavíme o osobách, tak si klademe otázku: Je šimpanz osobou? A jestliže máme odpovědět na tuhletu otázku, a tím se dostáváme už k další klasifikaci. Osoba je tedy nositel práv a povinností. Pouze osoba a osoba, jak víte, je fyzická a nebo právnická. Šimpanz není ani fyzickou osobou, ani právnickou osobou. Tudíž ten závěr, ke kterému dospěli na základě učených dopisů v New Yorku, my bychom udělali na základě jednoduché sumpsumpce, jo, prostě vyjádřili bychom: Šimpanz není fyzickou osobou, tudíž není osobou, tudíž nemůže mít práva a povinnosti. A když se zamyslíte nad výsledky učení, tak vidíte vlastně už jaksi rozdíl eh, nebo odpověď na otázku, jak je to tedy s přiznáváním právní subjektivity eh, jaksi třeba zvířatům, jo? Máte to tam v těch výsledcích učení.
A dáme se klademe si další otázku. Máte tady tři bytosti. Máme tady lidské mládě, zvířecí mládě a dospělého gladiátora. Uvědomte si na tom jednu věc. Eh, šimpanz není osobou a mohli bychom si říct, že jestliže máme člověka, kterého považujeme za osobu, potom jaksi bychom mohli vést linku, jestliže je něko, jestliže je někdo člověkem, potom musí být osobou, jo? Což je úvaha, která plyne z platného práva. Za chvíli se k ní dostaneme. Uvědomte si ale prosím, že otrok byl nepochybně člověkem a zároveň v tom dnešním pojetí nebyl osobou. Co z toho plyne? Z toho plyne, že to, že člověk, alespoň teoreticky, já to neobhajuji, já chraň Bůh, neobhajuji otroctví, jo, ale že člověk jaksi nutně nemusí být ponížen na objekt práva, jako jaksi minimálně teoreticky možné je. A proč to vysvětluji? Opět se dostávám k výsledkům učení. Vidíte, že je jaksi, co je důvodem odlišení toho normativního chápání osoby od chápání osoby jako biologického subjektu. My jako právníci se na osobu musíme dívat z hlediska práva, nikoliv z hlediska biologie, medicíny, psychologie nebo filozofie. Jo. Eh, a tím vidíte vlastně ten první znak, který jaksi je společný pro něco, co je fyzickou osobou, co může být potenciálně fyzickou osobou. Teď se bavím o lidské bytosti a otrokovi, no, že jsou fyzickým způsobem poznatelné.
Eh, dostávám se k další otázce. To znamená, řekli jsme, že máme fyzickou osobu a právnickou osobu. Když se podíváte to na tu malou sympatickou holčičku, jo, to je holčička, [smích] tak eh, a Tesco, jo, tak si položte otázku, co mají společného. Jo, co má společného tahle slečna a Tesco? No, mnoho, ne? Jo, když se na to podíváte tímhle způsobem. Ale tím se dostáváme k tomu normativnímu pojetí a vidíme, že jsou to osoby, to znamená podle paragrafu 18, jedno je osoba fyzická, druhá je právnická, to znamená jsou to osoby. To je první znak. Považujeme je podle platného práva za osoby. Jestliže je považujeme za osoby, potom mají právní osobnost. A teď si všimněte, že člověk má osobnost od okamžiku, kdy se narodí až do smrti. Má právní osobnost Tesco? Ano, má, protože je právnickou osobou a i jemu právní osobnost právní řád dává. Předběhl jsem, protože jsem teď měl vysvětlit nebo si položit otázku, co je to právní osobnost. A právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti. Tohle je tedy společné. Jak jedné, tak druhé osobě. Asi si nemusíte psát, budete to mít na té prezentaci, spíš to sledujte.
Co je to ta právní osobnost nebo subjektivita podle platného práva? Tady bych se měl zastavit a vysvětlit tyhlety dva pojmy. Právní osobnost je pojem platného práva, se kterým v současnosti pracuje občanský zákonník. To znamená, když se budete vyjadřovat v občanském právu, měli byste používat právní osobnost. Právní subjektivita je pojem, který je teoretický a vychází z toho, že ten, kdo je subjektem, jo, má právní subjektivitu. Je to teoretický pojem. Jo, tyto dva pojmy korespondují, ale v občanském zákonníku se nesetkáte s pojmem subjektivita, ale osobnost. Je to totéž. Ta osobnost teoreticky, pardon, subjektivita teoreticky vyjadřuje to, co je v platném právu. Když bych si měl pomoci nějakým příměrem zase z angličtiny, tak eh, ten termín osobnost v češtině se do angličtiny dá přeložit hned dvěma pojmy: personhood a nebo personality, jo? Psychopathic personality je spíš pro pro jako tyhlety sympaťáky, ale personhood je jo. A teď si uvědomte, že právní osoba, právní subjektivitu může pro ni můžeme použít třeba dva různé pojmy, ale je to totéž.
Podle paragrafu 15, tedy osobnost je způsobilost mít práva a povinnosti a člověk má osobnost od narození až do smrti. Tady vidíte srovnání už konečně s právnickou osobou, kde je stanoveno, že je to organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Abych to přirovnal k tomu příkladu, který jsem vám říkal předtím, co by udělalo z Tommyho šimpanze osobu? To, že bychom mu přiznali osobnost. To, že bychom mu řekli: „Tomy, seš opičák a nejsi povinen být uvězněn v kleci v ve Fulton County.“ Chápete? V tu chvíli bychom z objektu udělali subjekt. Proč? Protože bychom mu přiznali nějaké právo. Je vám to jasné, jak ta osoba a osobnost spolu souvisejí?
Právnická osoba, tedy aby to nebyl jenom nápis na nějaké zdi, musí mít osobnost, což znamená její způsobilost mít práva. Osoba a osobnost tedy spolu souvisejí. Teď se dostávám k otázce, proč je člověk osobou? Odpověď na tuhletu otázku najdeme opět v občanském zákonníku, kde je stanoveno: „Každý člověk má vrozená již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva a tudíž se považuje za osobu.“ Znamená, eh, kdybyste byli jaksi v situaci opravdu krajní nouze, tak byste měli asi eh, protože jsem nahráván, tak musím používat nějaká korektní slova, ale představte si, že budete na tom tak špatně, že prostě budete muset si rozmyslet, e, jak si otázku přežití, tak budete jaksi asi, jo, když se podíváte na tu opici, tak v tu chvíli prostě zřejmě cítíte všichni, že v krizi bychom asi byli nuceni obětovat život té opice. Chápete, jo? Eh, to znamená, cítíte, a to je důležité, citem poznatelná práva, že člověk má právo na život na rozdíl například od zvířat. Nechci se zase nikoho dotknout, jo, jsou na to různé názory, vidím to na vašich tvářích, ale mým cílem není je tady není tady eh vás indoktrinovat, spíš vysvětlovat, co se míní paragrafem 19 odstavec 1.
Tak si to srovnejme. Člověk, tady vidíme tu holčičku, je osobou, protože má přirozená práva, nikoliv pouze rozumem, ale pouze citem se a ale i citem seznamelná a proto mu náleží právní osobnost. Jo, takhle to jde. Člověk je osoba a proto mu náleží právní osobnost, subjektivita. Tady vidíte ale další, nebo tady se vracíme, osoba není jenom člověk a tady je důležité se vrátit k paragrafu 17. To znamená, můžeme vycházet i o paragrafu 17, který stanoví, že něco je osobou. To něco má osobnost. Víme, že to je jak fyzická, tak právnická osoba. Paragraf 18. Paragraf 18. Tím jsem chtěl ukázat to, jak lze metodologicky přistupovat k osobě. Jsou dvě možné cesty. Naším východiskem může být osoba, tedy člověk. Dosazujeme ho za něj. A jestliže tady vidíte člověka, potom mu přiznáváme osobnost. To je tahleta cesta. Člověk, osoba, osobnost. To, co bychom ale neměli zapomenout, že je tady i další možnost. Můžeme vycházet z toho, že právní řád k něčemu přiznává osobnost, subjektivitu a v takovém případě to něco je subjektem.
Zkusme si nyní, a teď se soustřeďte, vysvětlit vztah mezi osobou a právní osobností. Za osobu se považuje to, co má právní subjektivitu a to, co má právní subjektivitu, je osobou. Teď jsem vám tady předvedl klasickou tautologii, definici kruhem, nebo taky začarovaný kruh, „wishes circle“. Jo. A k tomu, abychom tenhle kruh pochopili, tak si musíme uvědomit, že k jednomu cíli mohou vést dvě možné cesty. K vysvětlení subjektu práva mohou vést dvě rozdílné cesty. Ty cesty jsem vám prakticky vysvětlil a teď si je teoreticky popíšeme. Buď to můžeme vycházet z toho, že apriorní je osoba, respektive člověk, v takovém případě postupujeme deduktivně. Abychom mohli vydedukovat, musíme dosadit a tradičně dosazujeme člověka. Druhá varianta, jo, tu tady máme, to je to, co jsme si říkali. To nemá smysl opakovat.
Druhá varianta ale je důležitá pro pochopení právnických osob. Co je to právnická osoba? Právnická osoba není to Tesco, ale právnická osoba, jak víte z národní z ekonomie, je popisována jako „nexus of contracts“. Co je „nexus of contracts“? „Bundle of rights“. Je to soubor práv a povinností. To znamená, to Tesco je jenom metaforické znázornění nebo metaforické uchopení, pojmenování souboru práv a povinností. To znamená, v tomto případě vycházíme z právní subjektivity jako potenciálního souboru práv a povinností. Tím jsem vám vysvětlil rozdíl mezi osobou a osobností, její vzájemnou souvislost a podívejte se pak do výsledků učení, jestli jste schopni to zopakovat a vysvětlit.
A jdeme dál. Je právní osobnost všech osob stejná? Na tuhle otázku odpovíme prostřednictvím odpovědi na otázku, jestli může pracovat dítě. Podle českého práva v novelizované podobě může závislá práce nezletilých mladších než 15 let, nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. To znamená, jestliže je zakázána, pak nemohou uzavřít pracovní smlouvu. Jestliže nemůžete uzavřít pracovní smlouvu, potom rozdíl mezi mnou a dítětem, které je mladší 15 let, je v tom, že já mám tu potenciální způsobilost nechat se zaměstnat jako námezní dělník ve fabrice. Je to jasné. Odchylně od odstavce jedna může nezletilý, který dovršil 14 let, vykonávat závislou práci v období hlavních prázdnin za podmínek stanovených jiným právním předpisem. To znamená, 14leté dítě už může pracovat o prázdninách, stanoví-li to jiný právní předpis, ale desetileté dítě rozhodně v České republice nemůže pracovat v dole. Jo, například. Eh, uvědomte si, že zákazy, které tady máme, jsou ve prospěch těch osob. Jsou ve prospěch, protože jim umožňuje, aby místo do práce chodili do školy.
Dostáváme se tedy k obraznému vyjádření toho, co jsem vám chtěl naznačit tou tím příkladem s dítětem. Máme tady Einsteina a pankáče, nebo pána s unikátním účesem, který jako eh, „man with spikes“, já tomu říkám, jo, to znamená má hroty. Proč je má? Tím si můžeme vysvětlit, že my všichni jako osobnosti nebo osoby, právní osobnostní, jsme odlišní. Právní osobnost není u všech stejná, podobně jako Einstein má rozevláté vlasy, nebo tenhle pán má rozevláté vlasy, nebo nějak upravené vlasy. Eh, proč? Jeden může pracovat, druhý nemůže pracovat. Jo. Eh, v návaznosti na věk může být někdo poslancem, nebo nemůže být poslancem. Jaksi ta naše potenciální způsobilost mít práva a povinnosti se v průběhu života vyvíjí a mění, není stejná. Všichni jsme osobami, ale rozsah právní způsobilosti je odlišný, tak jako jsou odlišné tyhlety osoby.
A tím se dostáváme k dalšímu druhu právní způsobilosti, a sice k otázce, proč musí být osoba způsobilá právně jednat. Nejprve si zopakujeme, co jsme do této chvíle dělali. Osoba v právu představuje konstrukci, jejímž účelem je vytvořit nositele subjektivních práv a povinností. Paragraf 17 je konstrukce. Každá osoba musí disponovat právní osobností. To jsme si řekli. A teď na to navazujeme otázkou, proč musí být ještě způsobilá právně jednat. To si vysvětlíme na si tom, proč vlastně vzniklo ustanovení ve Všeobecném občanském zákoníku k právnickým osobám. Všichni víte, že Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 eh, byl císařským patentem a platil vlastně eh, na základě recepce na našem území až do roku 1950. Tenhleten občanský zákoník obsahoval ustanovení o právnických osobách, které se tam dostalo tak trochu náhodou, respektive z jiných důvodů, než bychom my dnes čekali. Pod právnické osoby se na začátku 19. století primárně rozuměly světské a církevní obce. To znamená to, co my dnes považujeme za právnické osoby veřejného práva. A eh, když se koncipoval občanský zákoník, tehdy nový před těmi dvěma lety, no, tak se začalo přemýšlet o tom, že by se právnickým osobám, těmto osobám, mělo přiznat právo nabývat dědictví. Jo, tady vidíte tu rakev. To není, že by že by se osoba měla eh, nebo že by měla skončit se svojí existencí, ale ta rakev jaksi demonstruje, že práva a povinnosti můžete nabýt i jinak než právním jednáním, i jinak než smlouvou. Například tím, že někdo zemře a odkáže svůj majetek nějakému jinému subjektu. Co děláte vy? Nic. Sedíte a čekáte. Tak jako vlastně by mohly teoreticky sedět a čekat ty právnické osoby, co zdědí. Ale uvědomte si na tom jednu věc. Představte si subjekt práva. Představte si právnickou osobu, která tady není, nebo která není schopná ničeho jiného, než sedět a čekat na to, co zdědí a jinak nemůže nic dělat. Mohl by být takový subjekt práva funkční? No a odpověď je: nebyl. Jo, ta ruka, která tady je, která je podaná jiné osobě, symbolizuje, že jestliže je někdo subjektem práva, potom musí být způsobilý vstupovat do právních vztahů. A jak to může udělat? Jenom tak, že je způsobilý právně jednat.
S tím pak souvisí pojem svéprávnosti. Svéprávnost znamená způsobilost vlastním právním jednáním se zavazovat a nabývat práva. Jo. To znamená, vy se projevujete, jdete v 17 letech a koupíte byt, což pokud není, eh, pokud není v souladu s paragrafem 31, který jsme rozebírali, jak si pamatujete, v minulém semestru, eh, přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jejich věků, potom to nebude jaksi jednání, které by bylo nenapadnutelné. Jo. Tedy vidíte, paragraf 31 stanoví vlastně předpoklady vlastního právního jednání. „Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.“ Ten kluk, který si objednává ve pěti letech půl litr piva, jistě není způsobilý posoudit, že je to pro něj nevhodné. Jo, proto jsou jeho rodiče, kteří mu ho nemají objednávat, abyste pochopili, co je v rozporu s rozumovou a volní vyspělostí. Jaksi tak je potřeba použít příkladu, který to ukáže.
To znamená, máme tady tu svéprávnost, která znamená, že od určitého okamžiku už se považuje, že ta osoba ji má. A proč ji má? Protože bereme ze zkušenosti, že rok osmnáctý není možné prostě tvrdit, že někdo je nezpůsobilý až do důchodu, i když si to možná někdo myslí. Jo. Eh, typicky pro své rodiče vždycky budeme děti a eh, věk na tom nic nezmění. O mě to platí taky. Eh, a teď si uvědomte, že tedy ten ten důvod, proč je to až 18, je rozumová a volní vyspělost. A proč tomu tak je? Je tomu tak proto, že potřebujeme mít k tomu, abychom mohli právně jednat, mít jak rozum, tak vůli. Eh, proč nestačí rozum? No, protože například víte, že jíst čokoládu v určitém vyšším množství by vás mohlo zabít, jak jsem se dozvěděl. Jo, 85 tabulek čokolády je více, než je zdrávo. A teď si všichni uvědomte, používám tento příklad, který nemáte v prezentaci. Všichni víme, že jsou věci, které bychom neměli konzumovat. Pro někoho je to čokoláda, pro někoho je to alkohol, pro někoho jsou to klobásy. Jo. A teď si uvědomte, rozumově to vím, ale jsem ve stresu. Přijdu domů, jedna tabulka, druhá tabulka. Jo. Vidíte tady, proč nestačí rozum a proč potřebujeme vůli. Ta vůle je vyvinutá, nebo se vyvíjí jaksi postupně a v 18 letech věku by měla být vyvinutá do té míry, že jsme schopni si některé věci odepřít. Teoreticky. Jo, tak eh, proto se tedy plně svéprávným člověk stává zletilostí a té se nabývá dovršením 18. roku věku.
Dostávám se k otázce, jaký je vztah mezi svéprávností a právní osobností. Tady je hvězda mých dětských let. Tomáš Holý, film pro pamětníky. Jak vytrhnout velrybě stoličku, možná znáte. To je můj hit. A teď si uvědomte, že pan Holý byl dítě, které bylo ale hvězdou a nepochybně jaksi za to, co tam dělal, dostal honorář. A tady vidíte, závislá práce nezletilých mladších než 15 let je zakázaná, ale mohou vykonávat uměleckou, kulturní, reklamní činnost. To znamená, za toho kluka, za toho Tomáše to museli nepochybně podepsat jeho rodiče a z toho vidíte, práva lze nabývat vlastním jednáním a nebo jednáním zástupců. A předpokladem toho jednání je volní a intelektuální způsobilost. Tahle způsobilost se nabývá postupně. Jo. A někdy ji člověk nenabude vůbec, to je smutné, a někdy ji ztratí dříve, než zemře. To je o něco méně smutné. Každopádně v takovém případě za tu osobu, která tu rozumovou a volní vyspělost nemá, jedná opatrovník.
Co z toho plyne? Osoba tedy jedná samostatně a nebo prostřednictvím zástupce. Tím tedy vidíme, proč má člověk svéprávnost, co svéprávnost vyjadřuje, jak může jednat svéprávná osoba.
Co je to deliktní způsobilost? Probrali jsme osobnost, svéprávnost a teď jdeme ke způsobilosti dopustit se protiprávního jednání. Deliktní způsobilost je způsobilost nést trestněprávní nebo občanskoprávní povinnost za to, že něco porušíte. A tahleta způsobilost se v různých oblastech právního řádu liší. Vidíte tady toho nesympatického člověka v kukle a říkáte si, že když něco podpálí, jistě za to bude odpovídat. Problém je v tom, že podle internetu je to nejkrásnější chlapec, který byl zvolen ve svých 13 letech za nejkrásnějšího. Už je to pár let. Vám se nezdá, že je krásný, paní kolegyně? Ne, jako už jako na 13 vám připadá příliš dospělý? To je jedno, prosím vás. Eh, tak jako tak tenhlecten pán s ohledem na to, že je mu 13, nemá z hlediska trestního práva deliktní způsobilost. Jo, to znamená, deliktní způsobilost je typicky závislá na dvou znacích a to je věk a příčetnost. Jestliže náš krásný chlapec nesplňuje podmínku věku, potom nemůže být eh trestně odpovědný. To neznamená, že nemůže být civilně odpovědný a tak dál.
Paragraf 26. Nepříčetnost. Tady vidíte toho nesympatického pána s tou bejzbalkou pálkou a vidíte, že je jaksi v nezpůsobilý, je v afektu. Tak kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládnout své jednání, není trestně odpovědný. Budete rozebírat v trestním právu a proč se tím zabýváme v teorii? Proto, abychom vám ukázali, že ta deliktní způsobilost se v různých oblastech právního řádu liší, abyste pochopili, že v trestu, respektive to, co platí v trestu, nemusí platit v civilu. To máme v paragrafu 290 občanského zákonníku odstavec 2, který stanoví: „Nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobil ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.“ Jo. To znamená, znova si to podívejte. Ten, kdo je stižen duševní poruchou, ten pán s bejbolovou pálkou je stižen duševní poruchou, ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Není schopen se ovládnout, není schopen posoudit své následky. Trestněprávně by neodpovídal. Ale tady máme: „Má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.“ To znamená, přesto, že ten pán neví, co dělá, jo, tak pokud je bohatý a po a chudý je, e, pardon, poškozený je chudý, eh, tak je zřejmě spravedlivé, aby, e, aby nahradil škodu, jo? E, má právo na náhradu. Znamená, jestliže má ten poškozený právo na náhradu, z toho můžeme dovodit, že eh, že tedy je deliktně způsobilý, přesto, že je přesto, že je nepříčetný.
A dostáváme se k poslední otázce před pauzou. Ještě to chvíli vydržte a pak budete relaxovat 7 minut. Eh, paragraf 19 občanského soudního řádu rozlišuje mezi dvěma eh, kategoriemi. Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost. Jinak jen ten, komu ji zákon přizná. To znamená být účastníkem, jinými slovy, být třeba žalován. To je jedna věc. A od té je třeba odlišit paragraf 20, který stanoví: „Každý může před soudem jako účastník samostatně právně jednat.“ To je procesní způsobilost, v tom rozsahu, v jakém je svéprávný, v jakém má tu rozumovou a volní vyspělost. A teď si
To ukážeme prakticky. Jestliže je někomu kolik, kolik? 13 let. Představte si, že ta, že ten kluk v té tramvaji, tady jsem to vyhrotil, je mu 13 let, tak má nepochybně rozumovou a volní vyspělost na to, aby si koupil jízdenku. Jo, protože on právně jedná, aby nastoupil do té tramvaje. To je právní jednání, kterým uzavírá smlouvu o přepravě. Už ale nemá způsobilost samostatně jednat před soudem. To je něco jiného. Tam v tom případě musí nastoupit jeho zákonný zástupce a říct mu: „Nebudeš se hádat se soudcem, půjdeš a z kapesného to zaplatíš. Já ti to strhnu a vymůžu to." Jo, chápete to? Znamená tady máme procesní způsobilost a máme tady.
Nezletělá osoba ve věku 13 let má zpravidla způsobilost uzavření smlouvy o přepravě osob. Jo, soud tady neříká, že tomu tak vždycky musí být v MHD, z níž pro ni vyplývá povinnost zaplatit stanovené jízdné. Ovšem nikoliv způsobilost samostatně jednat ve sporu o nároky vyplývající z této smlouvy. Sou proto v řízení nebo jsou proto v řízení jedná se jim zákonným zástupcem, aniž by vydal usnesení. To je jenom demonstrace té procesní způsobilosti. Tak a tím jsme si vyjasnili eh odpověď na ty první otázky. Kdo je osoba? Co je to osobnost? Co je to své? Co je to deliktní způsobilost a co je to procesní způsobilost. Já jsem dospěl do poloviny. Vy se teď podívejte na výsledky učení, co jste si zapamatovali nebo co jste schopni. A začneme v 11:02 zase s právnickými osobami. >> Pane profesore, můžu mít jeden dotaz? Tak ještě. Tak jo, budeme pokračovat. Kolegové, usedněte, chcete-li.
A dáme se jako k vysvětlení toho, co je to právnická osoba, respektive proč potřebujeme teorie právnických osob. Když se podíváte opět na naši holčičku, nevím jak se jmenuje bohužel, tak si uvědomte, proč nepotřebujeme nějakou teorii k vysvětlení fyzické osoby, jo? Proč nepotřebujeme nějakou teorii k tomu, abychom eh poznali, že nějaká osoba jako fyzická osoba existuje? Ta odpověď je jednoduchá, protože tu fyzickou osobu nemáme problém našimi smysly poznat. Můžeme ji vidět, slyšet, cítit a různé jiné formy percepce. Jo. Znamená tady máte tu fyzičnost člověka, která vlastně nám umožňuje, jestliže máte nějaký jiný fyzický subjekt proti sobě, který je člověk, pak nemáte problém toho člověka poznat a vidět, že je to subjekt. To je odpověď na to, proč potřebujeme teorie právnických osob. Jak poznáme, že je něco právnickou osobou? Právnickou osobu těžko můžeme poznat našimi smysly, protože když si přečtete, že na nějaké budově je napsáno Tesko, no tak dobře, přečetli jste si to, ale plyne z toho názvu Tesko, že je to osoba. A když si uvědomíte tuhletu otázku, když si uvědomíte, že fyzičnost v případě právnické osoby není pří jaksi eh možná, eh, tak si uvědomíte vlastně, proč ty teorie potřebujeme. My ji nemůžeme poznat fyzicky a potřebujeme ji pochopit. Potřebujeme pochopit, proč je něco, co jaksi není jaksi fyzicky poznatelné, považována za osobu. A to je taky důvod, proč se právnická osoba dříve považovala za za osobu mystickou, tedy vlastně nad přeorezonou, jo, protože je to osoba, která fyzicky neexistuje. Existuje v nějakém jiném vlastně nepřirozeném nebo nadpřirozeném světě. A uvědomte si, že to je svět, v kterém se teď se mnou ocitáte. Je to svět normativní, svět právních norem. Ten není přirozený, jo. Ten ten nikdo nepochopí jakoby nikdo ho nemůže nahmatat, nikdo ho nemůže slyšet, možná vidět. Jo, ale uvědomte si, žeáří tenhleten normativní svět nejsou ta slova, která vy čtete, ale je to vaše interakce nebo naše interakce. To, co já teď s vámi provádím, je, že dáváme společně význam institucím, která plynou z těch slov, jo, a pokračujeme v nějakém řetězu více či méně sofistikovaného procesu předávání. Tedy odpověď na otázku, proč je něco právnickou osobou, nemůžeme poznat fyzicky. Musíme to tedy poznat z právního předpisu. A teď si uvědomte, že ten právní předpis k té právnické osobě přistupoval odlišným způsobem než v současnosti. Eh, ten občanský zákonník, který předcházel současnému občanskému zákonníku, e, měl vysvětlení právnické osoby založené na výčtu. Právnické osoby, paragraf 18, způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby. Právnickými osobami jsou a teď si uvědomte, nejdůležitější je pro nás to písmeno D. Jiné subjekty. Ono to nefunguje, to je jedno. Jiné subjekty, o kterých mi už dochází baterka, o kterých to stanoví zákon. E a máme tady i paragraf 20, že jo, který se na to teď dívá trochu sofistikovaněji, ale v zásadě říká, právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. To znamená, buď toho uzná nebo to stanoví, ale v obou případech potřebujeme zákon, který potvrdí nebo vytvoří právnickou osobu. Eh, další věc, která je docela důležitá a budeme se tím zabývat ještě příště, právnická osoba eh může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou. To znamená, eh, je otázka, jaká práva a povinnosti se slučují správní povahou právnické osoby. A, eh, budeme se tím zabývat příště. Je otázka, jestli se správní povahou právnické osoby a do jaké míry slučuje právo na nemajetkovou újmu. Jo. Eh, byl o tom velký spor mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, kdy Nejvyšší soud zastával stanovisko, že právnická osoba není analogie člověka. To znamená, nelze se na ni dívat jako na člověka, kterého lze skutečně ponížit, znásilnit a tak dál na rozdíl a a tedy právnická osoba nemůže mít nárok na nemajetkovou újmu analogicky jako člověk. Jo, Nejvyšší soud se na to pak díval trochu odlišně. Jde v podstatě o zásah do dobré pověsti. Eh, máte ten nález a rozhodnutí Nejvyššího soudu v podkladových materiálech. Budu rád, když se na něj podíváte, protože příště v souvislosti s se subjektivními právy s tím budeme víc pracovat. Jenom tím vlastně jako už trošku začínám s otázkou eh právnické osoby a rozsahu její právní osobnosti, eh tedy práv, která se slučují s její právní povahou. Eh všimněte si, že si zákon stanoví, že něco je právnickou osobou, jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Eh, zákon to může stanovit, ale tím se nedostáváme k vysvětlení toho, proč to ten zákon stanoví. Vůbec nevysvětluje, proč tomu tak je. A tady se opět dostáváme k teoriím nebo k teorii práva, k teoriím právnických osob, které tady jsou od toho, aby řekli nejenom to, že zákon o něčem stanoví, že je to právnickou osobou, ale podávám i to vysvětlení, proč. A v téhle souvislosti jsou důležití dva pánové, kteří působili v 19. No, no, no, no, v 19. století Savini v první polovině a Girke v druhé polovině 19. století, kteří tu právnickou osobu určitým způsobem vysvětlovali. Friedrich Carl von Savini publikoval v roce 1840 systém des Heutigen Reemission Rechts, což je systém současného římského práva, eh, který nebyl pouhou učebnicí, ale ve skutečnosti obsahoval právní principy, na základě nichž se v Německu až do roku 1900 rozhodovaly spory civilní. Uvědomte si, že německý občanský zákonník vstoupil v účinnost v roce 1900. Jestliže Savini publikuje v roce 1840 učebnici pandiktní systému římského práva, pak to nemá význam podobný jako učebnice římského práva pro vás, že si říkáte, jak to bylo v římském právu, ale ty poučky a ty principy, které jsou tam obsaženy, se aplikují tehdy u soudu. Jo, chápete to? A z toho důvodu, jestliže Saveni v roce 1840 říká, co je to právnická osoba, tak to má velmi velký normativní význam pro to eh pro právní praxi. Co jsou právnické osoby v jeho pojetí? Chtěl bych, abyste si uvědomili souvislost klasifikace právnických osob, s kterou přišel Savini a který vytvořil vlastně ten to pojetí právnických osob, se kterým pracujeme do současnosti. Tak Savini rozlišoval dva druhy právnických osob. První z nich byli s přirozenou nebo nucenou existencí, což byly obce, města a vesnice a druhé byly umělé nebo volním aktem založené. My se teď budeme zabývat těmi právnickými osobami s nucenou existencí a musíme si položit otázku, proč v případě těch prvních se bavíme o nucené existenci. Všichni si prosím uvědomte, kde jste se narodili. Někteří z vás se narodili například v Praze, jiní v jiném městě nebo obci. A teď si uvědomte jednu věc. Proč se považuje ten to místo, kde jste se zarodili narodili za právnickou osobu s přirozenou existencí? Já jsem se narodil ještě v době, kdy existovala Československá socialistická republika. Přežil jsem Českou a slovenskou federativní republiku. Nyní žiju spokojeně v České republice. Státy, ve kterých jsem žil a žiju, se měnily, ale Praha, ve které jsem se narodil, stále existuje a trvá. A to je něco, co se týká i vás. Možná si dovedeme představit, že by se stát, ve kterém žijeme a my v našem jaksi středoevropském regionu, máme určité zkušenosti, prostě se neustále mění, ale obec, ve které jsme se narodili, zůstává. Dovedete si sami představit, že by se zrušila obec nebo město, v které jste se narodili, že by se zrušila a místo toho by nastala jiná? Jistě si to představit dovedete, ale možná je to pro vás obtížněji představitelné, než to, že se mění ty státy. Co tím chci říct? Ta nucená existence souvisí s tím, co Savini charakterizoval jako přirozené bytí. Od nepaměti. Tady to bylo a tady to bude. Režimy přicházejí a odcházejí. Některé subjekty zůstávají, jo, byť nic asi není úplně trvalého. To znamená, máme tady to první dělení s přirozenou nebo nucenou existencí a dostáváme se k těm k tomu druhému typu právnických osob, které jsou označeny jako umělé nebo volním aktem založené. To je zajímavé. Kdo jste němčinář, tak Savení používá termínu Wilklich. Will Kir můžeme přeložit jako z vůle, jo? E, jistě se tím nemyslelo, že by prostě jako někdo z vůlí zakládal právnickou osobu, ale myslí se tím ta volal power, ta vůle, která je důležitá pro vytvoření toho subjektu, jo, plynoucí eh z touhy tedy vytvořit nějaký nový subjekt. A Savině rozlišoval mezi dvěma druhy právnických osob, jednak těmi, který měli, které měly takzvaný viditelný substrát. Jo. V čem se projevuje viditelný substrát? V tom, že vidíte jejich členy. Například my jako univerzita tvoříme korporaci a vy jako její studenti tvoříte spolu s námi akademickou obec a ta akademická obec má svůj viditelný substrát. Vidíte nás? Jo, my teď tvoříme nějaké společenství. Čem se to liší od těch právnických osob podle Savinho s neviditelným substrátem. Tohle jsou peníze, které mohou sloužit nějakému účelu. Peníze, hospodářský statek, cokoliv. Když se podíváte na ty peníze, tak vidíte peníze, ale nevidíte ten účel, protože fundace nebo právnické osoby založené na majetkovém substrátu vlastně eh se od majetku liší tím účelem, který je neviditelný. To znamená, proto Saviní mluví o neviditelných právnických osobách. A tady můžeme navázat, abyste viděli to spojení. 1840 a 2014 občanský zákonník. A vidíte, že tady máme právnické osoby toho soukromého práva. Zákon stanoví nebo uzná. Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny. To znamená, vidíte tady, to jsou ty s tou přirozenou existencí. Obce, jo, a další, ty nejsou zřízeny občanským zákonníkem, jo, ty jsou zřízeny jinými zákony. No a pak je tady ta nejdůležitější právnická osoba, stát, od které ty všechny ostatní svoji osobnost odvozují. Eh, pokud přijdeme z toho normativního pojetí, eh, nechci se teď dostat do, jo, prostě přirozen právních odůvodnění. Současné dělení právnických osob, jenom si to tedy vysvětlíme, je na právnické osoby veřejného práva a právnické osoby soukromého práva. A to další dělení je pak na právnické osoby s osobním substrátem. To jste viděli, osoby a právnické osoby s majetkovým substrátem. Majkový substrát by podle Saviněho byl neviditelný. Eh, osobní substrát je viditelný. Tady už vidíte to dělení, které si nemusíte zapisovat. Budete to mít v prezentaci. Jenom na to koukněte. Vidíte tady ty právnické osoby veřejného práva, což jsou na jedné straně veřejnoprávní korporace, typicky obce, jo, založené na územním principu, ale jsou to i třeba obce nebo korporace založené na profesním principu. Někteří z vás budete aspirát na to stát se členy České advokátní komory. To je veřejnoprávní korporace, neboť členství je v ní povinné. A když chcete vykonávat advokácii, tak musíte tedy být jejím členem. Byt to profesní princip. Pak máme právnické osoby soukromého práva, korporace, fundace a ústavy. Eh, co mají společného právnické osoby veřejného práva a právnické osoby soukráva? Jo, tady se dostáváme k té teoretické otázce, protože si můžete říct, no tak co má společného obec, Česká advokátní komora? A já nevím, spolek včelařů. Tady se můžeme dostat opět zpátky k tomu, čemu jsem začínal. Spočíva to v právní osobnosti, to znamená způsobilosti mít v mezích právního řádu práva a povinnosti. Jak stát, tak česká advokátní komora eh jaksi jsou způsobilé mít práva a povinnosti toho soukromoprávního charakteru a to i když jsou to právnické osoby veřejného práva. Když to řeknu nějak vulgárně nebo primitivně, tak i Česká advokátní komora nebo stát musí být způsobilý koupit si propisky. Jo, to je právní osobnost. Nedochází tam k jaksi k projevu toho veřejnoprávního postavení té právnické osoby veřejného práva. Právnické osoby veřejného práva tedy rozlišujeme na korporace a veřejné ústavy. Důležité je u těch veřejných ústavů si uvědomit, že veřejný ústav nemá členy, ale uživatele. A typickým příkladem veřejného ústavu je třeba gymnázium nebo nemocnice. Vzpomeňte si, že jako studenti jste jistě neměli možnost hlasovat o tom, že byste odvolali ředitele, jo, nebo že by pacienti hlasovali o tom, eh, jaksi, že se odvolá pan primář. Jo, chápete to? A v tom kromě jiného je rozdíl mezi univerzitou, protože vy tady tvoříte akademickou obec a prostřednictvím svých zástupců uvolíte děkana. Na gymnáziu nevolíte ředitele, ale tady volíte eh nebo tady jste součástí té obce a máte možnost ovlivnit tvorbu té vůle. Máte možnost tady ovlivnit i to, jakým způsobem se tady bude učit a a tak dále. Veřejné veřejnoprávní korporace mají personální substrát, veřejný veřejné ústavy, jejichž prototypem těch nesamostatných ústavů eh jsou věznice, jo. To znamená ten nej, bych řekl, eh, ta ústavní moc, která se projevuje v tom podrobení těch uživatelů, je asi nej eh jaksi nejvýrazněji eh jaksi ukázá právě u těch nápravně výchovných ústavů, jo, ve věznicích. Vězni rozhodně nemají hlasovací právo. Tyhlety ústavy jsou kromě jiného taky považovány z teorie za nesamostatné ústavy na rozdíl od samostatných právnických osob, které mají zase prostě uživatele typu eh muzeum. Jo, Národní muzeum je taky ústav. Nemá členy, má uživatele, ale Národní muzeum bych řekl, že je buďto rozpočtová nebo příspěvková organizace samostatná právnická osoba. Tím jsme si probrali právnické osoby veřejného práva a jdeme na ty právnické osoby soukromého práva. Vezmeme to jenom rychle. Ty s substrátem osobním, co nazývají korporace, ty s majetkovým fundace. Eh soukromoprávní korporace, obchodní společnosti, spolky nebo třeba společenství vlastníků jednotek. To jenom abyste věděli, o čem mluvím. A ústavy, fundace jsou zase jaksi na tom majetkovém substrátu. Nechci to rozebírat příliš do detailů. Tohle je skutečně věc na občanské právo a pak máme ústavy, které se taky dají zřídit podle občanského zákonníku. Využití osobní a majetkové složky. Tak tady máte to současné dělení právnických osob. To, co byste si měli odnést z té mojí přednášky, je ta návaznost a souvislost s tím původním rozdělením a rozdíl mezi korporacemi a fundacemi v tom jaksi účelu a tvorbě vůle. Proč dnes potřebujeme teorie právnických osob a co je teoretickým východiskem našeho občanského zákonníku? To už je důležitější otázka, kterou se budeme dneska trochu více zabývat, protože na ní naváže právě ta způsobilost právnických osob eh například mít určitý typ práv, způsobilost například eh požadovat nemajetkovou újmu. A v téhle souvislosti je důležité to, co se dočítáme v důvodové zprávě k občanskému zákonníku, kde je stanoveno. Občanský zákonník vychází z přirozenoprávního pojetí a proto odlišuje nahlížení práva na lidi jako na fyzické osoby a na právnické osoby jako na subjekty umělé fiktivní. Z toho důvodu osnova tudíž odmítá antropologizaci právnických osob a bere za své hledisko, že právnické osoby jsou umělé lidské útvary, které jsou vytvořeny proto, aby sloužily zájmům člověka, nikoliv proto, aby mu byly ve všem postaveny na roveň. Proč je tady ta vrtačka? Ta vrtačka je nástroj. Co má společného právo a nebo právnická osoba a vrtačka? Oba jsou nástrojem. Jo. Eh, jsou to nástroje, které mají sloužit zájmům člověka. Ten občanský zákonník se tedy hlásí k určité koncepci právnické osoby, která říká, že právnická osoba není na roveň člověku, protože je jeho nástrojem. Jo? A tudíž, co znamená antropologizace právnických osob? To znamená, když řeknete, že právnická osoba je podobně jako člověk organismem, který má právo na určité na určitý rozsah právní osobnosti. Eh, příště si to rozebereme více. Prosím vás, podívejte se na ty nález Ústavního soudu k nemajkové ujmě. Ještě nekončíme. Jo, [smích] ale eh ta antropologizace se tam promítá a stejně tak se tam promítá teorie fikce. Teď si ještě předtím, tak ještě 15 minut eh trochu více a hlouběji podíváme na tu teorii fikce, o které už jsem se zmiňoval. Já jsem nejprve vysvětlil klasifikaci právnických osob, ale vy byste měli si z dnešní přednášky odnést, co je tedy ta fikce právnické osoby. Fikce právnické osoby vychází z toho, co jsme si už ukazovali. Právnická osoba má právní osobnost tak jako fyzická osoba. To je ta právní osobnost. Spojte si to s těmi s tím pánem, s těmi hroty. Tohlecto je osobnost, která někomu náleží, tedy práva a povinnosti. Někdo nabývá práva. Tam práva, ale mohou být většinou nabývána pouze právním jednáním. To je to, co jsme si ukazovali. Nemůžete sedět a čekat, co zdědíte. Potřebujete mít způsobilost vstupovat do právních vztahů. A Svenin nám říká, sama jednání však předpokládají myslící a chtějící bytost, jednotlivého člověka, což právnické osoby jako pouhé fikce nejsou. A proto zde vzniká vnitřní rozpor majetkově způsobilého subjektu, který však nemůže splnit podmínky k jeho nabití. Co z toho plyne? Z toho plyne, že reálné bytí právnické osoby se vztahuje na zástupnou vůli určitých jednotlivých lidí, která je jí přičítána v důsledku fikce jako její vůle vlastní. Co je to tedy teorie fikce? Jestliže jdete do Teska a platíte tam, pokud tam ještě platíte pokladníkovi a ne jako v těch kartách, ale představte si, že tam je pořád ještě ta pokladní nebo pokladník, tak vy platíte pokladníkovi a tím platíte Tesku. Co je ta fikce? Vy platíte živému člověku, jo? Platíte živému člověku, ale vy toho člověka nepovažujete za pána XY, ale považujete ho za Tesko. A to je fikce. Fikce je, že se to jednání toho zástupce považuje za jednání té právnické osoby. Tohle je ta fikce. A v tomto smyslu tahleta fikce se nachází i u jiných jaksi modelových případů. To znamená, Savini přirovnává právnickou osobu k nesvéprávnému. Tady ho vidíte, a eh toho, kdo jménem té právnické osoby jedná k opatrovníkovi. To znamená, fikce právnické osoby se vztahuje ke svéprávnosti právnické osoby. Jo. A já to asi trochu zkrátím, ale přeci jenom potřebuji ještě, abyste a máte to ve výsledcích učení, jo? Tak eh nemůžu vás o to ošidit. Eh, druhý autor, který se na to dívá úplně opačně, je Otofon Geirke, který právě jakoby spíše je na straně té antropologizace právnických osob, protože Geá, že se na právnickou osobu můžeme dívat jako na reálnou svazovou osobnost. Eh, reále FBS person. Ferband je sva eh pro něj je právnická osoba reálná. On má jiné východisko než Savini. Vychází ze státu, kterou chápe jako osobu a ten stát pro něj představuje analogii biologického organismu. Když se nad tím zamyslíte, tak se podívejte, co se tím může myslet. Když se budeme dívat na stát jako na analogii organismu. Stát má území a území můžeme porovnávat s kostrou. To území je obýváno lidmi a lidé jsou svaly téhleté kostry. Vidíte to? A spojte si to s Georgem Jelinekem a tím, jak on se dívá na stát, obyvatelstvo, území a státní moc, to jsou nervy. Jo, státní moc jsou nervy tohohlect toho území. To není propagace, jo, prosím vás, já jsem eh já jsem jenom prosím vás, ne. Jo, to je eh jak se Geírke díval na pro na ten stát. To znamená zkuste se zamyslet koho jaký orgán by Gírke bez ohledu na to, kdo je tím ministrem. Předtím jsem tam měl Lipavského. Jo, to neberte nějak. Tak ministr zahraničních věcí představoval tenhle orgán, jo? Je to nos, který jaksi vyčuhuje jaksi z toho organismu a eh zjišťuje, jak jak si to okolní prostředí reaguje. Jo, to je doslovně chápaná analogie. Girke sám tyhlety analogie považoval za přehnané a řekněme groteskní. On je odsuzoval a říkal, že tohlecto je eh jako jako primitivizace jeho teorie. Eh co tedy znamená stát chápaný jako reálná svazová osoba? Co teda znamená ta analogie? A tady bych chtěl, abyste si uvědomili a z téhle přednášky si odnesli jedno poselství. Ta teorie fikce, která vám připadá jaksi, že něco vytváří, že právo vytváří něco, co ve skutečnosti není, je ve skutečnosti, když to řeknu jako ošklivě trochu přízemní, ona nevidí a nevytváří žádný nový subjekt. Ona říká, že fikce je to, že osoba jako zástupce jedná eh jako právnická osoba. Na rozdíl od Girkeho, který rozlišuje biologický organismus. Tady ho máte a sociální organismus. My když se tady setkáme, tak podle Geirkeho jsme spojeni něčím, co nás přesahuje, co je jakési fluidum nad námi. Jo. Eh, uvědomte si, že když se sejde skupina lidí a na něčem společně pracuje, tak by měla, někdy se to podaří, vytvářet nějakou vyšší jednotku, něco, co je spojuje, něco, co nás spojuje, aniž bychom zvedali ruce. A to je to, co vlastně říkal ten Girke. A proto tedy organická teorie považuje za způsobilého nositele rozumu a vůle nejenom člověka, ale i ten sociální organismus. A jeho prototypem, prototypem toho sociálního organismu byl stát, který právo nevytváří nebo to to společenství, který právo nevytváří, ale pouze uznává. S tím souvisí i koncepce orgánu. Podle Girkeho. Ten orgán, ten, který jedná jménem právnické osoby, eh, není totožný se zastoupením. To znamená, je to jako když oko vidí, ústa mluví nebo ruka sahá, tak ten orgán jedná. Jedná jako orgán té právnické osoby. A teď už jsme se dostali k jakémusi shrnutí. Savini a teorie fikce tedy vychází z toho, že volní moc, vůleží izolovanému jednotlivci a proto je právnická osoba právní fikcí. Gírke vychází z toho, že právnická osoba je svazovou osobou. Které náleží eh jaksi taky ta vůle. Ovšem je to rozličné. To znamená na jedné straně u teorie fikce máme volní moc individuální, kde právnická osoba nemá rozum a vůli, zatímco u Gíkeho právnická osoba má vlastní rozum a vůli a je způsobilá ji projevovat v prostřednictví orgánů. To je ten hlavní rozdíl. A tím jsem se já dostal k tomu, co bylo mým cílem. [smích] Eh, snad jsem vám objasnil srozumitelně všechno to, abyste dosláhli vy vašeho cíle. Moc vám děkujem. Mějte se hezky.