Transcription
Dobrý den, dámy a pánové. Vítám vás u dalšího dílu historického podcastu. Dnes opět roztočíme kolo času a vydáme se do roku 1054, tedy do roku rozdělení církve. Mým dnešním hostem je historik Pavel Boček, kterého tady vítám.
Dobrý den.
Dobrý den. Dnešním tématem, jak už jsem zmínil, je eh velké schizma. Na úvod bych se chtěl zeptat tedy, co to vůbec velké schizma bylo. Pokud by nás teďka zapnul někdo, kdo vůbec neví, co to velké schizma je.
Velkým schizmatem se tradičně označuje událost, ke které došlo v roce 1054, kdy došlo k rozdělení do té doby jednotné křesťanské církve. Nedá se mluvit o křesťanském světě, křesťanské církve na dvě. Západní, které se posléze začalo říkat římskokatolická a východní, které se tradičně říká ortodoxní či pravoslavná. Je to událost, která bývá připomínána jako velká tragédie. Někdy trošinku ironicky. Zase naopak. Událost je to nepochybně velmi důležitá, ale není to, nebyla to žádná tragédie, nebyl to žádný velký problém v daném okamžiku, jak si v zápětí snad i vysvětlíme. Událost je to samozřejmě důležitá, ale jak už jsem si dovolil říci, někdy se jí přikládá mnohem větší význam a hledá se za ní něco daleko víc, než se za ní vlastně hledat dá.
Dobře. Jak si tedy můžeme představit církev před rokem 1054? Jestli to tedy opravdu byl takový jeden kompaktní celek, jak vy jste před chvilkou zmínil, jednotná církev, jestli to opravdu bylo tak kompaktní a nebo
To je to je dobrá jakoby otázka, trošku až záludná. Málem bych si dovolil dovolil říci. O kompaktním celku by se asi nedalo mluvit v podstatě nikdy. Nicméně byla tady celá řada instrumentů, které tu církev držely pohromadě. Byly tady, bylo tady patriarchové, byla církevní hierarchie, církevní organizace a tak dále. Ta církev z tohoto pohledu skutečně jednotná byla. O kompaktnosti se mluvit nedá přímo, ale prostě byly tady vazby, které tu církev máloplatné pohromadě držely. Na druhé straně se už dávno dávno objevovaly docházelo k událostem, které signalizovaly, že ta církev úplně jednotná není a ani vlastně jednotná nevydrží. Ale ono, jak na to poukazují historikové, kteří se speciálně zabývají touto tématikou, tak už byly dávno dávno signály, které ukazovaly, že se vlastně vytvářejí dva světy a jejich součásti byla i jejich součástí byla i církev. A protože ty dva světy se postupně nebo ty světy se od sebe oddělovaly, odlišovaly se různým způsobem, tak to se přirozeně promítalo i do těch církevních a vnitrocrkevních záležitostí a vazeb. A postupně se formovaly opravdu dvě postupně se formovaly vlastně dvě dvě církvi, ale o tom budem určitě mluvit i dál.
Tady ještě snad je potřeba nebo je vhodné připomenout jednu věc. V době, o které budeme mluvit, to znamená plus mínus první polovina nebo polovina 11. století, tak v tom západokřesťanském světě probíhalo takové reformní hnutí, které se tradičně označí jako hnutí klinické. Je spojeno s velkým srůstem vlivu klášterů a přichází s takovým výrazně reformním programem pro celou společnost. A jedním z cílů vlastně tady toho programu bylo posílit roli papežů a zbavit se závislosti na představitelech světské moci na západě naprosto jednoznačně na císařích, kteří ovlivňovali, kdo se nebo rozhodovali značně mí o tom, kdo se tím papežem stane. Je to součástí právě toho programu a díky, zase je potřeba říci, eh císařům se na papežský svatopetrský stolec dostávaly výrazné osobnosti. Tímž skutečně záleželo na nápravě poměrů v církvi. Bojimonii, proti korupci a další záležitosti, zvýšení mravní úrovně nejen duchovenstva, ale samozřejmě teda také lajku. Čili to byl takový poměrně velkorysý velkorysý program, jehož výraznými nositeli byli papežové, kteří pocházeli z německých zemí. To byly právě ty vazby na výrazné zase osobnosti na císařském. na císařském trůně. Čili tady dochází k tomu zajímavému a velmi podstatnému jevu, který vede opravdu k růstu vlivu autority papeže té středověké Evropě. Prostě ta autorita se obnovuje tak, jak upadla díky takovým těm, jak se říká, tmavým tmavým stoletím.
Na východě to bylo trošinku jiné. Tam byla velmi negativní zkušenost s dlouhým obdobím ikonoklasmu. A oni se začali v podstatě bát rozvíjet církevní věrovouku, rozbíjet teologické disciplíny. Takovou výraznou osobností, na kterou se hodně odvolávají, byl Simeon zvaný Nový bohoslovec, který působil, psal ke konci 10. století. ovlivnil řadu osobnosti, které některé z nich si třeba za chvilinku i připomeneme, aspoň jednu určitě. A to byl pro program, který on sledoval, byla takový ten uzavírání se před světem, předzvěst toho, co potom nastoupí ve 14. a v 15. století onen známý byzantský hesichamus. To je jedna linie. A ta druhá, jak už jsem se dovolil zmínit, bojí se rozvíjet vlastně církevní věrouku, teologii, protože se bojí, že by zase nastoupila nějaká hereze a která by mohla ohrozit jak stabilitu církve, tak také stabilitu státu. Čili se tady začíná projevovat jakýsi rys konzervatismu, který je potom typický pro nejenom teda pro tu církev v byzantské říši, ale i pro další pravoslavné církve, které ve vazbě na Konstantinopol vznikly.
Dají se zde hledat i nějaké jako rozdíly, řekněme, toho běžného života, pokud jste byl třeba nějaký cestovatel, kupec nebo někdo, kdo hodně cestoval a pobýval jste nějakou dobu například v Římě a pak jste nějakou dobu pobýval někde na Blízkém východě. Byly jako ty rozdíly ještě před tím rokem 54 vidět jako z nějakého toho běžného života?
Ano, objevovaly se objevovaly se rozdíly. Některé, o některých budeme o některých budeme mluvit. Eh, třeba vnitřním spořádání chrámu, to co člověka napadne, jakmile do chrámu nebo do kostela vstoupí, tak tam ještě velké rozdíly nebyly. To, co je typické pro pravoslavný chrám, to znamená ten záleží na výšce a v podobě chrámu, to znamená ikonostas. Oni tam měli ty přehrady, ale Lesšner, jak se tomu říká v němčině, ale eh ty byly jak v těch katolických, tak i v pravoslavných chrámech. ten vysoký ikonostas, který známe z pravoslavných z pravoslavných chrámů, tak to se soudí a tvrdí teda v odborné literatuře, že to je vlastně vynález ruský, že v v byzantské říši byla ta přehrada, na ní si zvyklony, to ano, ale nebyla tak vysoká, jako bývá ikonostas, že prostě ten chrám opravdu odděluje, že ikonostas prostě není není vidět. Ale bohoslužby bohoslužby byly do značné míry stejné na západě. Ale při bohoslužbách neváhali už v téhle době pochopitelně užívat hudební nástroje. V pravoslávném světě byly vždycky hudební nástroje zakázány. Prostě nesmí se používat. Zpěv gregoriánský chorál je hodně podobný těm zpěvům, které se zpívaly v pravoslavných chrámech. No, pak ještě další věc, která tak jak jste se Jakube ptal na to, co bylo vidět na první pohled, tak vousousati a nevousati, jo, protože ti pravoslavní mají za povinnost do dneška nosit mnižší, kněží, biskupové jhni, prostě musí nosit minimálně bratku, nejlépe teda plnovous, no a případně teda delší vlasy. Tam už zase samozřejmě záleží na tom, kolik vlasů na s prominutím teda kolik vlasů na té na té hlavě má. No a jeden z rozdíl, který zjevný byl a který potom se stal vážným argumentem, když se řešil ten vztah mezi západní a východní církvi, tak bylo užívání kvašeného a nekvašeného chleba při liturgii. To bylo samozřejmě něco, co bylo vidět na první na první pohled. Tam ten rozdíl byl. No potom ještě se dá připomenout užívání červeného a bílého vína. Pravoslavní mají za povinnost užívat pouze červené víno, protože Kristova krev byla pochopitelně červená. Na západě bylo i v téhle době možné užívat víno bílé i červené. Stejně jako teď u v těch katolickým, v tom katolickém prostředí záleží na duchovním, jestli volí víno červené nebo bílé. Bílé je je častější, ale je možné užívat i víno víno červené. Pak měli měli v různé dny se v různé dny se postili. To bude asi no a pak teda jsou ty ty rozdíly věroučny, ale k tomu se možná dostaneme v dalších otázkách, abych to prostě příliš prominutím nemotal.
Jasně. Ještě jeden samozřejmě rovnou, ale taky se k tomu vrátíme. To, co byl zásadní rozdíl, byl bohoslužebný jazyk, latina a řečtina. Tam je pochopitelně otázka, do jaké míry laici těm bohoslužbám římsku a katol v tom světě katolickém do jaké míry té latině rozuměli, když se všechno zpívalo, modlili latinsky a tak dále, tak do jaké míry tomu rozuměli. v té říši byzantské tam měli tu výhodu, že řečtina byla hovorový jazyk vlastně, takže tam tomu i ti běžní věřící rozuměli, ale problém byl tak, jak jste se ptal třeba na ty kupce, tak tam pochopitelně problém byl. To je jeden z momentů, o kterém budem ještě hodně mluvit.
Kde si myslíte, že můžeme hledat začátky tady těch rozdílů? Bylo to kvůli nějaké jako kultuře? Zkrátka to uvidíme i dnes, když tady cestujeme 300 km dál, že tam je to jiné, aniž bysme věděli proč, ale už cítíme, že to tam je trošku jiné.
Dají se samozřejmě ty rozdíly se připomínat připomínat dají. Tady je jeden vážný, přemýšlím, ale tak dá se snad užít termínu fenomén. Zase jeden z problémů, o kterém můžeme mluvit v podstatě rovnou, protože dole míry to od něho začíná. vztah mezi římským papežem a konstantinopolským patriarchou. Oni měli, to už je otázka jednání prvního druhého ekumenického koncilu. To znamená léta 325 v Nikaji, 381 v Konstantinopoli. E v té Nikaji eh se mluvilo a v těch dokumentech se píše o pentarchii. Je pět, je pět patriarchů. Patriarch první je samozřejmě římský. Druhý je alexandrijský, třetí je antiochijský, čtvrtý je jeruzalémský a pátý poslední je konstantinopolský. To páté místo bylo dáno tím, že Konstantinopol byla městem, které založil až Konstantin Veliký. Byla to pravda teda na základě té dávné fenické osady Byzancion, ale město založil a vlastně tu tradici a tak dále. To všechno bylo spojeno až s Konstantinem Velikým. No a na eh tak a teď ti těch pět patriarchů, jak se jim začalo říkat po roce 451 po čtvrtém ekumenickém koncilu, do té doby se jim normálně říkalo biskupové jako všem ostatním, ale oni měli na starosti správu ve větším na větším území. Patriarch Alexandrijský spravoval záležitosti církevní v Egyptě a v podstatě skoro v celé severní Africe, Antiochisky, řekněme, Sýrie, Palestina, pak se musel trošku uskrnit, když obnovili to Svatá Helena, když našla kříž teda v Jeruzalémě a vrací se vlastně Jeruzalém zpátky do církevního života, tak se nebylo možné pochopitelně, aby biskup v Jeruzalémě byl někde odstrčen na jak XT pořadí. těch biskupů byly stovky v téhle době, tak nebylo možné, aby byl někde hodně vzadu, tak ho posunuli a část toho území, které spravoval patriarcha v Antiochii, tak podřídili právě tomu patriarchovi jeruzalémskému. No a ten Konstantinopolský, tak tam to bylo docela komplikované s tou s tím územím, které on měl spravovat. V podstatě byl opravdu jenom tím konstantinopolským biskupem. Pak se to ale proměnilo. K tomu k tomu dojdeme. No a pak ještě si dovolím připomenout jednu věc. V téhle době se na na to dívali, že každý biskup je biskupové jsou si navzájem rovni. Jenomže tak, jak přestala být církev pronásledovaná po vydání milánského dekretu a následných událostek, tak se ukazovalo, že je zapotřebí málo platné ten křesťanský svět, církev nějakým způsobem organizovat a tím pádem hierarchizovat. Proto se svolávají ekumenické koncily přirozeně. Řeší se tam otázky heretiků na prvním ariánství a tak dále, ale je zároveň zapotřeby začít opravdu vytvářet pevnější organizační strukturu. Bylo to v každém případě to bylo nezbytné. Proto těch pět významnějších významnějších patriarchů, když budu když si dovolím užívat tady toho termínu, kteří má nestarosti dohled nad ostatními biskupy, aby prostě ten církevní život se odehrával podle pravidel a mimo jiné, aby třeba aby se zabránilo vzniku a hlavně potom šíření hnutí, která posléze byla na církevních sněmech odsouzena jako hnutí heretická. Čili to je takový celkem logický vývoj, který vede k tomu, že prostě ti někteří biskupové málo platnej jsou významnější. No a na tom druhém ekumenickém koncilu, tam ve třetím kánonu se stanovuje, že biskup Konstantinopolský se posouvá na druhé místo za biskupa římského, že se od něho liší pouze mírou cti a vysvětluje se to tím, což je potom ten problém do značné míry do budoucna. Vysvětluje se to tím, že Konstantinopol je přece také městem, kde si jídlí císař. A není možné, aby biskup, který působí ve městě, kde je císař, kde žije a vládne císař, aby byl až na posledním pátém místě. Čili ten konstantinopolský biskup se posouvá na druhé na druhé místo prostě proto, že žije a působí ve městě, kde je císař. Čili to je z politických důvodů vlastně a mocenských. Tam chybí ta církevní nějaká návaznost a potom je tam ještě jeden velmi zásadní a podstatný handikap. Konstantinopolský biskup nemá apoštolskou návaznost. To ti ostatní měli prostě působili na místech, kde tu církevní obec zakládal někdo z Kristových apoštolů. V Konstantinopoli měl kázat apoštol Ondřej a nebo na místě, kde vznikla Konstantinopol. Ale jestli to je pravda nebo není, to se samozřejmě nedá jednoznačně rozhodnout, ale to všechno byly momenty, které toho konstantinopolského biskupa stavěli řekněme na druhém nebo třetí místo. Ale jak už jsem to si dovolil říci, díky tomu, že prostě působil ve městě, kde byl císař, no tak ho posunuli na druhé místo. No a logicky potom začaly narůstat jeho začaly narůstat jeho ambice.
Tady si dovolím připomenout čtvrtý ekumenický koncil v Chalkonu v roce 451, který o kterém pravoslavní říkají, že to je nejvýznamnější církevní koncil, že tam prostě vznikla církev modlitba Věřím v Boha a takovéto věci. definitivně rozhodli, že Kristus je eh osoba, ve které jsou teda ty dvě ty dvě podstaty, lidská, lidská a božská. No a mimo jiné tam vyřešili, pokud když se bavíme tady o tom tématu, tak tam eh vyřešili jednu věc docela zásadní. podřídili konstantinopolskému patriarchovi v podstatě celou malou Asii a části teda i Balkánu. Takže najednou z biskupa, který spravoval, pravda, Konstantinopol, byla už velkým městem, ale najednou se stává představeným církve na rozhlehlém území a postupně dalšími kroky to vede k tomu, že se stane hlavou církve na celém území byzantské říše. Ale zase je to dáno všem těmi širšími okolnostmi a tím, že tam prostě, že žije a působí ve městě, kde je císař. Římský papež má velkou nevýhodu v tom, že západní císař zanikne a on se vlastně o vzestup své moci, autority, vlivu a tak dále v podstatě musí postarat sám, až přidou zásahy po době za vlády Karla Velikého a tak dále. Ale do té doby, když papež nabývá navlivu a autoritě, tak je to díky jeho činnosti, krokům, které podniká. Když to konstantinopolský patriarcha má tu výhodu, že mu výrazným způsobem pomáhá právě teda ten, že mu pomáhá ten císař. To je jeden moment, který je potřeba připomenout. A potom ještě si dovolím eh další. Já jsem se zmínil takovým zkratkovitým zkratkovitým způsobem, že se na tom čtvrtém chalkedonském koncilu řešilo vlastně jaký je ten poměr božského a lidského božské a lidské podstaty v Ježíši Kristu. Tam rozhodli, tak jak už jsem si to dovolil podotýkám, že skutečně zkratkovitě říci, že Kristus má v sobě lidské tělo, ve kterém teda je ta jak člověk, tak tak Bůh velmi primitivním způsobem vyjádřen. Byla to reakce na eh proud, který je označován pravoslavnými i římskými katolíky za heretický monofyitismus. Monofizy se výraz monofyzitu bylo hodně a je teda do dneška, protože první církev, která se odtrhla, církev kopská, do dneška v Egyptě, v Palestině jich žije poměrně poměrně hodně. A tam byla problém v tom, že právě ten Egypt tam bylo zapotřebí stěžení pro Byans a nejenom pro byzantskou říši obilí, které se dováželo z Egypta, bylo žádoucí, aby tam byly stabilní stabilní poměry a monofizity se na třeba na rozdíl od ariánů se nedařilo potlačovat. prostě to hnutí naopak, oni se velmi dobře organizovali, rozvíjeli a císařům mnohdy nezbývalo nic jiného, než se jim snažit vyjít vstříc. Jedním z takových kroků byl dělal císař Zenon v roce 482 vydal dokument, kterému se říká enotikon, který způsobil. On se snažil vyjít těm monofyzitům vstříc a v podstatě eh neguje do značné míry závěry, ke kterým dospěli v tom v tom Halkedonu. Ustupuje vlastně, což na to negativním způsobem reagovali reagovali právě reagovali v Římě. A dopadlo to tak, že eh římský papež exkomunikoval eh konstantinopolského patriarchu, který se jmenoval Akios a proto se mluví o Akákiovském schizmatu. To byla první roztažka větší, která nastala mezi konstantinopolským patriarchou a císařem a římským papežem zhruba od někdy té poloviny 80. let 5. století až do roku 517, kdy zemřel cisař Anastázios, který výrazným způsobem stranil právě tu té tendenci být monofyitům vstříc. Na trun nastoupil Justin. No a pak teda vlastně ten jeho synovec Justinián, který se zasloužil o to, že právě teda ten toho ten dokument byl odvolán. Patriarcha Akákios byl vyškrtnut z přím vyškrtnut z přímluvných modliteb a tak dále a došlo k narovnání vztahu mezi Konstantinopolí a Římem, čili mezi papežem, patriarchou a císařem. Já jsem si to dovolil připomenout z toho důvodu, abychom si uvědomili, že k roztržkám mezi Konstantinopolí a Římem docházelo vlast prakticky od samého počátku, dá se říci, jak se formuje teda církevní církevní organizace a že ty konflikty, ke kterým nebo roztrhky, ke kterým docházelo, měly měly celou řadu příčin.
Takže můžeme říct, že nebyla stanovena nějaká jednotná pravidla, podle kterých by se mohli všichni řídit. a mohli si je zvrchu nějakým způsobem ohýbat, tak jak to bylo pro tu danou chvíli a to dané území lepší?
No, to je Jakube velmi dobrá otázka. Opravdu velmi dobrá, protože ta pravidla byla a jsou dána. To je to, co říkají pravoslavní. pravoslavní říkají, tak jak jsem měl možnost vést debaty i s poměrně vysokými představiteli zejména teda ruské pravoslavné církve, tak oni sdílí názor, že oni zůstali věrni Halkedonu, že se neodlišeli. Tam je ještě jeden problém, eh můžeme ho připomenout rovnou. Základním věroučným rozdílem mezi pravoslavnými a katolíky je učení o Duchu svatém. V C Halkeredonu se dohodli. Proto jsem připomínal i tu modlitbu Věřím v Boha Kréo, protože tam se dohodli, že Duch svatý vychází pouze z Boha Otce. Na západě se postupně začala prosazovat tradice. Do modlitby se dostává formulace, že Duch svatý vychází i ze syna. To je ono prosluje Filove. Trvalo to velmi dlouho, než vlastně se obecně prosadili. Spojí se to definitivní vlastně prosazení toho Filokréda s rokem 2014, kdy přijel do Říma nechat se korunovat císař Jindřích II. A v podstatě papež ji nařídil, že se budou modlit, že Duch svatý vychází i ze syna. Čili to je ono pro slově Filiokve. Pravidla definovaná jsou, ale život přináší změny. To je právě ono Filiokve. nebo život přinese tu změnu, že se objeví hnutí, které je označováno jako heretické monofyismus a oni se snaží ten monofyismus potlačit, ale nejde to, protože se ukazuje, že stoupenců monofyismu je velké množství, že jsou dobře organizovaný, měli svoje biskupy, takovej ten základ velmi dobře zorganizovaný. No a problém jeu jsem si dovolil říci v tom, že ti monofyzité, že jich bylo hodně v Egyptě a to obilí málo platné, tu pšenku oni dvakrát do roka potřebovali dovést. Takže to je ten důvod. Ta otázka, kterou jste položil, je opravdu velmi pěkná, protože pravidla jasná jsou, ale život přinášel problémy, které nutily vlastně ta pravidla, no, tak jak se říká, eh, ohýbat vlastně. No, jeden ruský, jeden ruský středověký mnich napsal nebo psal, že někdy ta pravidla nejsou pravidla, že jsou to křividla, jo, takže něco podobného prostě z pravidel se trošku se to musí pokřivit a snažit to byl právě problém těch monofyzitů v tým vstříc. To se nelíbilo papežům, kteří v téhle době naprosto jednoznačně a striktně trvali na tom, že jsou přijaty, že musí platit závěry Halkedonu, které do značné míry formuloval jeden z jedna z velkých jeden z velkých papežů, papež Lev, první veliký, který nejel na jednání do Halkedonu, protože řešil, jak zabránit, jak přesvědčit Attilu, aby nezpustošil Řím a tak dále. Takže i z osobního majetku prostě mu dával penízky, aby nezaútočil. Ale ty závěry on do značně doznačné míry formuloval právě formuloval právě on. Takže život prostě přinášel různé situace, které oni na které oni reagovali.
Mhm. Pojďme se ještě vrátit k postavám patriarchy nebo patriarchů a a papeže. Pokud jsem to správně pochopil, tak úplně na začátku byli všichni biskupové bez nějakého jako většího i rozdílu v rámci toho názvu. Je to tak?
Ano. Je to tak. A kdy tedy papež se stává tím papežem? Jak si ho představíme dnes?
To to přináší to přináší život. Tak jak se postupně, protože zaniká ta císařská moc univerzálně na západě. Objevují se králové vizigotsky, langobarsky a tak dále, ale chybí ta univerzální univerzální osobnost. A tady se postupně papežům daří prosazovat svůj vliv, svou autoritu. Oni vedou se spory, kdy poprvé se vlastně objevuje ta formulace využití toho známé té známé evangelijní věty nebo souvěti. ty jsi Petr, to je skála a jo. A tak dále. Tak když se začne objevovat tady tato argumentace, o kterou se opírají římšti římští papežové, já si tady dovolím uvést jeden příklad, kterému není možné se vyhnout. Střed mezi konstantinopolským patriarchou Fótiem a římským papežem Mikulášem I. Eh, 850, no prostě konec 50. let až do vlastně let 70. 9. 9. století. Eh, mluví se o takzvaném foliovském schizmatu. Jeho vznik jeho je spojen nebo je dán celou řadou celou řadou příčin. Prostě se dostali do konfliktu dvě výrazné osobnosti. Velmi vzdělaný Fotios a velmi vzdělaný oba dva náležitě sebevědomí a tak dále, římský papež Mikuláš I. A ten v té vzájemné korespondenci, oni se exkomunikovali, láli si a tak dále. On v té vzájemné korespondenci připomíná právě tu myšlenku, že sedí na svatopetrském trojů a že Kristus spojil vlastně tu postavil apoštola Petra jako hlavu církve. To znamená, on je jeho dědicem, čili má právo stát, má právo stát v čele církve. Konstantinopolský patriarcha. Tam jsou ještě taky momenty, které je možné připomínat. Na konci 6. století Konstantinop nebo císař Konstoz Konstantinopolský nebo byzantský východořímský, jmenoval se Maurikios, přiznal konstantinopolskému patriarchovi právo užívat titul ekumenicky, čili všeobecný. V Římě na to reagovali negativním způsobem, protože to vnímali jako ubírání pozice právě nebo autority vlivu římského papeže. Oni to hájili tím, že to, že to vztahují jenom prostě na ten prostor byzantské říše, ale že někteří z těch patriarchů samozřejmě měli takovou tu ambici taky přemýšlet, že by raději tak ten celý svět třeba ovládali nebo něco podobného. To tam samozřejmě svou roli svou roli hrálo taky. Já když se ještě teď si dovolím u toho foty a se chvilinku chvilinku zdržet, eh tam vznikl takový velmi zajímavý specifický problém spojený e s se křtem bulharu. Bulhaři. Vznikla bulharská říše, už trvala nějakéto nějaké to desetiletí až staletí a dospěla do stádia, kdy se její vládce, který se jmenoval Boris, rozhodl, že přijme křest a řešil vlastně otázku, odkud ten, odkud ten křest přijme. Měl možnost z Konstantinopole z Říma. Mohl eventuálně oslovit také císaře či krále říše východofranské. A on poměrně velmi, on poměrně velmi dlouho váhal a hledal. Nakonec volil volil Konstantinopol. Jestli ho křtil sám patriarcha Fotios v tom roce 864, není důležité. Zakmatramu zřejmě byl císař Michael I. ten, který vypravil spolu s Fotiem Konstantina s Metodějem na velkou Moravu. Zřejmě proto se potom Boris psal jako Boris jako Boris Michal a Fotios, protože tam se střetali na území bulharské říše se střetali misionáři z Konstantinopole zjednodušeně řečeno a z Říma úplně zjednodušeně řečeno. A díky tomu Fios mohl zjistit to, co jste Jakube říkal, na co jste se ptal před chvilkou, ty rozdíly, jo? 300 km, 300 km. Tam se objevuje ten problém bílého vína, červeného vína, různé dny, kdy se postí a takovéto věci. A protože Fotios byl muž velmi, velmi vzdělaný, tak dokázal odlišit, řekněme podstatné, to znamená filiokve. To on vnímal jako opravdu velký problém, protože ctil, byl to učenec, vzdělanec a ctil prostě ano, tady je definovaná pravda, tak jste se ptal taky před chvilinkou, tak to je prostě ten základ a ten my musíme respektovat. A to ostatní, jestli používají víno takové či jiné a jestli jestli se kněz ožení či neožení, celibát on nevnímal jako problém. To byly záležitosti, řekněme, kulturní nebo jak to označit a to nevnímal jako problém, který by mohl narušit třeba církevní jednotu, ohrozit církevní učení a tak dále. Filiok to bylo něco jiného a to je jeden jeden z problémů, který komplikoval právě ten vzájemný vztah. Komu ti bulhaři vlastně mají podléhat. Museli bychom se vracet a dalo by se vracet ještě dál do historie. Nevím do jaké míry je to či není rozumné. Já myslím, že super. Jo, dobře. Eh, římským papežům se podařilo, když došlo teda k rozdělení rozdělení římské říše a i ta církevní organe se na to nějakým způsobem reagovala, tak jim se povedlo rozšířit vliv do oblasti, které se tehrda říkalo Ilirikum, čili velká část jih Evropy. No a když vládl císař Leon I. i Zauersky, který je známý jako císař, který roz rozpoutal vlastně to ikonoborecké hnutí a to byl, prosím pěkně, jediný byzantský císař, který se považoval za hlavu církve. Ono se to spojuje třeba s Justiniánem, známý cezoropapismus, ale já bych z toho opravdu nechtěl dělat jenom tak je to historické téma samozřejmě, ale vrátím se k tomu Leonovi i v roce 730, tak jak vydal teda ten dekret, který zakazoval uctívání ikon, tak rozhodl, že právě ty končiny, které jsem připomínal před malou chvílí, že byly podří se ti papežové tam dokázali vlastně velmi obratným způsobem prosadit svoji svoji moc, takže budou vyňat, že jim odejmou a budou podřízený konstantinopolskému patriarchovi. V roce 730 to bylo jedno. Na tom nikomu nezáleželo. Jenomže pak, když se ukázalo, že Bulhaři se chtějí nechat pokřtít, tak najednou to ilirrikum bylo v trošku jiné pozici, protože válná část bulharské hřiše ležela právě na tom teritoriu oné bývalé římské provincie zvané Ilirikum. A teď byla otázka taková prestižní, jestli Bulhaři se uznají teda autoritu Konstantinopole nebo uznají autoritu Říma. Takže tam vlastně tam se snoubí několik problémů dohromady do toho do toho konflikt toho sporu mezi Fótiem a eh Mikulášem i a to, co tomu Mikulášovi vadilo asi nejvíc, bylo to, že mu neoznámili, že odvolávají patriarchu Ignátia a že ustanovili novým patriarchou Fótia. Že Fotios, když řekli, ano, Fótios bude patriarchou, tak on nebyl ani jnem. On prostě musel přímout kněžské ahhanské svěcení a tak dále, aby se mohl tím patriarchou stát. Ale to nebylo nic neobvyklého i v tom západokřesťanském prostředí. Jemu vadilo to, že vlastně mu to neoznámili a že tím utrpěla jeho autorita. Jiný papež by možná nereagoval tímto způsobem. Jenomže hol tam seděl právě ten mocný, silný, vlivný a tak dále Mikuláš, který měl svoje představy. Stejné představy měl stejné představy měl i ten Fotios. Takže došlo ke střetu. Potom když eh zamordovali eh Mikuláše, pardon, zamordovali Michaela I. A císařem se stal Bazilos i zakladatel makedonské dynastie, jedné z těch nejvýznamnějších dynastií byzantské říše. Eh, tak byl odvolán Fotios, vrátil se Ignatios. Potom zase Fotia, pardon, Ignátia vystřídal Fotios, ale v té druhém během toho druhého patriarchátu svého už s římským papežem komunikovali úplně bez jakýchkoliv problémů. Čili roztržka byla pryč. Ve starší literatuře se hodně psávalo, že prostě co všechno ten Fotios zavinil a jak od jeho patriarchátu už jenom se ty vztahy zhoršovaly, komplikovaly a tak dále. Tady má velkou zásluhu vynikající historik českého původu František Dvorník, spyčkový znalec církevních dějin, dějin Slovanů a tak dále, který v objemné práci věnované Fotiovi právě dokázal, že Fotiovské, že ta roztržka existovala. vysvětlil důvody to všechno ano, ale dokázal právě to, že Fótios v té, když byl tím podré tím patriarchou, tak skutečně na základě on znal všechny prameny, které k tomu se dochovaly. perfektní kritikou a rozborem dokládá, že Fotios prostě už ne tam žádná rozkaz neexistovala, nenastala v tom během toho druhého patriarchátu, takže není možné na fotia svádět, kde co prostě ano, pohádali se, ale pohádaly se dvě velké výrazné osobnosti, které se posléze Mikuláš už nežil byli jiní papežové, ale prostě dokázali dokázali se dohodnout. Čili tady se, já jsem se u toho trošku zdřel z toho důvodu, abych připomněl právě na příkladu bulharů, že byly důvody, které ten vzájemný vztah, jedna věc byla prostě ano, papež byl nespokojený s tím, že mu neoznámili, že vyměňujou patriarchu, aby jim to posvětil s proměnutím, ale že tady vstupovali do hry, zase úplně šťastně vyjádřeno, i další faktory. To znamená spor o to, kdo od koho teda ti bulhaři se mají mají nebo nemají nechat nechat pokřtít. Tam vznikl jeden nesmírně zajímavý pramen. Eh, možná jenom do toho skočím. Eh, zmínil jste, že jim papež neposvítil tu vě. Eh, znamená to tedy, že papež byl nadřazen?
Oni by rádi, aby byl nadřazen. Někdy to tak záleželo opravdu na konkrétlo na konkrétní situaci. Ono někdy se i těm Konstantin tomu patriarchovi císaři hodilo jakoby se od toho papeže trošku opřít, ale hodně záleželo na tom, kdo zrovna tím papežem, kdo s ním tím papežem byl. Ten Mikuláš byl prostě přesvědčen. V těch jeho dopisech se skutečně objevuje právě ten argument svatopetrský. dokazuje to, že opravdu on má být tou hlavou církve a že má vyslovit souhlas s výměnou s výměnou patriarchy. Jiný by to možná neudělal, ale prostě ten Mikuláš to udělal. Čili i díky tomu známe třeba ten způsob uvažování, argumentace a tak dále. Ale pravdověst, ano, tak jak se to Jakube formuloval, oni by tuze rádi dokázali a byli skutečně tou respektovanou respektovanou hlavou církve. Jenomže dobové poměry to v podstatě neumožňovaly. A druhá věc a ta se jenom týče toho názvoslovy, patriarcha, papež, eh, a dříve všichni biskupové, nebo možná ještě stále všichni biskupové, teď teď si nejsem jistý, ale byli patriarchové zase jenom kvůli tomu, že se nacházeli na východě, tam byl nějaký řečtina a tak. To je to je spojen. On ten římský mě papež měl právo užívat ten tur patriarcha taky. Jenomže tam bylo dávno zavedené, že on je ten otec, čili pápa. Odtud ten papež. No my zatím to vypadá, že to nebude tak jednoduché, že bysme si řekli rok 1054, máme tady pět důvodů, proč si nerozuměli a a to ne potřeba připomenout ještě další velmi podstatnou věc, na kterou jsme už narazili taky před chvilkou. odlišné jazyky, protože za vlády Justiniánovy, to znamená plus mínus 527 564, eh se postupně prosazuje řečtina. Řecky se začíná soudit, řecky se začíná uřadovat, řecky se začíná velet v armádě. novely, které on vydával právní, če to byl velmi zajímavý muž, učený, vzdělaný a snažil se to je charakteristické samozřejmě nejenom pro jeho vládu všechno všechno popsat, definovat. Je třeba speciální novela, která definuje, jakým způsobem má probíhat vykupování obo vybírání obilí právě v tom Egyptě, jeho naložení na lodi a dovezení do Konstantinopole. jenom abych uvedl příklad, že se snažil skutečně popsat a definovat, kde co. Tak část těch novel byla vydávána ještě v latině. Ten jeho známý zákonník je taky v latině, ale život prostě se proměňuje a začíná se prosazovat řečtin opravdu jako bohoslužebný jazyk, jako jazyk úřední a tak dále. A to je potom velký velký rozdíl, jo, protože najednou oni si přestávají rozumět i z toho důvodu, že se prostě nedovedou domluvit. Tady je jeden velký problém. Potom do budoucna v Konstantinopoli nebo pak v těch klášterech nadchosu třeba a tak dále se našli lidi, kteří uměli latinsky, když to na západě řecky neznal nikdo. A to je prostě potom jeden, to je jeden z velkých problémů. kvalita, třeba překládání dopisů, které si na nebo listin, které si navzájem posílali, když to přišlo řecky, jak vypadal ten překlad do latiny, jestli byl špatný nebo jestli byl dobrý. Známý je známá je známá věc, že když formulovali, proběhl sedmý ekonomický koncil, který odsoudil ikonoborectví. Můžeme si jenom vysvětlit pojem ikonoborectví. Císař Leon. Třetí zákaz uctívání ikon a ničení ikon. Prostě jedno, oni to vnímají teda jako velké vlastně jako velkou herezi, která ohrozila do značení vnitřní stabilitu byzantské hřiše. Je to jedinečný fenomén. No tak když se konečně rozhodli, že zruší tady prostě to ikonoborectví, že ho zakážou, tak se konal sedmý ekumenický koncil. No a ty závěry byly formulovány v řečtině, byly přeloženy do latiny a byly přeloženy tak špatně, že to vypadalo, že vlastně se dohodli v té Nikájii, že budou uctívat. Ono to nejde formulovat než tak téměř vulgárně způsobem, že prostě budou uctívat ten kus dřeva nebo té desky, na které je ikona napsána, ne ten symbol, obraz, ale že budou uctívat, což by byla idolatrie, naprosto jednoznačně. Když se to dostalo do ruky Karlovi Velikému, tak on usoudil a lidé kolem něho, že to je vlastně herezi a chtěl organizovat výpravu proti nim, aby jim
Napravil hlavy, jo, než se přišlo na to, že ten překlad je chybnej. Takže to byl to byl jeden z momentů, který zase ten vzájemný vztah komplikoval a ty jedna z příčin toho, že si ty dva světy e posléze nedokázaly nedokázaly rozumět.
Mhm. Dá se říct, že naprostá většina těch věcí, o kterých jsme se bavili, byly spojeny s nějakou jako věoukou. Myslíte, že tam mohla hrát nějakou roli politika? Jistě, že tam hrála. Jistě, že tam hrála roli roli politika, protože když spor o toho, kdo teda se stane, komu, odkud si pozvou Boris, odkud si pozve misionáře, byl doznačné míry problémem problémem politickým.
Ale když přeskočíme k událostem, které souvisí a předcházely těsně a bezprostředně e vzniku teda toho nebo těm událostem roku 1054, tak oni měli jeden, řekněme, velký společný problém, který je spojoval a na jedné straně, na druhé straně odlišoval. Jižní část Itálie, Kalábrie a Pulie, prostě tyto končiny Sicílie drželi Arabové v té první polovině 11. století, ale ta patřila byzantské říši. Jenomže se tam snažil prosazovat římský papež svůj vliv a ten, kdo to zásadním způsobem proměnil, byli Normané, kteří se tam začali usazovat a postupně si postupně dokázali vybudovat svoje normandské království. A to proč vlastně on se proti nim vypravil papež levý prostě bojovati prohrál v roce 1053 v bitvěáte a padl do normandského zajetí. Je otázka, on skutečně v tom zajetí ho drželi? Jaké podobě trápili, netrápili? To je jiná věc. Ale prostě to, proč on poslal kardinála Umberta Dasova kandida a ty dva, kteří ho doprovázeli, to znamená Petra z Amalfy, to není náhoda, protože Amalfi hol leží na jihu Itálie. Čili ten Petr velmi dobře se znal tu situaci, věděl, proč do té Konstantinopole posílá. A ten třetí byl kardinál Friedrich Lotrinský, který se posleze stal papežem Štěpánem I. On tím papežem nebyl dlouho, ale to je jiná jiná záleitost. Čili vybíral muže, kteří byli znalí situace a toč vlastně proč on, abych u toho zase ne úplně utekl, proč tam ten Umbert a ti dva spolu s ním ti legáti jeli, tak bylo dohodnout spolupráci právě proti Normanům. Čili tam byly v pozadí naprosto jednoznačně politické důvody, ale vedle toho se snažili. Tam stály pravoslavné chrámy v tom v té jižní Itálii. Katolické chrámy byly také v byzantské řeši přímo v Konstantinopoli. Další věc si dovolím připomenout, známý a jeden asi tak vůbec těch nejvýznamnějších byzantských císařů, Bazilios II, uzavřel tuším v roce 992 smlouvu s Benátčany. Další symbol toho, co potom ten známý vliv Benátek a Janova v byzantské říši a přímo v Konstantinopoli. Tak tady se začínají formovat taky vazby. Když Arabové obléhali bary, tak Benátčané poslali byzantskému císaři na pomoc právě teda svoje poslali svoje loďstvo. Čili tam se docela zajímavým způsobem formují jakési vazby, které přetrvávaly a které také procházely určitou transformaci. Čili ta politika v pozadí svou úlohu naprosto jednoznačně hrála. V každém případě to je je to prostě tak to, že se potom ta jednání posunula do trošku jiné do trošku jiné roviny je další záležitosti.
Pojďme tedy k událostem přímo toho roku 1054. A no asi asi nechám nechám na vás, jak znáte za vhodné, že je dobré to vysvětlit. Dá si můžeme si to představit jako třeba nějaké rozvodové řízení dneska. Akorát ne rozvod manželského páru, ale ale jak to je to je to je dobrá a zajímavá otázka. Zase ty vztahy se komplikovaly už delší delší dobu. Vyvrcholilo to třeba tím, že patriarcha Michael Kerularios. Jenom o tom Michaelovi by se třeba, když bychom chtěli připomínat, jak se na něj dívají moderní historikové, tak jsou vysloveně protichůdné názory. Jsou tací, kteří píši, že to byl vzdělaný, energicky schopný muž samozřejmě sebevědomí, samoliby a tak dále. A jsou zase naopak taci historikové jak církevních, tak řekněme politických dějin, kteří o něm píš v úplně opačném duchu. Ale to není podstatné tady v tomhle okamžiku. Důležité jest, že se prostě ta situace vzájemná se vzájemná se komplikovala. Byl to problém především teda té jižní Itálie. Snaha papežů a samozřejmě teda jim podřízených biskupů omezovat eh v těch bohoslužby v pravoslavných chrámech. Kerul Arios to potom vyřešil tak, že zakázal nebo zakázal, zavřel, nařídil zavřít ty katolické chrámy, které stály v Konstantinopoli a nejenom v Konstantinopoli. Čili se to vlastně chystalo nějakým způsobem ke střetu.
Pak se začaly objevovat dopisy. Jeden si dovolím připomenout. Eh, napsal ho, napsal ho ochridský biskup, který se jmenoval Lev. No, on ochrit teda byl formálně hlavou ten arcibiskup Ochrický byl formálně hlavou bulharské církve, ale Bulharsko neexistovalo, bylo rozděleno, bylo součásti byzantské říše. A ten lev byl samozřejmě původu řeckého. Nebyl to nebyl to Slovan nebo nebyl to nebyl to bulhár. No a v tomhle dopise se objevuje objevují argumenty, které se potom staly argumenty osudnými. Tam se objevuje právě ten problém bohoslužeb chleba používaného při liturgii. Na západě už naprosto jednoznačně tenká oplatka. Na východě, tak jak oni prostě užívali, užívají a užívati budou chléb kynutý. Takže opresnoky oni tomu říkají a prostě to jsou oplatkáři a my je nemáme rádi. Pak se tam objevují takové ty další, ale hlavní kněží, ženati, neženati a takový tyhle záležitosti. Ale to, co je zásadní, je používání kynutého nekinnutého chleba. Ono se to spojuje ještě s jednou věcí. Jim se povedlo, Bazileovi druhému se povedlo ovládnout i Arménii a Arméni při liturgii užívají taky nebo užívali nekvašený chléb. Takže byl tady problém vlastně najednou, jak se s tím vším, jak se s tím vším vyrovnávat. Oni to teologové docela zajímavým způsobem dovedou vysvětlovat, jak ti západní, tak východní, že ten kinutý chleb, že vlastně ten kvásek symbolicky, to je prostě křesťanské učení, které prostě eh tak jako ten chléb, jo, když prostě kine, takže to křesťanské učení v podobným podobným způsobem prostě ten svět eh pomáhá pozvedat. Řekněme zase západní vysvětli, proč ne, proč je potřeba používat nebo jaký chléb užil Kristus teda při poslední večeři. O to se vedou, o to se vedou eh spory. Jestli to byl chléb kynutý nebo nekinutý. Těžko říci. Jo, to není řeší teologové tady tuhle záležitost, ale v tomhle okamžiku filio se nepřipomíná. Připomíná se, tak jak jste se ptal na začátku. Připomínají se věci, které byly v podstatě evidentní a který si mohl všimnout, kdekdo. Otázkou je, na to už taky samozřejmě nikdo nikdy nepřijde. Co to způsobilo, že oni najednou přechází v té argumentaci, co když si začínají vyčítat, tak přechází na to, co je zjevné a Filiokové v podstatě nechávají stranu. Přitom to všechno byli nesmírně vzdělaní muži, včetně Umberta, ale prostě argumentují tímto způsobem. ten dopis poslali poslali.
Jenom vstoupím do toho. Eh, samozřejmě pro někoho, kdo žije v roce 2024 a není nějak jako křesťansky založený, tak mi to přijde takové jako absolutní drobnost, jak eh samozřejmě, že nejde to jako porovnávat mé myšlení a myšlení tehdejších lidí, ale tak eh todle je Kristovo tělo, pokud se nepletu. Ta oplatka. Já mám tenkou oplatku, ty máš chleba. Super. Oba myslíme to sami. Oba to používáme kvůli stejnému důvodu. Akorát teda to tvoje kine a moje moje nekine.
Jakube, víte, to je to je otázka, která je nesmírně citlivá. Já teď do jisté míry jakoby uhnu. Aha. V té odpovědi. Já prostě pocházím z malé vesničky z českomarské Vysočiny, kde eh dominovali a dominují, jak se tam říká, evangelici. Katolíků je málo a oni prostě se na sebe dívají nebo teď už naštěstí ne. Prostě doba doba výrazným způsobem pokročila. Proměnily se, proměnily se poměry a tak dále, ale oni se na sebe dívali prostě jako v podstatě na nepřátele. Katolickej farář píše v 90. letech 19. to století, že si pořídil pistoli a nosí pod sutanou, aby ho ti zlí evangelici prostě neubezdušili nebo něco podobného. A mě k té odpově k té reakci inspirovala právě ta vaše otázka, protože v jistém okamžiku v té vesnici se objevily dva katolický kněz a evangelický kněz duchovní. No a eh ty fary jsou kousek od sebe. Když šel katolický kněz učit do školy náboženství, tak se stavil pro toho evangelické a šli spolu. Evangelický měl jistý počet dětí. No a když se nejstarší z nich ženil, tak mu za svědka, tomu synovi, se jmenoval Pavel, tak mu za svědka šel ten katolický kněz. A oni najednou té vesnici ukázali, že je možné, že prostě ti dva duchovní a teď oni padala čelist, ale ukázalo se, že spolu je, že je možné bez bez problémů spolu mluvit, že přece tak jsme křesťané, máme jednoho Pána Boha, máme jednoho Ježíše Krista, jestli uctíváme Bohorodičku či neuctíváme. Jistě, že to je vážná věc, ale přesto se přece můžeme přenést. Jo, to je ten problém. Vyste to perfektně trefil zase tou otázkou. To je podstata toho problému. Někdy se o tom se vrátím zpátky teda k tomu takzvanému velkému rozkolu, tak ono se o tom někdy mluví a píše jako o dialogu hluchých, jo, že oni se navzájem neslyšeli, nechtěli se slyšet, nechtěli si, nechtěli si rozumět a vyčítali si vyčítali si věci, které vůbec nebyly, které vůbec nebyly pravda.
Ten dopis, který jsem připomínal, Lova Ochrického poslali biskupovi Janovi Strani v naději a taky se to samozřejmě naplnilo, že se to dostane teda tomu papeži. Papež reaguje, reaguje císař Konstantin to je taková trošku komplikovaná osobnost, ale v daném okamžiku císař má zájem na tom stejně jako ten papež prostě se dohodnout. Čili pošle dopis takový docela vstřícný. Přije i Michala Kerulária. Byli to přátelé. Přijmě ho k tomu, aby ten dopis spolu podepsal. Prostě vyzývají k jednání a chtějí řešit problém jižní Itálie především a zkrátka chtějí se dohodnout. Jenomže přijede teda ten přijede ten kardinál, který reaguje taky na ty na ten dopis, tak reaguje svými texty. A to už je zase právě ta argumentace chleb kinutý, nekinutý a tak dále. prostě docela vyhrocená stanoviska a teď záleží na tom, jak se dokážou nebo jak se dokážou nebo nedokážou dohodnout. Přijedou e ti tři legáti doprovodem přijedou do Konstantinopole a začnou začnou jednat. Tam dojde k několika, řekněme, hádáním, když užiju tady ten typický termín třeba pro český středověk, husité a tak dále.
Já vám ještě omlouvám se, ještě jednou vám do toho skočím. Jaký byl tedy problém té jižní Itálie? To, že tam byli ti Normané nebo Ano, to byl ten základní problém Norman. Potřebujeme vyřešit Normany a vedle toho je se potřebujeme domluvit na tom, abychom si navzájem nezavírali kostely a tak dále. Prostě narovnat ty vztahy, narovnat. Ale tou podstatou jsou opravdu ti Normané, kteří tam nabývali sily a vlivu a bylo hrozilo. Papež přišel o část území, která v té jižní Itálii měl teď hrozilo Konstantinopoli, že o ta území přijde, čili bylo žádoucí vyřešit problém Normánu. Jenomže Normáné se postupně s tím papežem dokázali domluvit, takže ta situace se docela zajímavým způsobem proměňovala. ta politika, peníze a tak dále to tam v pozadí samozřejmě naprosto jednoznačně působilo a a mělo velký mělo velký vliv. To je jasný.
No, přijeli eh Umbert podstoupil několik hádání s mužem, který se jmenoval eh převeden do češtiny Nikita Stefates. To je žák právě toho Simeona nového bohoslovce, kterého jsem připomínal před malou chvílí. To byl muž, který hájil zase tu pozici, hájil tu pozici by vizantskou. No a nedokázali se nedokázali se domluvit. Přivedlo to, ono to přivedlo ten, Kerularios se s tím legátem nebo s těmi legáty se dohadoval taky a chyběla prostě najednou dobrá vůle, aby někdo praštil s prominutím dost řekl:„T a vy tady budete sedět tak dlouho, dokud se nedohodnete rozumným způsobem. On se rozezl. Dopadlo to tak, že napsal tu známou exkomunikační bů, kterou položil na obě oltář obět obětní stůl v chrámu svaté Sofie a z Konstantinopole odjeli. Podstatná je, tam jsou dva důležité momenty. listina není nijak obsáhlá, ale on co to všechno, co jim vyčítá těm východním křesťanům, pravoslávným a tak dále, tak to je snůžka v podstatě pomluv. Všechny možné hereze, o kterých on věděl, všechny možné přestupky, tak to všechno jim vyčítá. Exkomunikoval, což je podstatné, exkomunikoval pouze Kerulia a jeho přivržence. Někdy se dá přečíst nebo slyšet, že exkomunikoval celý křesťanský východ, to není pravda. Tak daleko on nešel.
Následná reakce. Eh, trvalo to nějakou dobu. Císař byl přesvědčen, že tam došlo prostě k omylům, že se nepochopili a podobně. Když teda tu listinu také dostal do ruky, tak pochopil, že prostě komilu nedošlo, že ten dokument skutečně existuje. Reagoval Kerulio v podobném duchu. To znamená zase listina plná, výtek, prostě dopouštho, biskupové nosí prsteny třeba, jo, a takovéto věci. Biskupové táhnou na koni, jedou do války a takovéto věci si vyčítají. Něco byla realita, něco byla pravda, něco pravda nebyla. Tady se ukazovalo, že prostě začala chybět dobrá vůle na tom, aby se domluvili ti dva. Umbert a Umbert a patriarcha. Poslali to teda tomu Umbertovi. Problém, ale velký právní. Ale to už je samozřejmě po té spoustě let je úplně jedno, že v okamžiku, kdy se Umbert rozhodl tady k tomu zásadnímu kroku, tak nikoho nezastupoval, protože papež zemřel a nový ještě nebyl zvolen, takže on neměl právo vlastně něco takového udělat, ale prostě se to stalo tak, jak to v životě bývá, že se stane něco, co by se stát z nějakých důvodů prostě nemělo. Tak jak jste se ptal na ten rozvod, jo, tak něco se stane a najednou prostě je konflikt a a je hotovost prominutím.
No, tady je jeden jeden moment ještě. Já jsem se to snažil, ale utekl jsem od toho, jak je mým dobrým zvykem. Proto jsem připomínal třeba to akáovské sisma, proto jsem připomínal Fótia. Prostě nastaly roztržky. Ale co je důležité, on si toho nikdo v tom světě nevšimnul. Nikdo si nevšimnul. že na přelomu 5. a 6. století spolu patriarcha patriarch a císař na straně jedné a papež na straně druhé, že spolu nemluví. Nikdo si nevšimnul toho, že spolu pár let pořádně nemluvili papež na straně jedné, císař a nebo patriarch a císař na straně druhé. Vždycky se to nějakým způsobem narovnalo. Tady už se to nenarovnalo. Ale zase je potřeba říct, že si nikdo nevšimnul toho, že se pohádali Umbert Dasova Kandida a dva teda ti další, kardinál a a biskup, že se pohádali na straně jedné a patriarcha na straně druhé. Ta Evropa pateticky vyjádřeno si toho nevšimla. prostě tam, kde se ukázalo, že se, že se postupně zformovaly dva světy, tak jak vy jste se na to ptal na začátku, ty kulturní rozdíly, tak to se ukázalo za křižových výprav. už za té první byl problém domluvit se, protože latina, řečtina, nebo jinak ještě líp řečeno, národní jazyky, které vznikají na základě latiny, řečtina, zase řecky neuměl v podstatě nikdo z těch křižáků, kteří tam, kteří tam přijížděli. a potom takové věci. Je nesmírně zajímavý spis, který v českém znamenitém překladu paní profesorky Ruženy Dostálové vyšel pod názvem paměti byzantské princezny. napsala je cí, napsala je dcera císařova Anna Komnéena a ona se tam těm křižákům posmívá, že nedovedou mluvit, že se nedovedou chovat u stolu, že jsou to prostě barbaři a oni jim zase vyčítají, že jsou lín, že ne, že se jim nechce bojovat, že jsou falešní, že lžou, že se jim prostě nedá věřit. Takže se tady objevují prostě rozdíly. E, jistě, že to je emoční, kdyžto ta ona tam uvádí pochopitelně i záleitosti, které patří tady do této oblasti, ale to, že jim nedovedou mluvit, nedovedou se chovat u stolu a tak dál, ta prostě jemná kultivovaná byzantská společnost nebo tradice, kultura a na na druhé straně ti barbaři, kteří prostě trhají kuřata rukama a tak dále jako jo. Čili to se ukaz to se ukázalo, že najednou jsou tady ty dva světy. Navíc ještě třeba jiná představa uspořádání. Byzantská říše neznal lenní systém, který znali na západě. Čili i to se liší. Teď potom ta eh co platí vlastně na čem se dohodli, co budou křižáci dělat a co nebudou dělat. Cílem bylo měli být pomoc ani ne táhnout do oblvat obsovzat Jeruzalém, ale pomoc proti Turku. Rce, teď jsme v roce, teď jsme v roce 1997. Jo, jenom aby bylo jasn první první křižová výprava, jo, ale tady se ukazuje, že prostě jsou tady dva světy, které si spolu nerozumí a že je problém je spojit dohromady.
To, co vysloveně prostě ukázalo, že ty dva světy se k sobě dovedou chovat velmi ošklivě, vysloveně nepřátelsky a že už to není jenom ten spor, jestli užíváme chléb kvašený, nekvašený, je čtvrtá křižová výprava a dobytí Konstantinopole křižáky v polovině dubna roku 1204 a následné třídenní drancování, tak jak bylo zvykem v té době, tak tři dny tam prostě nechali ty křižáky a doprovodné oddíly. tam prostě nechali řádit. Připomíná se tradičně, že eh prostě na obětní stůl v chrámu svaté Sofie, čili na nejposvátnější místo posadili povětrnou ženštinu ti křižáci, jo, že to prostě bylo něco, eh, co se nemělo vlastně stát, že se ukázalo, že křesťané jsou schopni takovýmto způsobem ubližovat křesťanům. A to na tom východě, tomu východu zasadilo velmi, velmi tvrdou a velmi vážnou ránu.
Když se vrátíme k té exkomunikační bule, tak jsem si jenom říkal, jak jste o tom povídal, jestli se to třeba náhodou těm eh té východní části jako nehodilo. Když bych to zase zjednodušil a připodobnil, vemte si, že byste byl třeba v práci a dostal byste výpověď. Tak možná první byste si řekl, můžu mi vůbec dát výpověď, co bylo třeba první, jo, když jsme se bavíme o té o té právní stránce, kterou jsme si teda lehce vysvětlili a druhá teda by mohla být a pak jsou dvě různé reakce. První, ta práce mě tady baví, pojďme se, jdu se bránit. Eh, tu výpověď jsem dostal jako neprávem a chci tady nějak jako dál fungovat v té firmě. A nebo bych si řekl, stejně mě to tady nebavilo, už jsem už jsem měsíce přemýšlel o tom, že sám dám tu výpověď a vlastně a takhle se mi to hodí, že to není na mě, ale že jsem to dostal. Tak jako je to velké zjednodušení, ale teda zpát, abych se dostal zpátky k té otázce, nehodilo se jim teda nakonec to rozhodělení, eh to rozdělení i i té východní strany?
Víte, oni to nevnímali jako rozdělení, tak to vnímáme my. Mm. Oni v tom okamžiku takhle neměli tu možnost uvažovat. My máme tu výhodu, nevýhodu. Je to samozřejmě úhel pohledu, jak se říkává. Prostě můžeme věštit z výsledku nebo musíme věštit z výsledku. Nevím, co je přesnější a co je vhodnější výraz, jestli můžeme nebo musíme. Hm. Já myslím, že to bylo tak, že oni prostě se v daném okamžiku nedokázali dohodnout a prostě se urazili zase. To je podobný jako Fotios i Mikuláš i tady se prostě urazili dva muži, prostě vzdělaní, rudovaní, ale sebevědomí, sebejistí, pyšní a tak dál. A oni se prostě na sebe naštvali, urazili se a pohádali se a šup teda tu eh exkomunikační bulu na ten obě na ten obětní stůl, jo, v chrámu svatý svatý Sofie, že oni nedomýšleli prostě tu ten kontext souvislosti dál. To zkoušel ten císař, než zjistil, že že ten že ta listina skutečně existuje, že si to ten Kerularios nevymyslel. Prostě pochopil, jaká ta situace je a reagoval reagoval na ny. Ale nikdo netušil to, že si že prostě si přestali opravdu rozumět. My eh tam byl ten velký handicap, který teď ona je otázka, jestli to byl handicap nebo nebyl. Prostě ti poslové putovali velmi dlouho. Ty zprávy se šířily hodně hodně pomalu. My máme teď tu smůlu. Někdy si myslím, že že to víme příliš rychle a někdy ty zprávy bůh ví, jestli se to všechno stalo nebo nestalo, to je jiná věc. Ale oni tohle nedokázali domyslet, co všechno to může způsobit. Prostě proto, že tu možnost neměli. Ověřit si vlastně, co všechno to může, co všechno to může způsobit.
Byzanci měli problémy, protože přijde v zápětí bita Mancikartu velká porážka od Turků a oni začínají mít najednou velmi úplně jiné starosti. Prostě tam nastoupí ten tureckej tlak a potom ta snaha volání přijte nám z toho západu prosím pěkně pomoct proti Turkům. čili se dostávají do dostávají se do trošku jiné situace a pak je zase otázka podobě reakce toho západu. Ale právě to, že se ta byz dostane opravdu do velmi složité situace díky Turkům nebo aspoň složité, abych to teda úplně nedramatizoval, tak najednou musí překonávat jakoby ten problém a musí toho papeže, ať chtějí nebo nechtěj, s křipou zubama nesporně, ale musí ho vlastně žádat o pomoc. Takže to způsobí potom to, že najednou se začne ukazovat, že když se tihle dva pohádali, tak dobře, to je jak je ten rozvod a nebo jak jste říkal ta výpověď z tý práce, že si člověk vlastně uvědomí, až se potom stane něco dál, tak jestli jednal dobře s tím rozvodem nebo s tím odmítnutím nebo vzetím té výpovědi, jestli udělal dobře nebo neudělal dobře. Tady najednou se začalo ukazovat, že to vlastně nebylo dobře z toho důvodu nebo bylo nebylo dobře, že najednou prostě ten svět je jinej a že už spolu i když se snažím domluvit, tak to neúplně dovedou, protože se tam začnou projevovat úplně úplně rozdílné úplně rozdílné zájmy. Takže ten svět, když bych se vracel zpátky na začátek, takže ten svět, kterej se formoval jakoby relativně jednotnej na základě římských a křesťanských a teď autorita císařů a tak dále, tak ten svět se postupně proměnil. To jak jste se pr p ptal, to byla kouzelná skutečně otázka. to pokřivení těch pravidel jako jo. Takže ten najednou ten život přinášel úplně nové situace, které oni už se kterým už se vyrovnávali obtížně, ale tak to známe denně jak jednak ze svého osobního života a vidíme to, vidíme to kolem sebe pořád taky. prostě najednou nastalo něco, co ti dva vlastně jenom fakticky potvrdili to, co se tady tak potichu jako když se schopka chystá k výbuchu, tak ti dva potvrdili vlastně, co se co se chystalo v tom skrytu. Ale to, že se pohádali, tak nezpůsobilo to, že by se začali na sebe dívat jako na nepřátele. To přijde v důsledku potom těch křižovejch výprav. To, co se píše zase, když přeskočím, půlka 13. století. listiny, které posílají, které posílá papež Alexander IV. Přemýšlel Takovi druhému, tak tam ho vyzývá a jednak teda, aby táhl bojovat do Pruska, pomoct řádu německejch rytířů a jednak upozorňuje na to, že by případně šlo i teď to budu formulovat hodně volně se vypravit i proti těm sizmatickým Rusům. Tam seř ta čtvrtá výprava, to všechno způsobí, že si začnou vládat těch heretiků, schizmatiků, odpadlíků a tak dále. To je potom ten další vývoj. to, že se pohádali ti dva znova, se k tomu vracím, tak tohle nezpůsobilo. To se prostě pohádali dva ve velké autority, vztekly, já nevím, co všechno dalšího, ale to, že se ta Evropa opravdu rozdělila a že vznikly dva světy a teď je otázka jejich podoby vzájemných vztahů a to všechno, tak to se ukázalo pozdějc. To, že ty rozdíly se postupně, jak jste se na to ptal, že se ty rozdíly formovaly, je jinou věcí, ale vyvřely s prominutím na jednu úplně jiné situaci. Tihle dva na tom nemají žádnou zásluhu.
Čili v roce 1054 se vlastně nic nestalo. Se nic nestalo, což je velmi zajímavé. Pohádali se prostě dva muži, jo. A ono se s tím spojuje, spojuje, kdeco, ale ono to tak skutečně nebylo. Jo. Mhm. To je zajímavé, protože ve spoustě lidí to jako ten pojem jako rozdělení na východní a západní část může jako vyplivat. Aha, takže teďka se dělíme dobře, od po sem, odsuď jsem, to je naše. Tady se bude řešit pravoslavy. Už se spolu nebavíme. Tady teď šéfuju já jako patriarcha v Konstantinopoli. Já šéfuji v Římě jakožto papež. A máme hotovo. Ne, ne, to se nestalo. Ono to, ono to postupně k tomu modelu, tak jak jste ho teďka pěkně popsal, tak to vedlo, to se formovaly ty dva světy, ale to nezávislo na těchhle dvou pánech. Oni v podstatě cosi potvrdili a zase ukázali jednu věc, že chyběla vlastně ta dobrá vůle, aby se domluvili. Proto jak jsem si dovolil říci, že se o tom píše někdy a mluví jako o dialogu hluchých. Mm. že nechtěli slyšet a že chyběl, že chyběl někdo moudrej, rozumnej, jako by byl třeba ten Fotios. Kdyby tam místo Kerulária seděl Fotios, je dost pravděpodobné, že by se dokázali domluvit i z toho důvodu, že on by byl schopen vysvětlit a to je přece nesmysl a tak je to tak, že je realita je taková. Možná, že by to nedokázal ani on. To je čirá spekulace tohle z mé strany, ale je to prostě tak. Tom ten rok opravdu teda ten 16. červenec to neznamenalo v podstatě nic. To tak se pohádali. No tak tam hodili listinu, která je která je hrozná. Byla to nesporně i vina toho císaře, že prostě tohle, že dovolil, aby to mělo tenhle průběh vina kardinála, kterej nikoho nezastupoval a dovolil si víc, než si dovolit měl, ale prostě ta doba byla taková. No. Hm.
A to, co třeba já vnímám jako ten velký problém a velkej problém je to, že se neuměli domluvit latina a řečtina nebo teda ty národní jazyky a tamta tam ta řečtina, že prostě spolu nemohli normálně si sednout, když teda táhli někam tam do té Palestiny a podobně, takže si spolu nemohli večer sednout někde před stanem u ohně a a vlastně si normálně povykládat nebo něco podobnýho. Si prostě nerozuměli. A pak se hledalo teda, co co to způsob, co prostě ty rozdíly.
No a ještě teda poslední otázka. E pokud by tady byl někdo neznalý křížových výprav a nechci rozebírat čtvrtou výpravu, protože to bysme měli zase na n našly dvě hodinky, ale eh možná si někdo řekne křížová výprava, nevím o co jde ve čtvrté křížové výpravě, ale zmínil jste plenění Konstantinopole. Můžeme jenom opravdu jenom lehce teda zmínit, proč k tomu drancování došlo a byla teda ta křižová výprava vyhlášena proti Konstantinopoli nebo někla.
Ta křižová výprava měla původně směřovat do Egypta. Jenomže křižáci se scházeli velmi pomalu. Tradičně se scházeli v Benátkách a byla dohodnuta suma, za kterou ti Benátčané je prostě do toho do toho Egypta dopravy. Jenomže oni tak jak se pomalu scházeli, tak stačily vyrobit velké dluhy už během pobytu v v Benátkách. Pak se teda vydali, pak se vydali na cestu a Benátčané sledovali teda tvrdě svoje svoje zájmy, tak je přesvědčili, aby po cestě dobyli zadar. Už to byl problém pro papeže Inocence I. To je jeden z těch nejmocnějších papežů vůbec v dějinách. Říká se, že plakal, když se to dozvěděl, protože on vyhlásil křižovou výpravu s cílem prostě opravdu pomoct dobyt Jeruzalém zpátky a tak dále. A teď najednou se ukazovalo, že ti křižáci se nechají přesvědčit, že prostě jim Benáčané odpustí část z dlů, když ten zadar, protže byl i konkurent, když ho dobudou. No potom v Byzanci došlo k vnitřním k vnitřním konfliktům. To je takový trošku zamotaný. Na malém prostoru se to obtížně vysvětluje, jak se tam hádali ti císařové a střídali mezi sebou. Ale taky nasliboval. Ten, kdo se chtěl stát císařem, tak jim slíbil 200 000 marek stříbra. ty peníze prostě ne, to bylo jasné, že je nedá dohromady, tak oni přijeli k té Konstantinopoli, pomohli jim dostat se na trůn. No a pak když se ukázalo, že ti nedovedou teda ty dluhy dluhy zaplatit a podobně, tak do Konstantinopol dobyli. Těch důvodů je zase celá řada, ale tak jak jsme si to řekli už, jak jste tu otázku krásně položil, prostě moc, peníze a zájem Benátčanů. Pateticky se píše, jak ten poloslepý Dože Dandolo Enrico prostě je vedl k tomu útoku na na konstantinopolské hradby a podobně. Prostě najednou se ukázalo, že ta Konstantinopol je vlastně konkurent, že to je dlužník, který neplatí dluhy a tak dále. A to, že je to taky křesťanská město a tak dále, že máme něco společného, to se prostě vytratilo a byl to prostě konflikt tohoto typu, který ovšem způsobil to, že se opravdu na sebe najednou začali dívat. To byl šok pro ně. A oni proto se na sebe začali dívat jako začali dívat jako na nepřátele.
Skvělý. Máme padlo velká spousta informací a já si myslím, že pro posluchače nezná tématu, že možná i trošku překvapující díl, minimálně v rámci toho záběru, kde opravdu si myslím, že pro někoho může být jako ten rok 1054 velké dělítko a najednou jako ono se o tom je právě to neštěstí a prostě problém i novinářů třeba. Eh, tak tím ukončíme tu první část, kterou samozřejmě najdete na YouTube a my ještě budeme odpovídat posluchačům, kteří poslali svoje otázky na H. Tak na závěr bych teda vám chtěl poděkovat, že jste přijel. Děkuju mockrát vám, Jakube. Bylo to nesmírně příjemné a a snad se to aspoň někomu bude líbít. Já věřím, že ano. I na byly pozitivní ohlasy i na předchozí díly, takže Takže tak a vám všem, kteří jste nás poslouchali až do konce a jste s námi na Hero Hero, tak mockrát děkuji a na slyšenou u dalšího dílu. Mějte se moc pěkně. Na shledanou. Yeah.