Čemu je člověk zodpovědný? Nebo komu? Filosofický dialog Daniela Kroupy a Terezy Matějčkové

Tady Havel, tady Havel. Slyšíte mě? Slyšíte mě? Čím dřív začneme, tím líp. Mohl bych jen maličkost. Pokud budeme držet pohromadě, budeme se mít všichni aspoň trochu rádi, navzájem si naslouchat a jeden druhého chápat. Nemůžou proti nám nic. Přeji vám mnoho úspěchu.

Tak přátelé, možná můžeme začít dneska o minutu dřív, abychom měli o minutu víc času na na myšlenky. Václava Havla. Jsem moc rád, že jsme tady v tak velkém poštu. Vítám pana předsedu, vítám partnery a kolegy a jsem moc rád, že tady máme tolik hostů a tolik zvídavců, které znám a z z různých akcí i jiných. Je mou velkou ctí dnes tady přivítat a vlastně i zahájit eh do jisté míry dneska všichni víte, že letos máme rok Václava Havla, neboli Havel 90. Letos by Václav Havel složil, e, slavil 90. narozeniny. Není tady s námi, ale jeho myšlenky tady jsou. Máme jich dokonce 6500 stran. Dneska jsme to dávali s kolegy dohromady a ještě nám tam podle mě 200 200 stránek chybí. Tak to je všechno. Materiál, se kterým můžeme pracovat a já bych velice rád zahájil jeden e z takových cyklů nebo semestrů a to je kompas, který povede Dan Kroua a má první první prvního hosta eh Terezu Matějičkovou a budou se zamýšlet nad myšlenkami Václava Havla po různých tématech. Eh a těch večerů máme připravených několik. Potom tady budeme mít například proměny pražského hradu, které se budou zase věnovat, řekněme, té umělečtější stránce Václava Havla, též trvanlivé, ale v jiné podobě té fyzické. A taky bych vás rád pozval a tímto oznámil i i další sondu do myšlení Václava Havla, které se bude jmenovat hledání Havla. Bude to tady též probíhat jednou měsíčně a tam se budeme spolu s kolegy a kolegyněmi snažit zpětně rekonstruovat jakousi filozofickou katedrálu myšlenek Václava Havla. Ptát se, jestli je to konzistentní, jestli je to filozofie, která nová, originální. Zdá se, že ano. A my z toho známe často jenom špičky ledovce v podobě různých citátů o pravdě a lásce a o zodpovědnosti a tak dále. Ale myslím si, že teď je vhodná doba na to se podívat, jak ten jeho konstrukt vlastně vypadal ve své celistvosti. A též málokterému mysliteli se stalo, že by ty své myšlenky mohl vymýšlet v Dzentu, bez počítačů a bez jiných pomůcek a často bez kvalitního přístupu k literatury, literatuře, že ty stejné myšlenky mu sloužily velice dobře během revoluce, která se stala znamenitou ve všech světových i historických měřítkách. No a posléze ta stejná, ten stejný kompas, chcete-li, nebo to stejné světlo mu sloužilo jako vodítko po 13 let praktického prezidentování jedné velice nepraktické země. Eh, to se málokterému filozofovi nebo mysliteli stalo. Též se málokterému národu stalo, že se v jeho čele stanul prezident nebo hlavní jaksi nebo ústavně nejvyšší postava, která byla filozofem nebo myslitelem. Když si projedete, pardon, když si projedete, to je tolik můj stručný úvod, který který jste neustáli, který jste neustáli. Takže takže raději si raději si sedněte, ale já budu skutečně i to jsem pochopil jako signál. Eh, už jenom opravdu poslední poslední myšlenka. Eh, když si projedete německou nebo francouzskou nebo dokonce italskou i řeckou historii, tak mnoho myslitelů, kteří se starejí prezidenty, nenajdete. A nám se to stalo hned dvakrát. Takže dámy a pánové, děkuju ještě jednou za váš čas, za vaše myšlenky, za vaše hloubání. Moc jsem se na to těšil. Těšil jsem se tak, že jsem skoro nedospal a budu se takhle na to těšit celý semestr, který bude potom vyvrchol bude vrcholit v říjnu. Těch programů máme skutečně hodně. Budeme rádi, když se zapojíte. Havel 90. Koneckonců si to můžete zreplikovat ve své vlastní vesnici nebo hospůdce. Dámy a pánové, předávám slovo a děkuju.

Dámy a pánové, já slovo přebírám a dovolte mi, abych ještě jednou uvítal eh paní Terezu Matějčkovou, která nepochybně patří k prvním dám současné české filozofie a je pro mě velká čest, že s ní mohu vést dialog. Eh, dialog primárně není rozhovor dvou lidí, to by se psal s tvrdým i, ale je to rozhovor, který má jít do hloubky. Důkladný rozhovor v řečtině dia znamená skrz naskrz. A dnešní večer, stejně jako budou-li následovat podobné večery další. Nejde o to oprašovat velikost Václava Havla, ale jde o to inspirovat se jeho myšlenkami k vlastním myšlenkám. Naším cílem tady není rozebírat, analyzovat filozofii Václava Havla, ale pokusit se tu Havlovu myšlenku uchopit a promýšlet ji dál. A jsem si jistý, že právě to by se Václavu Havlovi líbilo mnohem víc, než kdyby než kdybychom mu tady vzdávali hold za jeho velké myšlenkové výkony. Domluvili jsme se na tom, že ten, že ten postup bude následující. Na začátku přečtu krátký úryvek z Hablova díla, tedy z konkrétně z dopisu Olze. Pak bude následovat výklad paní Matějčkové. Potom budou následovat moje otázky, tak abychom se pokusili sestoupit do hloubky a když se to nepovede, tak mě to nemějte za zlé. A nakonec by měly být pro vás vyhrazeny tři otázky. Celkově to má trvat asi hodinu a půl, jak mě kladla na srdce paní Anna Frajmanová, která celý tento koncept vymyslela a my jsme se víceméně tomu podřídili. Tak v tuto chvíli tedy mě dovolte, abych ocitoval pasáž, kterou vybrala paní Matějčková. Dílo vybrala paní Frejmanová. Jenom doplním, že jsme se tak jakoř různě křížili v těch výběrech. Je to z dopisu číslo 41. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání? Absolutním úběžníkem všeho, co dělá. Neobelstitelnou pamětí bytí. s vědomím světa i nejvyšším soudem, nejvyšší soudní instancí, co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti. A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních rozprav se sebou samým? tím, čeho se člověk, ať je vržen do jakékoli situace, nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací tím, co ho svou vševědoucností a nepolapitelností straší i zachraňuje tím, co člověk vlast na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží. Od dětství cítím, že bych nebyl sám sebou lidskou bytostí, kdybych nebyl v trvalém a mnohotvárném napětí s tímto horizontem, zdrojem smyslu i naděje a odmládí si nejsem jist, zda tu jde o zkušenost Boha. či nikoli, ať je tomu však jakkoli. Rozhodně nejsem správný křesťan a katolík jako tolik mých dobrých známých z mnoha různých důvodů. Například například proto, že toho svého Boha neuctívám a naprosto nechápu, proč bych ho měl uctívat. tím, čím je, obzorem, bez něhož by nic nemělo smysl. A já bych vlastně ani nebyl, že ze své podstaty, nikoli tedy dík nějakému siláckému výkonu, který by zasluhoval úctu. Nezdá se mi, že bych jeho vzorným uctíváním mohl zlepšit sebe nebo svět a pomyšlení, že by mi tento můj intimně vesmírný partner, který je jednou mým svědomím, podruhé mou nadějí, potřetí mou svobodou, počtvrté tajemstvím světa, nějakou úctu vyžadoval nebo mne dokonce se podle míry mé úcty k sobě soudil. Je to pro mě dost absurdní. S tím souvisí, že všechno vždycky musím zvažovat znova, původně, autenticky od začátku to jest v nesprostředkovaném dialogu s tímto svým Bohem a že nic si nemohu usnadňovat odkazem na nějakou uctívanou materiální autoritu, byť by to bylo i samo Písmo svaté. Ježíšovu výzvu zvěst přijímám jako výzvu k vlastní cestě. Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoli mytického myšlení. A proto i můj Bůh, když už jsem donucen o něm mluvit, což činím velmi nerad, se jeví zřejmě jako něco abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tím spíše, že i můj vztah k němu je tak těžko pochopitelný. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat. Ta zkušenost sama je zcela živoucí, důvěrná, konkrétní, dík své vždy znovu překvapující mnohotvárnosti, živější než u leck kohos, kdo má svého normálního Boha, řádně vybaveného všemi příslušnými atributy, které ho ovšem mnohdy kupodivu spíše zakrývají, než přibližují. Ale co je také pro mého Boha příznačné, že je mistrem čekání, čímž mě občas dost znervózňuje, jakoby přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. Selžuli trestá mne, ovšem skrze mne, například výčitkami neselžuli odměňuje mne mou úlevou radostí a mnohdy mne dokonce nechává v nejistotě. Mimo jiné, když mám výčitky, proč je mám? A když se raduji, proč se raduji? Což to není zase kvůli němu. Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád a přitom je vždy znovu poslední. Nic, co se stalo, se už nemůže odestát, že zůstává v paměti bytí a i já tam zůstanu odsouzen být navěky sám se sebou, takový, jaký jsem a jakým sám sebe udělám.

Moc děkuju za krásný přednes a já se teď pokusím vypíchnout z té pasáže několik pro mě, pro mě opravdu avizuju, nejsem žádný znalec Havlova díla, ale pro mě podstatných pasáží, které mi připadají nějakým způsobem opravdu stimulující a zároveň odkážu i tedy na jiné pasáže. A eh mě eh já jsem vybrala tuto pasáž, protože mi připadá v nějakém ohledu eh pro Havla eh typická a v nějakém netypická. Eh typická je v tom, že eh tam hovoří o jakémsi horizontu, o vlastním Bohu, o odpovědnosti, o svědomí. Eh něco, co co je nám známé, myslím, eh a zároveň ale je taková až atypickým způsobem vážná. Eh, jako kdybychom čekali, že teďka včlení nějakou nějakou frá nějakou větu z tady z té pasáže do jedné ze svých divadelních her a tam už to ale bude nikoliv jako vážně míněný proslov, ale jako nějaká jako nějaké klišé, jo, věřím. Něco, co je nade mnou, horizont, odpovědnost, to je všechno něco, co se dá velmi dobře shazovat a my to známe právě od Václava Havla. On sám říká, že problémem fráze není to, že je nepravdivá, ale problémem fráze je to, že tam chybí ten prožitek, to, že se vlastně, že jsme se dostali k této tezi skrze sebe sama, že je to něco, co jenom pronášíme, ale osobně za to neručíme. A sám poznamenal, že ho baví psát proslovy nebo nebo že ho baví spíše ta myšlenka projevů, v nichž jsou vysloveny samé pravdy, ale všechno je vylhané. Fáze není lží proto, že by neodpovídala skutečnosti, ale proto, že není nesena existencí. On říká sám: "Odpovědnost nelze kázat, ale pouze nést." Jo, pouze nést. A tady v té pasáži taky byl vlastně ten důraz na tu zkušenost. Opravdu zkušenost z pozice první osoby až taková, bych řekla jako fenomenologický odkaz, protože odkážu na to, že v dopis eh v eh v dopisech Olze e se Václav Havel několikrát také odkazuje na Emanuela Levinase. A když se podíváme na jeho divadelní hry, tak tam si můžeme všimnout toho, že i člověk, že Václav Havel ví, že i člověk sám se může stát frází. A může se stát frází, protože má podle mě člověk podle Havla určitou specifickou strukturu a já ji nejdřív nyní popíšu na psychologické rovině a potom spíše na té filozofické. A na té psychologické rovině můžeme říct, že se člověk může stát frází tím, že si řekne, že ví, že ví, ví, jak na život. už vlastně už ví a nedokáže si vlastně ani představit, že by někdo mohl myslet jinak než on sám. To je nebezpečí, které není tak velké, protože je zjevné, jo. To je prostě nějaký dogmatismus vlastního života. Ale potom e máme ještě druhé nebezpečí a to je vím, že nevím. To se zdá být sympatické a často jakoby ho i sám Havel ztělesňoval v té své jako nejistotě, ale i to může být docela alibistická past, protože jakobyste dopředu říkali, heleťte vdyť já jsem malé, já vlastně nic nevím, jo, vlastně se nechcete zavázat, vlastně se neustále vyvazujete. A tím se taky můžete stát docela frází. E, v lepším případě je to manipulace z vaší strany a v horším případě jste opravdu nejistí. A to bych také nevyzdvihovala nějakým způsobem, nějakou určitou podobu nejistoty, protože prostě potom nemáte sílu vnitřního odstupu, který vám umožňuje se k sobě vztáhnout. A teďka takže my máme vlastně dvě, řekněme, psychologické verze, jak se stát frází. Vím, že vím a vím, že nevím. A Václav Havel v jedné pasáži v dopisech Olze říká, že já má strukturu vím, že vím, že vím, že vím, že je to zdvojení, že e vlastně lidské já je takové vnitřní echo, vnitřní ozvěna a on tím nemyslí, když říká, vím, že vím, že vím, že vím, že je to takové jako magické zaříkávání, jsem dobrý, jsem dobrý, jsem dobrý, ne? E, myslím si, že míní, eh, že je, že poukazuje na strukturu, jakou má lidské já. To znamená, že je nějakým takto způsobem zdvojené. Vím, že vím a nebo vím, že nevím, ale ještě existují zajímavější možná verze, to rozvinu. Eh, třeba může eh chci, co chci. Můžeme říct, chci, co chci, ale můžu taky nechtít to, co chci. A tady už jsme myslím u zázraku lidského vědomí, že já můžu nechtít to, co chci. A myslím si, že v tom je shrnut opravdu shrnuto opravdu zázrak lidského vědomí, protože odsud vlastně pramení veškerá sebkontrola, veškerá disciplína, veškerá snaha povznést se nad sebe sama. Veškeré veškerá touha po poznání, jak říká Aristoteles, metafyzika, první věta, všichni toužíme po poznání. Já toužím eh nechtít nevědomost, jo, ale můžeme to taky na velmi banální úrovni, jo? Nechci chtít kouřit. To je počátek toho, abyste přestali kouřit. Jo, takhle takhle jako jedno banální to vlastně je. Ale myslím si, že za vším dobrým v našem životě stojí tadle základní kultura, e, tadle základní struktura lidského já. Nechci být tak, jak bezprostředně jsem. A a v tom si myslím, že je jakási intenzita lidského vědomí, z něhož může skutečně povstat. Chci být takováto. Mám nějaký úběžník, o němž hovoří úběžník, horizont ideál. Když se řekne úběžník, horizont, ideál, smysl, dokonce absolutno zaznívá, tak ono to má, ono je to zase jako těžký v tom, že my máme dojem, že když máme nějaké ideály, že nás jako povznese a často je taky tak užíváme při nějakejch slavnostních řečech. to vošperkujeme nějaký prostovy jako eh velkými slovy. Asi to nejde jinak v nějaké má to i tak i to má své místo. Ale když se omezíme jenom na toto, tak vlastně ta slova strašně ošklivě zneužíváme a a měli bychom se toho vystříhat právě proto, že jsou tak podstatné. Ale co je funkce ideálu, je myslím něco jiného. On stimuluje vědomí naší nedostatečnosti. To si myslím, že v té pasáži taky zaznívá. Jakmile mám ideál, tak vím o svých chybách. Jakmile mám horizont, tak vím, že nejsem dost. A a vidím spíše své chyby. Jo, pakliže čím to je taková až jako náboženská struktura, kterou znají věřící lidé. Čím blíže Bohu, tím ušpiněnější si připadám. A může to být jako struktura opravdu nešťastného vědomí, ale zároveň struktura, zase z kterého si myslím povstává eh všechno, všechno dobré. A nechci jenom hovořit třeba o bolesti, která tady může být, ale která zase je, myslím nějakým ohledu důležitá, ale nechci zároveň tu bolest přeceňovat. A Václav Havel tu krásně shazuje, že to neříká tak jako dramaticky jako já. Ne, nehovoří o bolesti v této souvislosti. On v této souvislosti hovoří o fenoménu nekonečné trapnosti. Cítíme se trapně tváří tvář ideálu. A to mi připadá jako krásná myšlenka, že to není takový to sebemrskačská bolest. Eh, k nížtíhnu já, ale vlastně určitá lehkost té trapnosti, jo, tváří tvář ideálů. Pakliže to s ním myslíme skutečně vážně, jsme trapní, ale ten ideál nám zároveň umožňuje nepropadnout na úroveň malosti a udržet se na nějaké úrovni. a nebo hovoří také o studu. My dneska eh nám jako různé lifestylové magazíny a příručky a selfh literatura nám říká hlavně se zbavovat studu. Když dneska před studenty řeknete něco o studu, tak oni to chápou jako negativní emoci, ale stud je první záblesk vědomí, jo, jako to je eh to je základ. A a vůbec nám eh ideál říká něco důležitého o sebevědomí. Sebevědomí znova proti všem lifestylovým magazínům. Sebevědomí neznamená znát své přednosti. Sebevědomí znamená mít odvahu snést selhání tváří tvářálu. S nímž to myslím vážně. Přijmout taky sebevědomí znamená mít odvahu přijmout to, že když budu mít ideál, můj život nebude bezprostředně šťastný. Proč? Protože právě eh budu zakoušet docela hodně eh krát pocit, že jako jsem mimo, že jsem nedostatečná, že nejsem dost dobrá. Ale také důležité je, že jsem řekla bezprostředně šťastný nebude ten život. E protože si zároveň myslím, že ten život obsahově, ty ty jednotlivé dny mohou být strašně těžký, ale celek toho života může být extrémně šťastný. Možná, že dokonce když nepřijmeme takovejdle ideál, to znamená nepřijmeme to, že ty dny moje budou těžké, ale ten tak tak ne se nedostaneme k žádné podobě štěstí, protože jenom takto, jenom skrze i dál můžeme zažít život jako šťastný celek. Proč to říkám a co tím vlastně míním? Nebojte, snad se to vyjasní. Eh, proč mluvím teďka o štěstí ve v souvislosti s ideály? Mně připadá zajímavý, že dopisy Olze končí až tak kamusovsky a mitus o Sissifovi od Alberta Kamuho končí tou slavnou větou. Musíme si Sisifa představit jako šťastného člověka. Václav Havel končí takto. Je to podivné, ale možná jsem teď dokonce šťastnější než kdykoliv v poslední době. Je mi zkrátka dobře a mám tě rád. Štěstí nemusí znamenat příjemný sled dní. Ostatně jste vězněný, tak asi ty jednotlivé dny úplně příjemné nebudou. Ale může znamenat ještě něco jiného zajímavějšího. Žít v zouladu se smyslem svého života, který člověk pro sebe formuloval. Když žijete v soulladu se smyslem svého života, pak konflikt, bolest a neporozumění, obsah toho života, možná nemají tu sílu nabourat tu formu toho života, která může být přesto šťastná. To znamená, když se vás někdo zeptá třeba a a žijete v souladu se smyslem svého života, jak se dneska máte, tak můžete klidně říct hrozně, ale zároveň víte, že jste nejšťastnější člověk na světě celkově. Jo, máme tyto dva dva dvě, můžeme mít tyto dvě hlediska. na život. E Havel hovoří v tom úseku, který jsme četli o Ježíšovi. A já si dovolím ještě jednu kratičkou odbočku, ale nebojte, už budu končit. Eh, Ježíš. A on říká, Ježíš je pro mě výzva k vlastní cestě. Dobře, proč ne. Je to taková česká interpretace, ale ale budiž. Ale eh já jsem eh kdysi jsem narazila na eh zajímavou větu evangelické touložky Dorotei Zuleové a ta řekla: Ježíš byl nejšťastnější člověk, který kdy žil. Samo o sobě eh to zní poněkud divně, ale když se nad tím zamyslíme, tak to možná je úplně přirozené. Eh, on zkrátka žil v souladu se smyslem svého života a ty konflikty a ta bolest tvořila pouhý obsah, která nemohla úplně nemohla úplně zničit formu celé existence. Co znamená ten smysl? Smysl pro mě, jak jsem si ho já definovala, znamená eh věřit něčemu více než sobě samému. Eh, což je podle mě hrozně těžké, zvláště v naší společnosti a zvláště myslím v naší společnosti máme takový problém se smyslem. Tradičně a tady zase odkazuju na tu pasáž, kde on eh jo, tradičně to bylo snadné, protože ten smysl vám byl dodán. Tak buď jste byl voják, sloužil jste nějak společnosti, ženy byly součástí rodiny, nebylo to dokonalé, ale nějaký smysl tam byl. A západní společnost, když to shrnu velmi jako schématicky, stojí na tom, že tento vnější smysl ruší a říká:"Pďte si ho zformulovat sami, vy na to máte." Eh a vlastně pře ten vnější smysl přeformulováváme na vlastní nárok, na toho boha, o kterém, na toho vlastního boha, o kterém hovoří Václav Havel. Já si musím zformulovat nějaký vlastní smysl, něco pro mě, co je pro mě důležitějšího, než jsem já sám a co je pro mě horizont mé existence. A to je takže jsme vlastně a a to je také svoboda, že jo, protože také v té pasáži, protože my jsme chtěli, my jsme neustále se chceme od toho vnějšně vnějškově uložené uloženého smyslu osvobozovat, abychom byli svobodní. Teďka jsme svobodní, můžeme si všichni zformulovat svůj smysl a zároveň mnozí z nás hlásí nespokojenost a hovoří o nihyismu. My nemáme smysl. No samozřejmě, že ho nemáme. My ho jako nemáme jako společnost, protože my si ho každý z nás musíme zformulovat, což je extrémně těžký, možná úplně nejtěžší úkol eh v životě a bohužel leckomu se to asi nepodaří. Ehm, my jsme e možná e a zároveň e vlastně pokusit se alespoň o tu formulaci, pokud se pokusit se o to dostat tomu základní eh základní vlastně struktuře lidského já. Necht bezprostředně, nechtit být bezprostředně sebe sebou samou, eh, je pro mě do určité míry zázrakem lidské existence, zázrakem vědomí. A já jsem teďka dospěla k jednomu závěru eh této mini přednášky, ale ještě něco řeknu a pak se jako vrátím k tomu konci, k tomuto konci ještě jednou z druhého konce. A v té pasáži je totiž ještě jeden zajímavý pojem a paměť bytí. Ten pojem je zajímavý, protože je podle mě celkem originální. Já jsem se s ním nikde jinde nesetkala, ale to si myslím, že není tak úplně podstatné. Eh, podstatné je, co tam vlastně Havel formuluje a to je extrémní podoba absolutná. Vlastně něco, co se do té knihy vůbec nehodí. E, ta kniha je roztřesena, rozechvěna určitými jako sebezpochybňování, nejistotou, ironií. idealismem, který ihned vlastně Václav Havel shodí tím, že začne mluvit o hemoroidech. Eh, jak jistě víte, e, a, eh, až fenomenologicky to popisuje a a e a a zároveň najednou řekne, tady je něco absolutního. Můj život, nic, co jsem udělal, nikdy nebude odestáno, nikdy nebude zapomenuto. Eh, všechno, co uděláme, tak je v paměti bytí. V nějakém ohledu to dává smysl. V tom smyslu právě po smrti Boha. Něče říká jako jako v momentě, kdy si řekneme, že Bůh je mrtev, tak odpovědnost neklesá, odpovědnost stoupá, protože je to na nás tady. Jo, tak to je jako jo, v nějakým ohledu ano. A zároveň ale eh je třeba vůči této absolutní odpovědnosti, vůči tomu, že nic nebude zapomenuto, eh namítnout a Havel by si to určitě sám namítla. Možná si to i někde v některých pasážích namítla. Já jsem se k nim jenom nedostala. S absolutní paměti by se nedalo žít. Nedalo by se žít na individuální rovině. Dneska neurologové říkají, jak důležité pro myšlení je zapomínání. Hovoří o mozku, ne eh jako e stroji na pamatování, ale jako na stroji na zapomínání. Abychom se mohli učit dále, tak musíme zapomínat, ale na společenské rovině. Kdybychom si nebyli všichni, jak tady jsme, kdybysme nebyli schopni si vzájemně odpouštět, tak by se nám tak bysme se usmažili v nějakým tady osobním pekle. A odpouštět, to je společenská forma zapomínání. společenská forma ignorování. A tak se znovu ukazuje ono napětí. My chceme absolutno. My si ho kolikrát úplně vymodlíme to absolutno. Pak přijde to absolutno a drukou druhou rukou ho vlastnoručně bouráme. Asi ne to neumíme jinak, protože takové už je hold naše lidské já. Děkuju za pozornost.

Já moc děkuju za tu krásnou přednášku, tak koncentrovanou vlastně ve velmi krátkém čase a a ocitám se teďko eh v té nekonečné trapnosti, eh že jsem se stal frází.

Tak to jsem ráda, že jste při vědomí. sama se sama sebe, protože jsem teď v pozici toho, eh, který ví, že neví a má se ptát. Eh, ta moje první otázka asi bude směřovat k tomu začátku, eh ostatně i k tomu, co bylo na konci. Eh, ten klíčový pojem, který Havel zde užívá, je odpovědnost. A říkal jste tam, že vlastně Nietche Nietche tu odpovědnost tedy eh zdůrazňuje, že ve chvíli, kdy není Boha, tak všechno všechna odpovědnost padá na člověka. Bezděčně se vynoří jiný podobný citát z Dostojevského z bratrů Karamazových. není-li boha, všechno je dovoleno. Eh, který jde tak trochu proti ničemu. A on ten niče tím popřením toho Boha nakonec sám trošku nevydržel, protože si nakonec pomohl tou myšlenkou věčného návratu, kde se přece jenom ta lidská existence má eh čehosi chytit. Ale to je jenom taková filozofická odbočka. mě spíš zajímá ten pojem odpovědnosti, eh, kterým Havel začíná a kterým vy jste teda, eh, který vy jste zdůraznila v tom svém výkladu. Totiž Havel se zaprvé ptá, eh, čemu je odpovědný. To je trochu divné, protože odpovědný by měl být člověk někomu, ne něčemu nebo jak je to čemu je odpovědný a čemu odpovídáte?

No, nevím, jestli to jestli čemu nebo někomu ten poslední horizont, jak mám odpovídat poslednímu horizontu nebo jak mám odpovídat celku celku bytí nebo.

No, pokračujte. Ne, já tohle ne, tohle je otázka, která ne na vás, to je to by měla být otázka na Havláš, že jo, ale napřed by stálo za to si to trošku trošku pokusit vyjasnit. Eh, ne, já nevím, jestli on vlastně to je to, co o čem v čem on tam v těch pasážích také lavíruje, že jo. se nějakým ohledem eh vlastně v ne vysmívá, jo, vlastně vysmívá takové té personifikaci toho horizontu, personifikaci Boha, představě, že eh já mám e následovat nějaké personálně určené božstvo, eh což jsem mám dojem, eh že tam označuje jako v nějakém ohledu e nedostatečně svobodné, protože On si chce jít vlastní cestou a proto spíše eh hledá určitý princip eh sám sobě, určitý princip bytí, eh který by mu umožňoval eh eh svojí cestu sebe sama spíše číst, eh než aby eh následoval eh v té odpovědnosti, v té nejzažší absolutní odpovědnosti, eh nějaké personální božstvo.

Tady já bych to trošku zpochybnil. eh citátem eh z dopisu eh 137, kde přece jenom Havel, když hovoří o existenciální zkušenosti, tak eh říká, bytí univerza, jakoby se ve chvílích, kdy se s ním na této rovině setkáváme, získávalo najednou osobní tvář a tou jakoby se k nám obracelo. Takže Havel trošku připouštěl, eh, lavíroval, ale trošku připouštěl, že tam tenhleten osobní prvek je. Já jsem čekal možná odpověď, že člověk je odpovědný sám sobě, ale pak by byla otázka, kterému tomu sobě, eh, protože každé to vím, že vím, má nějaké svoje sobě a byla by to byl by to možná takový regres do nekonečna. Eh, zkrátka dobře ta otázka odpovědnosti komu či čemu myslím si, že je že je závažná. Druhá věc, která ovšem v tom citátu není, ale je v jiných havlových dílech, je, že ten pojem odpovědnosti je eh se týká něčeho. Pavel, jak víme, tak eh často hovořil o odpovědnosti člověka za životní prostředí, za dodržování lidských práv ve světě, eh za to, aby člověk nebyl stejný k utrpení druhých lidí a podobně. Já si myslím, že se vlastně zas tolik jako eh tak myslím si, že když on říká, že by tií univerza může na sebe brát i osobní tvář, eh a může jo, není to to primární e pro něho, ale eh já si to vysvětluju takto. eh člověk nějakým způsobem hledá svoji cestu, jak on tam nakonec i to je e vlastně téma našeho, e, našeho večera hledání. hledám svoji cestu. A když jsem já třeba hledala svoji cestu, eh, tak člověk ji hledá tím, že čte knihy, obdivuje učitele některé a vsadí je třeba eh do své hlavy jako někoho, eh, kdo mě přesahuje a s kým já vedu nějaký vnitřní dialog, jo. A to je přece význačná vlastnost lidského ducha, že může být tímhle takto dialogicky mnohým. A eh a zároveň si na tomto základě už jo, na tomto základě si já můžu, já už potom nemůžu, nemusím třeba mít vsazeno v hlavě nějakého svého oblíbeného učitele, ale skrze toho učitele, kterého jsem tak obdivovala, se můžu odevzdat ideálu poznání. Jo, třeba to, že prostě skutečně slast poznání, to je klasický ideál v západní kultuře, teoré. Jo, já chci poznávat lásku k moudrosti, jo. To znamená, to je to to je ten smysl, který je pro mě více než eh moje moje malé já. Ale ale je to vnitřní dialog. Není to postaveno na ničem jiném, než na vnitřním dialogu. Já se tomu sama musím odevzdat. A nebo pak máme jiné ideály v naší kultuře. To je ideál ne láska k moudrosti, ale láska k lásce. Kdy se řekne láska k moudrosti je možná eh jako příliš jednoduchý ideál, protože jako inteligentních lidí je, ale dobrých lidí, jo, milovat lásku, eh učit se milovat druhého, to je zase náboženský ideál. A já zase si můžu do sebe ve svém následování vsadit Ježíše a zároveň ale uctívat tento princip. Jo, to mi připadá vlastně podstatné. A potom, takže takže já bych tím, já si myslím, že jinak než skrze lidi se nedostaneme k tomu, co on označuje jako horizont, že se tímto způsobem učíme. Všechno podstatné, co e v životě člověk se učí, se učí skrze druhé a skrze to, že ale ty druhé do sebe umí vsadit a rozšířit tím svůj obzor a tím se může dostat, tím díky tomu může formulovat nějaký horizont a potom skrze to eh být odpovědný tomuto světu a být součástí toho světa.

a být odpovědný za tento svět, ne? se odpovědný. Ježíš, odpověd. Ale víte, co odpovědný za tento svět? Není to jako není to hybris?

No, eh, mě, já mám na mysli něco jiného než tu hybrys. Mně se vynořuje eh vynořují poslední filozofické eh texty eh Jana Patočky. K nimž patří jedna studie o Dostojevském, která se týká eh jeho povídky sen eh směšného člověka a to je nějaký člověk, který tak dospěl k tomu, že ten život je zkažený, že nemá smysl, že nic za nic nestojí a rozhodne se spáchat sebevraždu a Eh, jde domů. Cestou teda mu jenom tak ho zarazí trošku pohled nějaké malé holčičky, která se na něj na něj zadívala. Pak přijde domů, sedne si za psací stůl, vezme si pistoli a ještě tak teda jako přemjšlí, proč ho vůbec zaujal, když teda všechno stojí za nic, ten pohled tý holčičky a jak tak přemjšlí, tak se mu stane to, co se mně teď stává čím dál častěji, když přemýšlím, že usne. A a zdá se mu zdá se mu, že teda spáchá tu sebevraždu a následuje to, co známe eh z knihy Život po životě, jak tím tunelem letí a pak letí teda vesmírem do nějakého světla a přiletí na nějakou teda planetu a na té planetě je všechno krásné, dokonalé. Všichni se tam milujou, všichni jsou tam šťastní. No a on tam teda začne žít a jak tam začne žít, tak se to tam tak nějak začne všechno pomalu nějak kazit a a a za chvíli je to tam přesně tak, jako to bylo na té zemi, eh, na které on teda Takřka spáchal sebevraždu. A najednou on, když se pak probudí, tak si uvědomuje, že vlastně za to zlo toho světa, špatnost toho světa, ve kterém žije, takže vlastně nese tak nějak zodpovědnost on sám, protože on sám je tím, který do toho světa vnesl vnes přinesl tedy to špatné a kazí ho. A patočka tímhletím poukazem na tu Dostojevského povídku se snaží ukázat eh ten princip zodpovědnosti, eh který je e snaží se ukázat. Patočka to nikdy filozoficky nerozpracoval, mu už nebylo dopřáno. Ale ale tady se táže po tom posledním smyslu lidské existence. A možná, že Havel právě těmito esej byl také inspirován ke svým eh vlastním úvahám. Já se omlouvám za za dlouhý výklad, takže takže to není tak, že bych chtěl narážet na na nějakou teda úplně eh ulítlou představu, že já můžu za všechno, co se ve světě špatného děje, ale přece jenom já tím svým dílem jsem k tomu nějak přispěl a nějak se mě to dotýká. Eh, ten pojem odpovědnosti vlastně je zajímavý pro moderní filozofii tím, že se zdál být například Patočkovi možným východiskem z té krize, ve které se ocitla etika, protože klasická etika vycházela z určitých předpokladů metafyzických, které V novověku stále eh méně lidí sdílelo. Novověk hledal svoje principy, například Kant, kategorický imperativ a tak dál. A ve 20. století se vynořil pojem eh odpovědnosti, který se aspoň Patočkovi jevil jako možné východisko pro založení současné etiky. A ne, že by Patočka popíral smysluplnost té té klasické etiky, ale aby etika fungovala, musí mít jakousi univerzální eh musí se opírat o něco, co platí univerzálně. A jestliže ty principy metafyzické přestaly být společností sdílené obecně, tak se na tom ta etika dala budovat nebo ta ta moderní etika dala budovat jenom jenom obtížně. Pro Havla ten pojem odpovědnosti je klíčový nejen ve filozofii, ale koneckonců i v té politice. Jo, já vlastně jako souhlasím, eh, ale zároveň stejně mám tam podezření, jestli to není hybris, jo, v té odpovědnosti za svět a eh, protože já e samozřejmě to, že

Já, když v nějakým jenom pro nefilo, pro nefilozofi, hybrys je spupnost.

Jasně.

Vůči bohům.

No tak jako píchá prostě na myšlenost normální. A pardon, já to nechci shazovat, ale ale vlastně eh heleďte, když si jako stanovím příliš totiž vysoko hranice odpovědnosti, tak nic radši neudělám, jo, protože to je potom neodpovědné úplně všechno. Jako pointa jednání je, že vy neznáte dopředu důsledky vašich činů. Proto je to jednání tak dobrodružné. Eh, když chcete cokoliv dobrého udělat, tak musíte i riskovat. A kolikrát je nejodpovědnější e prostě riskovat a eh a eh zkrátka já kolikrát mám dojem i třeba u eh některých e výstupů třeba ve veřejní sféře, kde se jako opravdu hodně zdůrazňuje ta odpovědnost, eh jestli to není až takové eh vlastně ubíjející, na co já všechno musím myslet, eh abych vlastně dostála eh tomu dobru a eh To už potom člověk eh by raději až zůstal doma, jo. E a to taky není, myslím, úplně cílem. Takže eh zase bych jako vlastně a to si v tom si myslím, že je Havel dobrej dialog dialogický partner do diskuze. Prostě my nemáme právo absolutizovat ani tu odpovědnost, protože občas prostě ani nevíte, co co to co to co to v dané situaci je. Ona mi nepomůže dál. Jo.

No a když jsem ř když jsem hovořila o té spupnosti, já si opravdu myslím, že jednotlivec jako aby měl odpovědnost za svět, že se prostě jednoduše přeceňuje, ať si udělá pořádek ve svým prostředí, ale ať do toho netahá do svýho života svůj svět. Svět vůbec.

Já souhlasím s tím. E, někteří klik kritizovali Havla, že to je vlastně taky takový filozofický kýč, že jo. Eh, že ta jeho zodpovědnost za za to, co se děje ve světě, eh, je teda příliš nabubřelá. A dneska, když to tak vezmu, tak současná politická reprezentace Havlovu zahraniční politiku týkající se lidských práv Šmahem odmítá, protože dominuje Česká republika first. My jsme na prvním místě. Nebudem posílat žádné zbraně ani pomoc Ukrajině. Protože to potřebujou naši občané a my bojujeme za naše občany. A ten Václav Havel, kdyby kdyby teda neblouznil o těchhletěch odpovědností odpovědnostech přesahujících zájem, vlastní zájem člověka, tak by jeho politika možná nebyla tak v těch intelektuálských kruzích tak populární, ale ale pro Českou eh republiku a pro český národ by byla prospěšnější. A já tohleto tohleto schválně zdůrazňuju, protože ty Havlovy úvahy ve vězení, kdy nemohl ještě ani pomyslet na to, že někdy bude v politice a že mu budou naslouchat světoví státníci, tak ale když se potom ocitnul v prezidentské funkci, tak musel činit rozhodnutí, musel zaujímat stanoviska, která se týkala i globálních záležitostí. A pro některé kritiky Havla, koneckonců se Havel sám vyřídil, když místo, aby důsledně držel tyhlety etické principy eh odpovědnosti a lidských práv, tak podporoval eh ty zločinné eh eh zločinné iniciativy eh amerických prezidentů eh Buchše, Clinton a dalších. kteří vyvolávali světové války a světové konflikty, tak koneckonců by Havel udělal lépe, kdyby se do těchhle věcí nepletl. Eh, takže já tohle tohleto připomínám, proto, že vlastně tady ta filozofická spekulativní úvaha o odpovědnosti najednou na člověka dolehne ve chvíli, kdy zastává významnou politickou funkci a musí jménem svých voličů, jménem republiky, kterou reprezentuje, eh zaujímat stanovisko. a přijímat rozhodnutí a i tam ta odpovědnost hraje vlastně klíčovou roli, jestli ano nebo ne.

Jasně. U politika potom odpovědnost hraje klíčovou roli. Zase potom se můžeme bavit, jestli u českého politika je to opravdu globální odpovědnost. Spíš bych řekla za globál jako za celý svět, spíš bych řekla, že ne. Zároveň musím říct, já vlastně si nemyslím, že eh Havel je příliš jako spekulativní myslitel nebo blouznitelský myslitel, jak vy jste říkal. Právě jako ale v není jim v momentě, kdy se čte celé jeho dílo, protože on tam skutečně eh má pasáže opravdu o odpovědnosti, které když se vytrhnou e tak eh si myslím, že mohou být jako dekorativní řeči, eh které vlastně než si člověk říká, ale přece musíme zároveň eh jako ne nemůžeme ubít skutečnost ideály. To taky není jako ty ideály zde mají být pro to, abychom jasněji viděli skutečnost, ale ne abychom jako si nahradili nějaký model skuteč, jo, abychom skutečnost eh vlastně vytlačili nějakými našimi ideály, protože to nás extrémně oslabí. To to jako není cílem a a tam si myslím, že se shazují vlastně ideály. Ideály musí dýchat spolu s realitou, spolu s popisem reality. Eh a tam si myslím, že zkrátka Havel je silný, že on má vlastně, že on je schopnej oběhnout zase celej problém a podívat se na něj z jiný z jiný perspektivy. Problém je, když se skutečně z něho vytrhne pouze vlastně ta ty řeči o odpovědnosti, řeči o pravdě a tak dále. Jo, když potom čtu jeho divadelní hry, tak on tam zesměšňuje vlastně jako moralizování, kdy říká: „Jo, to jsou takový ty lidi, když potřebujeme, aby někdo začal mluvit o hodnotách, tak eh zavoláme na výbor dobrá a oni nám vždycky někoho pošlou, jo, to je takový nebo výbor svědomí, jo, tak to je e to je vědomí, bych řekla.

Dobře, dobře, dobře. Tak ale vraťme se zase k tomu principu odpovědnosti. Jestliže to má být tedy moderní etický princip a u toho Havla tuhletu roli vlastně jakoby hraje, tak je tady jeden problém, který hned na začátku v té pasáži Havel sám říká, když hovoří o tom, kde se bere. Hovoří o tom jako o existenciální zkušenosti.

Mhm. A tady najednou si člověk říká, tak někdo tu existenciální zkušenost má takovou. A co ti, kteří žádnou existenciální zkušenost nemají? Co co co se co míní touhletou existenciální zkušeností? Není to snaha cosi, co má být obecným principem, zakotvit v nějaké individuální existenciální zkušenosti, jak se ta existenciální zkušenost může stát něčím obecným. To platí pro filozofii celou vlastně. A eh a to mi vlastně a vidíte to a je to tady, jo, že má vlastně jako horizont a existenciál vlastně konkrétní existenciální zkušenost třeba i těch hemeroidů. On to tam opravdu, já nevím jako jestli jste to četli a je to tam, jestli nevymejšlím. On říká: teď jsem mluvil vo hodnotách, teď Vilku zase vo zadku. Jo a expressis verbies takhle, abych to jinak vám neříkala, ale

když byl prezident a šel na operaci, tak se o tom eh v novinách nesmělo psát a přísně se to na hradě tajilo, ale

on spoléhala ji, že nikdo nečte todle teda. Ano. Dobře.

Já nevím, jestli to bylo na jeho příkaz a nebo na příkaz lidí kolem něho. Jo, tak eh existenciální zkušenost eh eh já jsem zmínila, jo, zkusím to, jo, pak mě opravte, eh že přece člověk eh jak jsem zmínila, jo, všechno podstatné, co víme, co co o životě víme, víme od druhých. Nebo zprostředkovaně. Oni nás naučili chodit, oni nás naučili mluvit, oni nás naučili číst. A já si myslím, že tle vlastně existenciální zkušenost, prostě přináležitost k druhému člověku eh má možná úplně každý. eh, že je to základní zákon e lidského bytí, že eh že že nějakým ohledu původně patříme druhému, potom se z toho musíme jako emancipovat a pak e k druhému patřit ještě silněji skrze konflikt. To je ještě možná nějakým to je složitější forma lásky je konflikt, ale vycházíme z lásky a eh a pak je to dialog a dialog je taky forma lásky a forma respektu taky. A todle jsou ale to dítě má už tudle existenciální zkušenost. Třeba ji nemá zformulovanou, ale eh maminka ho nebo otec, abych byla jako korektní, ale ho naučí mluvit a a naučit někoho mluvit, to je to je dar. z nejvyšších a je to díky tomu, že vás někdo miluje a vy byste se možná ani nenaučil mluvit, kdyby vás ta maminka nemilovala, jo? Na to jsou taky, že výzkumy, jakým způsobem trpí malý děti v těch různých ústavech, už tam naštěstí nejsou, ale že ta, že ta vazba, eh, ta zkušenost přijetí je extrémně důležitá. A tak si myslím, že vlastně na té, že z této jako základní zkušenosti možná tu odpovědnost skutečně eh můžeme nějakým způsobem e se pokusit zformulovat jako princip, e jako princip, že e záleží eh na každém, eh že každý byl tímto způsobem e milován a že každý má nárok eh na šanci si žít dobrý život.

No, já eh jsem se domníval, že ta tou existenciální zkušeností Havel mín trošku něco jiného, ale ale zároveň to, co říkáte, mě dává eh velký smysl. Eh, v tom prvním mém teda přístupu, eh, jsem to chápal tak, že existenciální zkušenost je zkušenost, že jsem, že existuji. Eh, to člověka najednou nějak jaksi vyhodí z kolejí, po kterých jede. A to se stává, když například ho potká nějaká nepříjemná choroba a najednou si uvědomí, že může nebýt, že jo. A Rilke má takovou báseň, ve které to vystihuje. Velká je smrt a já jsem její, i když se směji. A když se míníme v samém životním ději, tu ona v nás zapláče zas. Čili je to jakási zkušenost, že mohu nebýt. A jak to, že jsem, když mohu nebýt. No a tomu, co vy říkáte, tak bych na to trošinku na tuhletu na tuhletu navázal. Jednou z takových existenciálních zkušeností, kterou jsem já prožil a asi skoro všichni, je, že jako dítě jsem byl nejvíc upnutý k mamince. A v jistý okamžik najednou jsem zjistil, že maminka by mohla umřít.

No. No

a jako dítě mě to zcela vyřadilo vyřadilo z provozu.

Mhm. Jo. A je zvláštní, že jako dítě jsem se nebál o sebe, možná nějak zprostředkovaně, ale ta hrůza, že přijdu o maminku, eh mě tížila tedy poměrně dlouho, e dokonce tak dlouho, že si to pamatuju do dneška. Většinu těch dětských zžitků jsem zapomněl. Takže v tomhle možná, že eh bychom se shodli.

No vidíte, ale bezvadný, ale tam je právě i ta smrt. A já jsem a když jste to teďka říkali, řekl a to to je eh podle mě opravdu jako eh krásný, jo, že já jsem nedávno tady byl Georg Gospodynov, bulharský autor eh románu Časokryt. Já jsem s ním dělala rozhovor a a eh on mi eh v určité fázi řekl: „No víte, děti eh jsou nesmrtelné." A já jsem mu říkala, ale tak to ne. Eh, jako jak to myslíte? Eh, a on říkal: „No, oni ještě ne nevědí o smrti." A já jsem eh říkala, ale to není pravda. Jako eh můj čtyřletej synovec tudle jsme šli po zahradě a narazili jsme na mrtvého ptáka a já jsem mu začala vykládat něco o hlubokém odpočinku a on mi jako tak usadil:"N, ten pták je mrtvej." E a on říkal:„No jasně, oni věděj, že smrt existuje, ale nevěděj ještě, že oni umřou. A jak to věděj, že se umírá? Protože se bojej o maminku, bojejí se o toho druhého. Jo. To znamená v té lásce je ten strach. Ten lás ta láska je taky vlastně první jako poznání smrti. skrze lásku poznáváme poprvé to, že že jsou nejprve druzí smrtelní a až po a ptáčci a a to ještě jde a pak to pak to vlastně vztáhneme postupně na sebe. Takže si myslím, že ta láska a smrt, že jsou docela do sebe zaklesnutí a že a děkuju, že jste se tady podělil o o tuhle zkušenost. Možná ji má více lidí teda.

No a e tahleta zkušenost vlastně souvisí s tím, jak člověk získává vztah sám k sobě, že jo, a probouzí to moje já eh v tom dítěti. Teď nemyslím to sobecké já, protože batolata patří k nejsobčtějším bytostem. které jsou. Mám mnoho let štěstí pozorovat, jak se naše dětičky perou a přisvojují si věci a jak jak brutální násilí musí vyvíjet rodiče, aby jim vysvětlili, že ty hračky by tomu druhému třeba mohly taky půjčit. Ale ale pak se formuje nějaké moje osobní já, eh, které je také jakýmsi břemenem, eh, podobně jako ta moje lidská existence. A když hovoříme o těch horizontech, tak eh kdo si formuloval eh myšlenku, která trochu souvisí s tím, co Havel tady naznačuje a která jde taky tím směrem, kterým vy uvažujete, že totiž ten poslední horizont, ten Bůh, tak je cosi jako já mého já nebo bychom mohli říci pravé já mého já. Protože když já spáchám nějaký zločin a třeba i ten nejstrašnější a ti druzí se na mě vrhnou, tak já se bráním, že ten zločinec jenom zločinec nejsem já. Vy jste se zabývala hodně heglovou filozofií. Hegel má jednu takovou mladistvou esej, verdengt abstrakt. Kdo myslí abstraktně? A tam právě dává tenhleten příklad, že i ten nejhorší zločinec pořád zůstává zůstává člověkem. A jestli bychom se neshodli na tom, že Havl H havluv poslední horizont něco jako to pravé já, mého já, což by koneckonců eh mohli přijmout i eh různí eh eh náboženští fundamentalisté. Eh, protože když Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, no, tak i já jsem obrazem toho Boha. A já myslím, že o Bohu nejlépe můžeme mluvit tak, že ho známe z obrázků, z těch druhých, jo? Eh, jinými slovy, jestli tudy nevede cesta, jak eh tu Havlovu myšlenku uchopit trochu novým způsobem,

ne? To je krásná myšlenka, myslím já, mého já. A on ji tam dokonce i nějakým způsobem zformuluje v tom zdvojeném já. že vlastně my nejsme i ten vrah ani ten vrah není redukovatelný jenom na to zlo, které aktuálně spáchal nebo klidně páchal e celý život, protože eh i v něm eh musíme a máme možná dokonce povinnost vidět eh nějakou vlastně ten dobrý počátek, že i on byl stvořen dobře. To už jsme v křesťanském příběhu, eh, který, e, vlastně Havel nějakým způsobem, mám dojem i sekularizuje, že on vlastně skrze ten pojem důstojnosti, my máme dojem, že pojem důstojnosti je nějak sekulární. On je eh sekulární, ale stojí na dost nesamozřejmém předpokladu, eh že všichni v sobě, ať e učiníme cokoliv, tak máme v sobě něco nezničitelného, co vlastně uchovává nějaký dobrý počátek. Z něho se z něhož se ještě může z něhož se můžeme ještě zlepšit, z něhož můžeme vlastně eh se ještě přerůst. Eh, ale myslím si, že zrovna tento pojem, dost výrazně západní pojem důstojnosti skutečně eh je i spjat zase s tím křesťanským východiskem, eh, který Bůh stvořil člověka a stvořil jej jako dobrého. A myslím si, že i eh v současnosti to může být určitá protiváha proti té kultuře věčného, jako máme být stále překonávat sami sebe, stále být lepšími, stále vlastně růst. Ale eh Bůh nám vlastně říká, ale vždyť to nemáte zapotřebí. Já už se vám stvořil jako dobrý. Jo.

No, stvořil člověka jako dobrého, protože v první knize Bible Genesis, eh, každý den, když Bůh stvoří nebe a zemi a a ryby a zvířata, tak vždycky každý ten den eh končí a e říká se a byl večer a Bůh viděl, že je to dobré, jo. A a ten příběh pak pokračuje tím tím vyprávěním o rajské zahradě, kde Adam s Bohem se setkává jako přítel s přítelem a povídají si. A a ten člověk, ten Adam je podoben Bohu v tom, že se nějak může rozhodnout blbě, jo, že je vlastně svobodný. A v té rajské zahradě jsou dva důležité stromy. Jeden strom života, že jo, ze kterého když jí, tak žije a neumírá. A pak je tam strom poznání dobrého a zlého. A jak jste říkala o tom, jak Havel uvažuje o těch frázích a tak dál, tak had tam Evě řekne takovou frázi, která je vlastně pravdivá, ale zároveň lživá. Když jich říká, když okusíte z toho stromu, budete jako bohové, že jo, což je pravda. Budete rozlišovat dobro a zlo. Pro Adama původně dobro a zlo není. A když ochutnají z toho stromu to ovoce, tak první, co se stane, je, že se v nich probudí stud. A a stud je tady vlastně, bych řekl, existenciální strukturou našeho lidství. My jsme lidmi právě proto, že jsme schopni se stydět. Já mám takovou vzpomínku, když jsem měl malé děti, tak jsem je často vodil do zoologické zahrady a jejich oblíbeným pavilonem byl pavilon Goril. To ještě nestál tenhleten moderní, ta ten tam byla jenom mříž a a můj pětiletý syn Janek se chvíli díval na ty gorily, jak tam poskakují a houpají se v pneumatikách a pak se znechuceně otočil a říkal:„A tati, to jim nemohli dát aspoň trenýrky." A tady na tom je vidět ten rozdíl. Ten rozdíl jaksi co je to ten stud? Jo. Eh, eh, ty gorily nějak ty trenýrky nepotřebujou. My ano, že jo. A vůbec ten příběh není potřeba chápat jako událost, která se někdy stala, ale jako popis naší dnešní situace.

Hm.

Na rozdíl od toho Adama, my nevíme, jestli je nějakej Bůh. My si s ním takhle nemůžeme povídat. My jsme najednou nikoli v rajské zahradě, kde je všechno, ale jsme někde na té poušti, kde v potu tváře musíme do dobývat a v bolestech rodit a a kde jsme odtrženi od toho bezprostředního prostředí a musíme na sebe natáhnout nějaké šaty. Ne kvůli tomu, že by nám byla zima, ale protože protože to nějak souvisí s naším lidstvím. A možná, že i tady je společný základ s těmi antickými náboženstvími, protože antické řecké náboženství není založeno na víře. Otázka eh jestli Řekové věřili eh ve své bohy je mimo. Ale eh na na čemsi, co se podobá tomu studu. Řekové tomu říkali aj dost. Je to něco takového jako ostych, bázeň, respekt. Eh, po člověku se nechtělo, aby věřil tím vyprávěním o Bohu, o bozích, ale aby měl respekt k tomu, co je posvátné a božské. Jo. A proto se trestalo smrtí, eh, se trestala blasfémie, tedy rouhání, protože tím člověk provokoval Boha, aby ublížil všem ostatním. Ale to jsme odbočili odbočili hodně daleko. Eh, myslím, že Havel ten ostych, ten stud eh jaksi ve svých esejích a ve svých textech eh dost často rozvíjí, i když nevím, zda je někde přímo tématem eh, kterým by se zabýval.

Mhm. Já já možná od toho studu ještě zdůrazním a pak už bychom možná mohli dát prostor publiku. tím, když vy jste zmínil to, že ta rajská zahrada, že nevíme, jestli to skutečně někdy takto bylo, nebo a že to možná není podstatné vůbec, e, nebo co to vlastně, jaký to má status, tak on ještě zajímavě píše v té pasáži, vrátila bych se k ní, eh, kterou jsme citovali o posledním soudu, že ten poslední soud není poslední jakože je na konci, ale poslední nejzaší v tom, že on probíhá jako stále nějakým ohledu. Ale je podstatný, že tam vlastně jako skutečně e to nejde jako o přítomnost, ale jde o to, jako budu já moci na konci na jako na konci říct, že takhle jsem chtěl žít nebo že todle bylo správné. Jo, je tam nějaké vlastně hledisko budu na konci si moci říct ano, takto jsem to chtěl, jo, budu budu s tím spokojený. A to si myslím, že je taky určitý hledisko, který jakoby relativizuje tu přítomnost, že vlastně je jedno, co si teďka o mně budou zrovna myslet mí, já nevím, koaliční partneři nebo eh obyvatelstvo nebo jestli budu oblíbená u publika. Mě jde možná ještě o něco, jestli já se sebou jednou budu spokojená, až tydle všechny nějaký malicherný boje pominou. A takže je to taky moment jakýsi nezávislosti na přítomnosti jako nezávislosti, nezávislosti na statusku, že to možná můžeme, že k odpovědnosti taky patří eh nebrat úplně vážně e jako ostatní, jo, když to řeknu takhle silně, protože oni taky kolikrát není jasný, co co vlastně by to mělo znamenat. Eh, znamená to skutečně vést vlastně ten dialog jak s druhými, tak ale ještě na jiné úrovni, až se na to jednou zpět budu dívat, budu se sebou spokojená. Takove jako psát nekrolog už za svého života, jo? Jak i co chci, aby po mně jako eh zůstalo.

Já se vrátím k těm eh starým řekům zase eh oblíbeným. Eh, jednak to, co jste uváděla o tom štěstí a a o tom, že to není jenom nějakých běh příjemných okamžiků, eh, nebo nějaké permanentní prožitky rozkoše, eh, cestovní kanceláře štěstí ukazují jako pláž a palmy eh nějakého ostrova. Pro mě by to bylo peklo teda tam trávit život, protože jo, vykoupat se, zaplavat si, eh, chvilku si odpočinout. Jo, ale

ale potřebujete trochu zla?

Ale ne, ne, potřebuju něco něco rozumného dělat, hledat nějaké památky a tak dále. Řekl byste tomu hadu, ale něco zajímavého. Já bych tam umřel nudou na na té pláži, ale ale eh to štěstí, tak jak oě vlastně tak, jak bylo zakořeněné v té antické řecké kultuře pod titulem Eudmonia, tak už otec dějepisu Herodotos má příběh o tom, jak nejúspěšnější panovník, král Krojos, eh, který na schr shromáždil obrovské bohatství. Tak když do do jeho hlavního města Sart přijde Solón, tak si tohodle slavného muže teda pozve a ukáže mu teda ty svoje pokladnice a ptá se ho teda o kom si tak myslí, že tak je na světě nejšťastnější a očekává, že řekne, že že je to on. A Sokrates mu říká:„No, nejšťastnější byli ty dva bratři, jejichž matka byla kněžka a a do chrámu nahoře jí museli dovést na voze dva býci, ale býci někde orali a nepřišli včas." A tak ty dva bratři se zapřáhli do toho vozu místo těch býků a matku dotáhli na tu horu a tam teda matka sestoupila z vozu na posvátnou půdu a ty bratři vysílením padli. To byli šťastní hoši. A Krojus měl dojem, že se ten Solon zbláznil. Ale Solon mu řekne ještě další takovoudle historku. Pointa je, že dokud ten život není celý, tak nelze říci, že ten člověk vlastně je šťastný. Proto dneska někteří překladatelé to slovo eudmonia překládají jako zdařilý život a ne jako štěstí a aby si to lidé nezaměňovali. No a s těmi okamžiky, o kterých vy jste hovořila, s tou přítomností, tady jsem trochu zmatený, protože na jednu stranu to, co je pro například v křesťanství eh smyslem a cílem té existence, tak je život věčný, že jo. ta eterna. Jo. A a ta věčnost ovšem, jak to filozofové a teologové rozebírali, tak to není to, co bylo, je a bude. Filozofové už od předsokratovské doby Parmenida vědí, že že to bytí nikdy nebylo, nikdy nebude, je nyní najednou celé. A křesťanský filozof Boecius definuje věčnost jako stojící teď nungstans. To znamená, my k té věčnosti máme přístup hned a nebo až až na konci. A oba tyhlety tyhlety naše cesty k Bohu, tak eh vlastně platí zároveň, když Ježíš hovoří o království Božím a to je podstata jeho evangelijní zvěsti, království Boží se přiblížilo, no, tak o něm hovoří jako to, co přijde přijde po konci světa. Až to všechno teda skončí a kdy to bude, to nikdo neví. Ani já to nevím. A zároveň říká, je tady mezi vámi. Kdekoliv se dva nebo tři sejdou v mém jménu, já jsem uprostředních. Takže je to takhle paradoxní. Eh, v křesťanství nejde o posmrtný život, že jo. Tam jde o to, aby ten život měl ten smysl právě teď v tuhletu chvíli.

Já s tím souhlasím a a

tak zase jsem se netrefil,

ale možná už bychom nyní eh abychom jako tady nevykládali věčný život, jo? Eh, no,

už bysme možná moc byli daleko od

Mám krásnou historku, ale ta by se tady nehodila teďko, protože je trošinku neslušná, dotýká se mého přítele. Eh, možná vám jí někdy řeknu, ale ale eh myslím, že už nastal čas, abychom dali možnost eh publiku položit tři otázky. Prosím přihlaste se a tašte se nahlas, protože já jsem trochu nahluchlý.

Vzadu.

Dobrý večer, Jan Železný. Já nejsem teda filozof a učím mezinárodní vztahy a tak mě teda zaujala ta otázka, kterou jsme tu řešili. Je to tady ta odpovědnost za svět. Jo, jestli jsem pochopil dobře tu diskuzi, eh, tak tady zasnělo, že ta odpovědnost za svět má vycházet teda z nějaký jako metafyziky, z nějakého univerzálního poznání idee lidského dobra, která se jako různě rodila, že jo. Zmiňovali jsme renesanci, zmiňovali jsme to osvícenství. A já si říkám, je možný, aby člověk měl tu odpovědnost za svět v momentě, kdy je založen na těchhle jakoby univerzálních pravdách. Ale je, když žijeme ve světě, kde ta univerzalita je přece jenom trošku zpochybňována už jenom tím, že tu máme jakoby jiné civilizační okruhy, které vycházejí z jiné filozofie, z jiných náboženství a ty jejich ideje jsou jakoby odlišné, ale taky mají možná nějaký přístup jako k tomu, že by chtěli mít tu odpovědnost eh za řekněme za ten svět a představují si ji úplně jinak. E, tak jestli je vůbec tohleto možné, protože mně přijde, že ta debata se furt fakt jako točí v tom jako židovskokřesťanském, tom našem jako civilizačním okruhu. A kdybysme to povídali třeba někde, já nevím, v Indii nebo někde jinde, tak by to možná bylo označeno za neokolonialismus, jo? Tak jestli je ta jestli je možné mít něco takového založeného na ideie universality, když ta univerzita vlastně možná jako neexistuje a nebo existuje, možná mi jako vyvedete som omylu. Děkuju.

To odpovědět. Já jenom trošku odpovím, ne? Já opravdu nejsem odborník na mezinárodní vztahy a já vlastně necítím ani vůbec žádnou potřebu. E a myslím si, že jako z hlediska filozofie eh není pro mě třeba eh formulovat nějakou univerzalitu. Jo, já jako ne ne nemám nárok na to eh vlastně formulovat něco, co platí o člověku vůbec, protože jsem si vědoma toho, že i já sama e vycházím z nějaké kultury, e, a jako ne nemůžu to přeskočit a eh a a jsem jí vychovaná, takže já, eh, vlastně s univerzalitou eh jako nepracuju. O to e to za prvé eh a možná vy potom řeknete něco o odpovědnosti u Václava Havla. Za druhé e mně připadá ještě totiž jedna nebezpečná věc, jo, eh že když se řekne odpovědnost, tak to je téma do etiky. A já si myslím, že etika a politika jsou dvě odlišné věci. Neznamená to, že spolu nesouvisí, jo, ale nemůžeme jedno redukovat na druhé. E, prostě proto je třeba a teďka asi budu na tenkém ledě, ale já to řeknu, eh, když se neustále vlastně při útoku Ruska na Ukrajinu, e, se vlastně e užívala metafora, když muž se vrhne na ženu a znásilní jí, tak vy byste nepřišel na pomoc. A to je takže se vlastně mezinárodní problém převede na interpersonální, ale mně to nepřipadá legitimní, protože když jde o politiku, tak jde vždycky o spoustu ještě lidí, který budou v nějakých akcích do toho zapojení, který si to třeba vůbec nezvolili, jo? Vy tam prostě rozhodujete o něčem podstatně větším než o etickém problému. Proto bych tady jako upozornila prostě na to, že rozlišení existuje. To neznamená, že etika nemá vůbec co dělat v politice, ale že je třeba si tyto dvě eh roviny uvědomovat. A myslím si, že i v těch řečech vždycky o Havlovi e to trošku zapadne. Eh tak to je to je asi to jedno. A když eh co bych já k tomu řekla? A když já jakožto filozof uvažuju o nějakých pojmech, třeba o pojmem mu vědomí, tak mě třeba velmi zajímá, co si o tom myslí někde v Číně, kde taky mimochodem jako jede hégl teda, jo. Takže e v Japonsku milují taky hegla a strukturu vědomí, jak jsem jí vlastně tady popsala, takže bysme si třeba i shodli, ale nebudu na tom trvat, že se musíme shodnout. budu jako naproto napětě sledovat, v čem se neshodneme a bude to pro mě jakožto pro člověka hledající poznání velmi objevné. Takže já to jako ze svého hlediska prostě nepotřebuju. Jo. A teďka jsem vám možná odpověděla jako nedostatečně nebo to to nevím, ale ale vy mě tak asi

No, já mám dvě odpovědi, jednu filozofickou, druhou politickou. Eh, ta politická eh v 90. letech, někdy v 97. roce jsem se pokoušel v poslanecké sněmovně prosadit rezoluci eh odsuzující eh porušování lidských práv v Číně a Tibetu. A tehdy myslím, že se do toho také zamíchal eh Václav Bělohradský a vedly se velké polemiky. přišel za mnou čínský velvyslanec, kterého jsem přijal a on velmi rozčíleně mně řekl, že je to takové vlastně imperiálně kolonialistické vměšování do jiné civilizace a a že eh oni mají svoje pravidla, svůj život a říkala:„Co byste říkal vy, kdybych já teďko tady eh eh kritizoval Českou republiku za to, že porušuje lidská práva. Já jsem panu velvyslanci řekl, že pokud má nějaké takové informace, že jo, velmi prosím, aby mi je dal a a že se pokusím zařídit, aby byla zjedná náprava. Eh, velvyslanec se urazil, řekl ještě něco o tom evropském, tedy imperiálním duchu a sklapnul desky a odešel. Pak jsem se eh setkal s čínskými disidenty, kteří strávili 10 let eh v koncentračním táboře, prošli tím brainwashingem a všema těma lahůdkama, eh, která v těchhle táborech jsou. A ptal jsem se jich na to, když teda prosazujeme a kritizujeme Čínu za nedodržování lidských práv, jestli to také považují za kulturní imperialismus. evropský a nebo se smáli a říkali:„No, to se hodí těm pánům nad náma, co nás terorizujou, že jo. Ti mluví o kulturním imperialismu. My si rozumíme. Vždyť vždyť vy jste taky byli vděční, když jste byli pronásledovaní, tak když se vás někdo ze světa zastal. A tahle zkušenost, zkušenost disidentská, když za námi začali jezdit světoví filozofové a vozili nám knížky a pomáhali nám, ukazuje, že tady přece jenom cosi univerzálního je. Ta filozofická odpově odpovědnost by se týkala eh původu lidských práv. Teď hovořím ne o těch dlouhých kodexech, které do kterých dali jak pejsek a kočička všechna dobra, eh, která někoho napadla, ale o těch základních. Život, svoboda, vlastnictví, to jsou základní práva. Ty se odvozovaly z lidské přirozenosti, což je pojem, který dnes není obecně sdílen. Ve světě vědecky myslícím je přirozenost chápaná eh jako jakési faktům a z toho, že něco je tak a tak, nelze vyvozovat to, co má být. Takže se zdá, že tahle věc je odbitá. Nicméně, když Havel zde hovoří o existenciální zkušenosti, já bych hovořil o způsobu existence člověka. A v tom způsobu existence člověka eh podle některých významných filozofů eh člověku běží o vlastní bytí a a o bytí vůbec. Člověku není lho stejné, jestli je nebo není. Existuje tak, že nese břemeno, že musí svoje bytí, svojí existenci vykonávat. A jestliže mu běží tedy o to bytí, no, tak mu běží o život. Jestliže mu běží o vlastní bytí, tak mu běží také o to, aby nebyl druhým poroben, zotročen, tak mu běží o svobodu. A protože je bytostí tělesnou, no, tak mu běží o to, aby mohl existovat. A to, co získá a drží a vlastní eh způsobem, který neubližuje druhým, tak eh je jeho nárokem, jeho vlastnictvím. A toto očekává od druhých. A když vám někdo řekne, že v té Indii nebo v té Číně, že tohleto neuznávají, tak vám vlastně říkají: "Pozor, eh, pro nás váš život nic neznamená. My vás můžem kdykoliv zabít. My si z vás můžeme udělat otroka. My vám můžeme sebrat váš majetek, který jste legálně získal. No a to je okamžik, kdy člověk má právo se hájit silou. Čili jestliže zde máme nárok, jestliže zde máme sílu, kterou se prosazuje, tak zde máme právo. A ten ten původ těch lidských práv, říkám to tedy velmi stručně, tak ten je v té lidské existenci. Já děkuju za vaši otázku. Ještě tedy dvě další. Tak vidím dvě ruce, tak jedna ruka je pana ředitele. Tomu dáme poslední slovo. A prosím vás, jestli byste.

Dobrý den, moje jméno je Makará. Nechcem hodit vidly do vášho filozofovaně, ale jme dneska v knihovni Václava Havla. A já považujem Václava Havla predovšetkým, že on si zakládal na politike a pán Krá vyovoril něčo, že se na něho zabudaj politici, ne? Předt zažil slávu. Veď ho citoval kanadský premier. Já si myslím, že se musel hrobe štěstím obracat. Jeho dělo počvali všci, takže o jakom zabudnutí Havla. To jsem chel povem.

Já jako Havlův tedy přítel někdy i důvěrný, tak musím říci, že určitou dávku ješitnosti Václav Havel nepostrádal, takže možná tak by ho to nepochybně potěšilo, ale ale hned v zápětí by našel způsob, jak se tomu zasmát. A mně se moc líbil obrat obracet se v hrobě radostí a a jinak jako eh hodit vedle do filozofování se hodí úplně vždycky.

Děkuju. A prosím poslední otázku.

Pan ředitel Tomáš.

Já mám takovou jako multiotázku pochopitelně, protože jich mám mnoho, tak si to zkusím za zaškovrtat do jedné takové točité. Eh, já bych, já bych chtěl vlastně navázat př na ty předchozí dvě otázky, které, které mě k tomu vlastně tak trošku pomůžou. Eh, ta odpovědnost e k té ex x x exist existenci, jako kdyby ta existence byla tak trošku jako ex, jako není to instance, je to existence. A ta odpovědnost mě, já si tady zase trošku chci pomoct tím anglickým responsibility jako responsibilita, jako jakoi citlivost na to zdvojení toho svého vlastního já, kterým zároveň jsem a zároveň nejsem. A tím já takhle čtu ten život v pravdě, že život v pravdě není technické pojmenovávání černé židle černou židlí a a červeného koberce červeným kobercem, ale že to je responzibilita vůči tomu svému, aby člověk byl sám sebou.

To rozumím tomu tedy tak, že člověk musí vést neustálý kritický dialog se svým vlastním já neboli jakýmsi svým svým duchem, že to nikdy nemůže stvrdnout do žádného pravidla, ať už religiózního nebo jiného. A že tam ten útlak není jen vnější, ale že ten útlak, o kterým Havel často, o kterém Havel často př píše, je přece ten útlak toho toho vlastního pobytu, toho toho toho toho designu, toho toho života v takovém tom jako jednoduchém přežití. A pak je tady něco, čemu já teda říkám život na druhou. A to je ten život v duchu. To je ten život. To je ten, to je to následování toho hlasu iracionálního, který známe už od Abraháma a Havel o něm hrozně hezky píše i ten hlas vlastně eh mnohdy mnohdy popisuje.

Eh takže ta moje otázka je vlastně jednoduchá v tom, jestli můžeme srovnávat kultury nebo vlastně vést v tomto jako interkulturní dialog, abychom neskončili tím, že každý teda má nějaký svý vlastní horizonty a někdo holky a druhý má v horizontech vdolky. Jaká je tam naděna srovnání těch horizontů? Jestli jako jestli můžeme říct jako ekonom, že horizont egoisty končí u jeho vlastního úžitku, ale je li můj horizont širší, ať už je to rodina nebo stát nebo kontinent nebo nebo celé lidstvo, jestli tudy vede cesta. A tady se mi zdá, že že Václav Havel jako touto odpovědností vůči tomu, co možná nejvzdálenějšímu horizontu právě často operuje. A a tedy teď k té poslední části toho, co se nám vyjevilo eh skrze skrze Marka Kneho před těmi několika dny, jestli toto není alternativa vůči tomu horizontu americkému, když to teď trošku zjednoduším, let's make America great again, který dává smysl Američanům, ale už to nedává smysl nám Evropanům jako Let's Make America Great again. Ten tento horizont nikterak neapeluje. Kdežto ten Kney říkal, že ten horizont evropských událostí nebo toho evropské jako, že je to vlastně, že s tímto nabízíme havlovskoevropskou alternativu pro to trumpovské eh nebo ruské nebo čínské dominování svých horizontů silou. A a tedy moje otázka je, jestli není kritickým komponentem toho ducha Evropy nebo řekněme toho, o čem hovořil Havel, nekonečná a neustálá sebritičnost, čím tím se odlišuje, to je to, co nám asi vadí na na Číně nebo na Rusku nebo na na jiných, že tam neexistuje možnost neustálé kritiky. To, co je nám na té Evropě často tak nepříjemné, že se jako ukritizováváme k smrti, ale přesto to přesto to funguje. Tak jestli tudy nevede cesta skrze eh dominanci kritiky, což se mimochodem stalo vlastně jako motorem jak vědy, tak do jisté míry i i byznysu, protože tam furt neustále se snažíme jakýmsi způsobem nezničit svého konkurenta, protože pak by konkurence skončila. To samé platí ve vědě, jo. V momentě, kdy nebude moct 16 letetá holka kritizovat Einsteina, tak věda končí, pokud tam bude nějaká mocenská struktura, která tu kritiku nepovolí. A je to je to koneckonců i v demokraci. Jo, my tady tu vládu, kterou máme, tak jsme si tady celou dobu doslova do písmenek krmili skrze daňové peníze a a stejně tak to děláme těm největším kritikům kapitalismu, že odměňujeme co možná největší finanční částkou, aby mohli dál kritizovat zejména naše vlastní eh eh řekněme horizonty nebo vnímání sebe. Děkuju moc.

Ne, děkuji. Moc moc děkuju. Já jsem si toho ledacos napsala a zač ale vezmu to od konce, jo? a eh toho, že já se já souhlasím s tím, že myslím si, že podstatou Evropy eh a já teďka právě nevím, jestli to není tak, že že to obecně platí, že zkrátka podstatou myšlení eh je sebkritika. Eh to znamená, že eh my jsme schopni eh sami sobě si mařit omezené uspokojení ze sebe sama. Eh, cituju Hegla, kdybyste to nepoznali, ale eh, vlastně jako neustále jako, že jo, jako eh, myslící člověk eh musí myslet proti sobě a zároveň, protože na to nejsme dost dobří, tak musíme vyzývat i e kritiku zvnějšku. E, proto mě vlastně vždycky trošku provokuje takový ten důraz na to, pojďme oslavit nějak konsenzus, pojďme hledat ty hodnoty, který nás jako spojují, ale já se obávám, že přesně konsenzus, důraz na konsenzus vede ke konformismu, ne k tomu, kde je myšlení silné. E v kritice, která je vždycky sebkritická také a a která skutečně si myslím, že stojí jako v základech západní civilizace. E, jako nakonec i v tom, co jsem jako tady říkala, jo, že my jsme neustále si vlastně eh teďka chci říct házet v ty vidle, jo, ale házeli vidle prostě do těch vnějších smyslů, jako musíte to ze sebe zformulovat, musíte to ze sebe zformulovat a a vlastně a my vám k tomu ale dáme tu svobodu, ten prostor, abyste to formulovali ze sebe, ale spolu s druhými. Jo. A tam si myslím, že ten konflikt, kritika je extrémně důležitá. E a já si vlastně nakonec ani nevěřím tomu, že že existuje nějaká alternativa k tomu. Já si nemyslím, že Trump má alternativu, že toudle sílou to lze něco chvilku utrhnout, ale vždyť my vidíme, že kritika už jako roste e v jeho státě, že 70 nebo 75 % Američanů nesouhlasí s připojením Gronska. Eh jsou zděšení s tím, co se tam děje nyní. Eh zabíjení lidí na ulici, který kritizují postupy. Tak já vlastně v tomhle tu budoucnost nevidím a nemám tam ani ani tomu nevěřím vlastně, že že todle by byla ta cesta. Eh zvláště ne u lidí, který jednou už svobodu zažili. Jakmile jednou už svobodu zažijete, e, tak ta zkušenost, tu zkušenost nelze podle mě vzít zpátky a a ta zkušenost skutečně podle mě žije ve kritice.

Horizont kritiky.

Eh, horizont kritiky. Eh, já Petr Rezek eh docela hezky interpretoval eh ten eh e bytí v pravdě eh jako ochotu eh snášet konflikt s druhým. Jo. A já si myslím, eh, že to je chytrá interpretace. Eh, v momentě, kdy my máme tak vyspělé vědomí, že víme, že konflikt neznamená, že chci druhého, jak jste řekl, zabít, e, zničit, ale kdy vím, že ten druhý není nepřítel, ale ale vlastně někdo, skrze kterého já opravdu se dobírám toho poznání, jo. Podle mě jako prostě pro mě jako pro člověka filozoficky založeného, řeknu filozofka filozofky založeného, je poznání strašně důležité. E, je je to pro mě dobrodružství. Je to je to prostě radost, je to slast, jak říká i e Friedrich Nietzche a já prostě k tomu potřebuju toho druhého člověka. Takže ten horizont poznání, nástroj, je kritika a konflikt.

Eh, já bych k tomu poznamenal zas něco trošku z jiného úhlu pohledu. Eh, Amerika, eh, byla veliká eh tím, že se ve světě nasadila za druhé. Na první světové válce přišla na pomoc Evropě, ve druhé světové válce, přesto, že v Americe byl silný izolacionismus, nepleťme se, ať si to všichni vyřídí a podobně. Tím se Amerika stala, řekněme světovou supervelmocí, která se ale po té druhé světové válce zachovala trochu trochu nešťastně, když vyklidila pozice a dovolila, aby to vyklizené, ten vyklizený prostor obsadil Sovětský svaz a jeho impériu. Václav Havel byl zastáncem univerzality lidských práv a měl zjevně na na mysli tato základní práva, protože eh teď dodávám já, protože tato základní práva jsou také tím eh co nám umožňuje uchovat to, co tady paní Matějčková říkala ten vzájemný vzájemný respekt. Tam, kde tato práva nejsou dodržována, tam je konflikt, ale ne konflikt jako spor. Tam je boj o vzájemné ničení, zničení. Když mě někdo bude, já s nikým nebudu vyjednávat o tom, jestli smím žít nebo nesmím žít. Já s nikým nebudu vyjednávat o tom, jestli teda budu jeho otrok nebo nebudu jeho otrok. Já s nikým nebudu vyjednávat o tom, když mě bude brát něco, co eh jsem získal legálně a a je to mé. A totéž eh uznávám druhým. Jestliže někde v Asii nebo v Indii, jestliže přijdete do Asie nebo do Indie, tak jsem si jistý, že když si tam budete dělat nárok ty lidi zotročit nebo ty lidi zbavit života nebo je zbavit jejich majetku, tak se taky budou bránit. Čili Havel Havel promýšlel svět jeden jako jeden celek založený na principu lidských práv. Proti tomu postavil Samuel Huntington a výslovně proti Havlově, teda myšlence, konflikt civilizací. Každá ta civilizace má svoje pravidla. Všechny ty civilizace, ať si to dělají, jak chtějí. Podle jádra, jádro těch civilizací tvoří náboženství. My jsme tady křesťansko protest katolickoprotestantská civilizace. Pak je ruská ruská pravoslavná, eh, indická hinduistická a tak dále. A ten budoucí svět bude teda svět těchto civilizací, na jejichž hranicích bude probíhat jiskření, ale ty civilizace eh se nebudou chtít zničit, tak se nemusíme bát žádné světové války. Eh to, k čemu tenduje eh nynější eh americká reprezentace, je teda tenhleten Huntingtonovský svět. Ne proto, že by to měli až tak promyšlené, ale proto, že politický vůdce má prostě mentalitu čikského gangstra, který s ostatními gangstry je schopen udělat dýl o rozdělení teritorií a my si tady teda tu Ameriku ohlídáme sami. Vy nám neleze teda do panamského průplavu. Pronsko bude naše, Kanada bude naše, Venezuela bude naše a my vám zas nepolezem do toho vašeho Tajwanu a takhle si ten svět, jo. A a ty Rusové mají ty karty v ruce, že jo, zatímco ty Ukrajinci nemají, tak ať se hezky Ukrajinci podříděj. Tohle je logika, kterou kterou uvažuje Donald Trump, jak to vyplývá z jeho vystoupení. A jistě, že se najde bezpočet různých filozofů a teoretiků, kteří budou promýšlet ten nacionální konzervatismus. Už jsem o tom četl řadu teda tlustých knih a některé jsou docela zajímavé, ale ale eh princip je vlastně pořád stejný. A já se domnívám, že todle todle dilema je nakonec i v tom chápání politiky a filozofie. Už od 6. To století před Kristem vlastně si v tomhletom ti řekové udělali jasno eh u Heraklejta. Jsou dvě dvě možnosti v zásadě. Buď je to boj, válka, konflikt, co tvoří řád kosmu. Polemos polemos pater >> panton kaj basileus panton. Eh, válka je je král a otec všeho. A ta druhá verze je ne válka. Válka. Boj je vychýlení z řádu, který je tady původnější a který musíme respektovat. Tahle teorie je teorie spravedlivé války, která se na západě v evropské civilizaci prosadila a trošinku jí malinko nahlodal Makiavelli, ale i Makiaavel ji v zásadě respektoval až v 19. a nakonec ve 20. století. Karl Schmid přišel s tou tedy myšlenkou, že eh politika je e polarita, přítel nepřítel. Která může vypuknout, propuknout vlastně kdykoli a může skončit tím vzájemným ničením. A když to nepřijmeme, tak se stáváme nelidskými, protože politiku hodnotíme špatně. Politický realismus v mezinárodních vztazích odpovídá té Heraklejtovské nebo teda potom hopsovské koncepci. Každý teda si hájí ten svůj zájem a silnější vyhrává. Svatý Augustín, před ním Cicero a u nás Masarik, Patočka a Havel jsou zastánci té druhé varianty. Tak já děkuju za pozornost.